Přinášíme vám román na pokračování. Jak jste si všimli, jeho název je Drak v mém
srdci. Měsíčně budeme přidávat nové pokračování, které čítá přibližně pět kapitol. Snad
se vám bude příběh líbit. Přeji příjemné počtení.
(autorka: Eillen McFir)
“No tak, Leni. To zvládneš. Vždyť to nic není,“ pokouší se mě přesvědčit kamarádi ke
skoku do vody. Ještě nikdy jsem ze skály neskákala a teď vím proč. Jsem srab, který
nemá rád adrenalin. Ostatní už dávno skočili, jen já pořád stojím nahoře a dívám se dolů.
Ale co, když to dokázali ostatní, tak já taky. Rychle se nadechnout a … To je nádhera.
Tři vteřiny krásného letu a mé ruce už rozčesávají hladinu vody. Podvědomě dávám ruce
k tělu, ale to je chyba. Vidím skálu, ke které se blížím. Nemůžu zpomalit. Střet se blíží.
Už je to tady. Narážím do skály. Příšerná bolest drží mé tělo. Nejde se jí zbavit. Nemůžu
se hnout. Potřebuji se nadechnout. Už to nemůžu vydržet a polykám vodu.
________________________________________
„Je mi líto. Nedá se nic dělat,“ slyším z dálky cizí hlas.
„Honem. Defibriluje!“ křičí druhý hlas. Najednou krz mé tělo protéká elektrický proud.
Obklopuje mě tma. Kolem zuří bouřka. Je to tak správně? Jeden blesk prolétá kolem mě
a zasahuje nějaký kámen. Jako zdálky slyším hluboký hlas.
“I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než
svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a
prostorem, nekonečnou, smrti a života, z nejž naděje povstala.”
Aha, to nebyl kámen. To bylo dračí vejce. Panebože, já vidím líhnout se draka!
Moment, tam není drak, ale nějaké modré světlo. Co se to děje? Jsem tak ospalá. Musím
si zdřímnout…
________________________________________
„Co se tu válíš?“ mluví na mě kdosi a kope mi do břicha. Rychle se zvedám, abych se
vyvarovala dalšího kopance. Rozhlížím se kolem sebe a pusu mám otevřenou
překvapením. Stojím uprostřed lesní cesty a dívá se na mě nějaký kupec. Asi si myslí, že
jsem zaostalá, ale to je mi teď jedno.
„Kde to jsem?“ ptám se vyděšeně a bojím se odpovědi.
„Kus od Telmira, bývalého hlavního města Aldormy.“
„Cože? To musí být vtip a pěkně nepovedený,“ snažím se vše pochopit, ale nějak mi to
nejde. Proč já? Vždyť tohle není vůbec na Zemi.
„Žádný vtip, ale smutná pravda. Teď mi prosím uhněte z cesty. Za půl hodiny musím být
ve městě.“
„Můžete mě vzít s sebou?“ rychle se ptám. Snad s tím oblečením, které na sobě mám,
nebudu moc nápadná. Tady asi mé oblečení neznají. Dívám se na své věci a
překvapeně zjištuji, že mám sukni a volnou košili, na hlavě kápi, která mi spadá do
poloviny čela. Kupec jen kývne směrem k vozu. Samou radostí vyskakuji do vzduchu a
při dopadu cítím bolest v kolenech. Takže i tady trpím artrózou. Alespoň ta mohla
zmizet. Celá zkroucená lezu na vůz. V kolenou mi škube a já poprvé za dlouho dobu
začínám litovat, že jsem ten Condrosulf nebrala poctivě. Vůz se s trhnutím dává do
pohybu a já padám. Čekala jsem, že mi ten kupec dá vědět, že jedeme, ale to asi ne.
Krajina kolem mě pomalu utíká dozadu. Jehličnaté stromy pomalu přecházejí v listnaté a
ty posléze mizí úplně. Začínám se bát okamžiku, kdy vjedu do toho města.
„Hej, už se blížíme. Tohle je Telmir,“ volá na mě kupec a já se musím podívat. Jestli
tohle někdy bylo hlavní město, tak nechci poznat nějakou vesnici. Zdi kolem města jsou
napůl rozpadlé, brána vypadá, že se za několik vteřin zhroutí. Silnice se mění během
vteřiny na tankodrom. Už chápu, proč je to bývalé hlavní město.
Vůz pomalu projíždí branou a já ji s hrůzou pozoruji. Jakmile jsme uvnitř města, vystřídá
strach úleva a tu hned znechucení. Na zemi se válí mrtvola nějakého zvířete a kolem ní si
hrají malé děti. Lidé vyhazují odpad rovnou z oken na ulice. Ten nechutný smrad mě
mlátí do nosu a já skoro omdlím. Tohle je nejhorší noční můra, jakou jsem kdy měla.
Lidé vypadají vychrtle, až na děti, na těch je vidět, že jsou dobře živené. Oblečení mají
sice potrhané a záplatované, ale skoro každé v ruce drží kousek jídla. Najednou jedna
žena něco zakřičí. Je ke mně otočená zády, ale asi ostatní přivolává, protože se sbíhají
k vozu.
„Klid. Jídla mám dost. Nejen pro děti. Dnes se najíte i vy,“ volá na všechny kupec. Lidé
se uklidňují a přicházejí k vozu postupně. Já raději slézám dolů, abych se nikomu
nepletla pod nohy a pozoruji slzy štěstí, které se objevují na tvářích těch lidí. Jak dlouho
asi nejedli a proč? Jako poslední přichází jedna dívka skoro v mém věku. Dva muži ji
musejí podepírat, protože nemá sílu. Kupci se jí zželelo a zdarma jí dává malinkou
plástev medu. Dívka se na něj vděčně usmívá a rychle začíná hltat sladkou pochoutku.
Celou tu dobu, co kupec prodává své zboží, nemohu uvěřit tomu, že by někdo nechal ty
lidi žít v takové bídě. Na tohle prostě nejsem zvyklá. Je mi jich líto. Rychle se otáčím a
jdu se projít do okolních uliček. Neujdu ale ani dva kroky a někdo mě srazí na zem a
strhává mi z hlavy kapuci. Všichni, kteří nás pozorují, křičí zděšením. Dva chlapi mě
popadají za ruce a táhnou mě k bráně. Tam mě pouští do kaluže plné bláta a ještě než
zavřou dveře, slyším jak křičí:
„Zrádce mezi sebou nechceme!“
„Jaký zrádce?“ křičím z plna hrdla, ale vím, že mě už dávno neposlouchají. Co jsem
jim proboha provedla? Vždyť tu nejsem ani hodinu. Naštvaně se zvedám ze země a
snažím se vytřít bláto z očí. Příšerně to štípe, ale nedá se nic dělat. Voda je v nedohlednu,
tak alespoň košile musí stačit. Po několika minutách jsem konečně schopná rozpoznat
okolí. Přemýšlím, jestli se mám vydat zpět po cestě, nebo jít skrz louku a čekat, kam až
dojdu. Ani nevím proč, ale volím si druhou možnost. Snad kvůli těm krásným květům.
Konečně je tu něco, na co jsem zvyklá z domova.
Zhluboka se nadechuji a pozoruji tu krásu kolem sebe. Kopretiny, zvonečky, kohoutci,
pomněnky. Barevný ráj, jak to kdysi nazvala moje babička. Shýbám se ke kopretině,
trhám ji a pokouším se ji zaplést do svých vlasů. Moc mi to nejde, a tak ji dávám jen za
ucho. Lehám si do trávy a přemýšlím nad absurditou této situace. Jsem sama uprostřed
neznáma a mám z toho radost. Vše kolem ve mě vyvolává pocit klidu, který jsem dlouho
nezažila. Najednou mě přepadá únava. Zavírám oči a chci si na pár minut odpočinout.
Probouzí mě až zima. Slunce pomalu zapadá a já se celá zlámaná snažím zvednout ze
země a podruhé za den proklínám svoji artrózu. Chvíli si protahuji záda, když tu za
sebou uslyším dívčí hlas.
„Neměla bys tu zůstávat. Nás zrádce nemají v lásce a jednou za čas se nás dokonce
pokouší i zabít.“
Její vzhled mě překvapuje. Vypadá tak, jak já si vždy přála. Štíhlá s dlouhými tmavě
rudými vlasy sepnutými jemnou sponkou. Není vůbec nalíčená, ale i tak vypadá
nádherně. Její oči mají pomněnkovou barvu a hlas mi připomíná samet. Ta určitě dokáže
získat srdce každého muže, kterého chce.
„Kdo jsi?“ ptám se opatrně a pomalu začínám couvat. Raději nevěřím, než abych pak
litovala.
„Mé jméno zní Margarita Elata. Jsem dcerou právoplatného, ale zavrhnutého vladaře. Jak
to, že mě neznáš? Všichni o mně a mém otci ví. Navíc jsi jednou z nás. Ze zrádců, jak
ostatní rádi říkají.“
„Proč bych měla být zrádce?“ ptám se udiveně a začínám tomu rozumět ještě míň. Ne, že
bych tomu do teď nějak moc rozuměla.
„Tvé vlasy. Kletba. Ty jsi o tom neslyšela?“ ptá se Margarita a já jí odpovídám
vyděšeným pohledem.
„Každý, kdo se přidá na stranu právoplatného vladaře, se dá poznat díky kletbě. Ta
promění jeho vlasy v krvavý příliv a ty máš vlasy rudé.“
„To je jenom barva na vlasy. Po měsíci se vymyje,“ snažím se bránit, ale marně. Je mi
jasné, že ona o barvách neslyšela. Když se uklidním, jsem schopna se konečně zeptat na
to, co chci vědět už od vyhození z města.
„Proč mě vyhodili? Proč tak nenávidí zrádce?“
Margarita konečně poznává, že nemohu být jednou z nich. Měří si mě přísným pohledem,
ale nakonec mi přeci jen odpoví.
„Telmir bylo hlavním městem této země. Lidé v něm vždy podporovali mého otce.
Jednoho dne ale přišel Lautus a polovinu města pobil. Ostatní se nás začali bát, protože
věděli, že naše přítomnost je ohrožuje. Vyhnali nás. Ale Lautus k nim už nikdy nebyl
shovívavý. To je ale jen zkrácený příběh. Celý ti dokáže povědět jen Bheirg.“
„A toho najdu kde?“ pokouším se o úsměv, ale asi musím vypadat velice pitomě, protože
se Margarita začíná smát.
„Dovedu tě k němu. Nevím, kdo jsi, ani proč o nás nevíš, a proto ti musím zavázat oči,“
přistupuje ke mně a začíná vyndávat šátek. Ačkoliv bych jí neměla věřit, nechávám si
zakrýt oči a poté uchopuji její ruku do své.
„Neboj se. Nic se ti se mnou nestane,“ promluví na mě a postrčí mě k chůzi.
Cesta není zas tak zlá. Margarita mě opatrně vede tou nejlepší cestou. Jen snad dvakrát se
mi podaří zakopnout, ale i tehdy mi pomáhá, abych nespadla. Když už jsme konečně na
místě, jsem celá utahaná. Ne snad tou cestou, ale tím, jak jsem měla dlouho zavázané oči.
To mě vždycky dokáže unavit.
Margarita pouští moji ruku a já najednou dostávám strach. Kam šla? Já blbec jsem
zase naletěla. Neměla jsem jí věřit. Jestli přestanu být jednou naivní, tak to musím
oslavit. Jako z dálky slyším nějaký šepot. Po chvíli ustane a pak je několik minut
ticho. Slyším vlastní srdce, jak zběsile tluče. Snažím se dýchat zhluboka, ale doplácím na
svoji rýmu a začínám se dusit. Alespoň v něčem je to dobré. Někdo přibíhá a chytá mě
do náručí. Poté mi sundává šátek z očí a já skoro omdlím.
Dívá se na mě jeden z nejkrásnějších mužů, které jsem kdy potkala a troufám si říct, že
i potkám. Jeho rudé vlasy lemují jemný obličej, který zdobí několik vrásek. Tělo je
atletické postavy. Nejkrásnější jsou ale jeho oči. Hluboká studánka moudrosti a
laskavosti, ve které se schovává děsivá zloba a nenávist.
„Jsi v pořádku?“ mluví na mě a já se cítím jako v sedmém nebi. Na rýmu jsem úplně
zapomněla. Chvíli musím přemýšlet, než jsem mu schopná odpovědět, že už je vše
v pořádku.
„To jsem rád. Moc jsi nás vyděsila. Mysleli jsme, že jsi nakažená. První příznaky jsou
většinou dušení.“
„Ne, nic mi není. To je u mě normální. Opravdu. Mám to snad celý život,“ snažím se ho
uklidnit.
„Musím tě vzít dovnitř, aby ses umyla a převlékla. Tvé oblečení není zrovna moc čisté.“
Podívám se na sebe a musím uznat, že má pravdu. Sukně je do poloviny kolen zablácená,
košile až na jeden rukáv vypadá úplně stejně. Ani se neodvážím si sáhnout na vlasy.
Určitě jsou také plné bláta.
„Kdo vůbec jsi?“ zkusím se ho zeptat, ačkoliv si myslím, že mi stejně neodpoví.
„Creagan,“ šeptá potichu a otáčí se. Už ani nevím, pokolikáté za den se tvářím jako
mentálně postižená. Můj pohled upoutaly malé roubenky. Jsou úplně stejně jako měl můj
strejda. Celé dřevěné se třemi maximálně čtyřmi okny a pokud se nepletu, tak
s kuchyňkou jako první, ze které se přímo vchází do ložnice. Prohlížím si je a cítím, jak
moji tvář lemují slzy. Jak se asi naši cítí? Vždyť jsem mrtvá. Chtěla bych je vidět.
„Co je ti?“ ptá se mi Creagan, ale já nejsem schopná odpovědět. Poprvé s děsivou
pravdivostí musím uznat, že pro všechny, které jsem měla ráda a oni měli rádi mě, jsem
mrtvá. Se slzami v očích vcházím do jedné z chatek. Vypadá jinak, než jsem si myslela.
První místnost je sice kuchyň, ale poté už je vše jinak. Druhá místnost je plná oblečení a
bot. V té se Creagan s úklonou loučí a vychází zpět ven. Nějaká dívka mi opatrně
sundává boty a oblečení. Jsem úplně bez chuti do života, a tak ji nechám dělat si se mnou
co se jí zachce. Když jsem svlečená, odvádí mě do další místnosti. Asi je to koupelna.
Uprostřed místnosti je díra do země plná horké vody. Bez přemýšlení do ní vstupuji a
snažím se zapomenout. Automaticky se celá umývám. S děsivou pracností drhnu snad
tisíckrát každé místečko. Snažím se ze sebe smýt tu vůni smrti, kterou na sobě cítím, ale
pořád tam je. Nejde se jí zbavit. Připadám si jako šílená. Dívka mi bere kartáč z ruky a
začíná mě mýt sama. Zavírám oči a nechávám si smýt bahno z vlasů. Začíná mi být zima
a to mě donutí otevřít oči. Voda někam mizí a mně nezbývá nic jiného, než se obalit
nějakou látkou a dostat se ven z vany. Dívka mě odvádí k umyvadlu, kde si ještě
oplachuji obličej. Poté mi jen ukáže na další dveře. Procházím jimi a vidím nádhernou
místnost. Její stěny jsou vymalovány zeleně, ale při podrobnějším pohledu se dá
všimnout si, že je to nakreslená tráva, ve které se schovávají zvířata. Úplně vzadu je
postel, na níž leží oblečení. To by mohlo být pro mě. Blížím se k posteli a divím se, jak
příjemná je podlaha na dotek, a pohled mi sklouzává na zem, kde leží sláma.
Oblečení je nádherné. Dlouhé zelené šaty, které přesně kopírují mé tělo. Pod nimi leží
spona do vlasů, kterou se pokouším sepnout své nepoddajné kadeře. Moc to nejde, a tak
se přestávám snažit. Opatrně si lehám na postel a zavírám oči. Chvíli si jen tak vybavuji
pocity z dnešního dne, když najednou přede mnou vidím rodinu. Všichni jsou v černém a
pláčou. Nechci na ně myslet. Trhnu hlavou a zvedám se z postele. Slyším nějaký divný
zvuk. Až po chvíli mi dojde, že je to klepání na dveře. Rychle k nim běžím a otevírám je.
Za dveřmi stojí Creagan s Margaritou a usmívají se na mě. Margarita mi podává nové
boty – krásné bílé a bez podpatku.
„Dostala jsi povolení účastnit se slavnosti. Vše za pár minut začne,“ mluví na mě
Creagan. Rychle si nazouvám boty a vydávám se za jedinými lidmi, které v této divné
zemi trochu považuji za své přátele.
Creagan drží Margaritu za ruku. Z toho by i hlupák mohl poznat, že je zadaný. V srdci
v tu chvíli ucítím žárlivost. Co si to namlouváš? Že se budeš líbit takovému muži?
Navíc Margarita je krásnější než ty. Panebože. Nad čím to uvažuju? Vždyť mám
Tomáše. Vlastně nemám. Jsem pro něj mrtvá a on určitě nebude truchlit navěky.
Přesto nedokážu přestat závistivě sledovat ten nádherný pár. Najednou se ke mně
Creagan otáčí a chytá mě druhou rukou. Margarita se na mě mile usmívá. Tak tohle
vážně nechápu.
„Těš se. Dnes je svatba. Moje přítelkyně si bere mého bratrance,“ mluví na mě Margarita,
ale já ji moc neposlouchám. Právě mám na starosti něco jiného. Výzdoba na svatbu je
úplně jiná, než jsem na to zvyklá. Žádné květiny ve vázách, varhany a vše, co jsem kdy
viděla. Tady je to úplně jiné. Na poli plném květin je opatrně vyšlapaná cestička, která
vede ke kruhu, kde roste jen tráva. Všichni pomalu postupují pěšinkou, aby poté zaujali
místo kolem vysokého kamene, před kterým stojí starší muž. Mohl by být tak ve věku
mého otce, ale to se dá těžko poznat. Creagan mě směruje k místu, kde se mám posadit.
Sám si sedá vedle mě a nepřestává mě držet. Margarita směřuje někam jinam. Má stejně
zelené šaty jako každá dívka a žena zde. Jen nevěsta je má jiné. Ne bílé, ale blankytně
modré. Ve vlasech má zapletené pomněnky, na ramennou má položený věnec
z rozkvetlého maliní. Ženich má na sobě tmavěmodré kalhoty a košili a okolo ramen se
mu pne rozkvetlé ostružiní. Vypadá to jako by si den bral noc. Tak rozdílní jsou. Dívka
vypadá jemně, ale uvnitř její duše je skrytá síla. Připomněla mi lilii, krásná a křehká na
pohled, ale dokáže snést hříčky přírody jako málokterá rostlina. Muž se zdá být hrubý a
nemilosrdný. Je zvláštní, že se ti dva vůbec dali dohromady.
Creagan jakoby mi dokázal číst myšlenky říká to, co mě opravdu zajímá.
„Oba dva jsou si zaslíbení od narození. Jsou stejně staří. Narodili se ve stejný den a to
rozhodlo. Kdyby bylo na nich, tak by se nikdy nevzali, ale ctí naše tradice. Každému
muži musí být někdy žena zaslíbena. On, když už je starší, tak se může rozhodnout, ale
žena to právo nemá.“
Nádhera. Tak tomu říkám demokracie. Nahlas raději nic neříkám, protože si
nechci rozhněvat všechny kolem sebe.
Nevěsta s ženichem přicházejí ke kameni, kde poklekají. Muž před nimi se hluboce uklání
a začíná mluvit.
„O duchové dávných předků, voláme vás, abyste přišli požehnat tomuto svazku. Tento
pár čeká na vaše požehnání už spousty let. Beroane, Briame, Ohene, Gretieme, Frundore,
-“
Dál už nic neslyším. Jakmile ten muž vyslovil jméno Frundor, v mém srdci se začalo něco
dít. Cítím velikou sílu, takovou, jakou by člověk nikdy neměl poznat a kdyby ji poznal,
rozhodně by ji neměl použít. Z mého těla začíná vyzařovat pruh silného namodralého
světla. Záře letí přímo k páru klečícímu před kamenem, tam se spojuje s dalšími, které
mají jiné barvy.
Najednou vše přestává. Pár stále klečí, ale nikdo si jej nevšímá. Všechny pohledy jsou
stočeny na mě. Raději se dívám na zem, protože se bojím. Creagan mě jemně zvedá ze
země, bere mě do náručí a odchází se mnou zpět do chatky. Pevně se ho držím, hlavu
mám zabořenou do jeho ramene a snažím se nasát trochu jeho ledového klidu.
Když už jsme v ložnici, pokládá mě Creagan na postel a tiše říká: „Jdu pro Bheirga.“
Zase jsem sama. Sama a vyděšená k smrti. Dnešní den byl opravdu zvláštní.
Nechce se mi sedět ani ležet, a tak začínám pochodovat po místnosti. Veškeré pocity se
vyplavují na povrch. Jsem mrtvá, ale žiju. Tak to bych mohla být alespoň ráda. To je
plus. Jenže nikdo z rodiny a přátel to netuší a teď se trápí. Nikoho tu neznám a lítá ze
mě barevné světlo. To moc dobré asi nebude. Ostatní mě pozorovali a určitě byli moc
překvapení. Creagan se mě začal bát. Kdo je ten Bheirg? Co to je vůbec za jména?
„Aaaaaaaaaaa,“ snažím se ze sebe vykřičet svůj vztek nad vším, co mi osud připravil.
Začínám bláznit. Hlava mi z toho všeho třeští.
„Ne, jen to ne. Na migrénu dnes opravdu nemám náladu!“ zaječím na plné kolo a úplně
mě vyděsí klidný hlas, který mi odpovídá.
„Jen klid. Chce to pořádně dýchat. Ono to přestane.“
Otáčím se a můj pohled spočine na starém muži. Může mu být tak osmdesát let. Jeho tvář
vyjadřuje klid, který mi v tuto chvíli opravdu leze na nervy. Nejraději bych mu vrazila
jednu ránu, abych ho zbavila jeho připitomělého úsměvu. Místo toho praštím silně do
zdi. K bolesti hlavy se ještě přidává palčivá křeč v ruce. Až ta mě trošku uklidní.
„Vy asi budete Bheirg,“ snažím se navázat slušný rozhovor, tak jak mě to doma učili.
„Ano. A jak zní tvé ctěné jméno?“ Obočí se mi mimoděk vytahuje nahoru. Tak, a
ještě mi tu bude mluvit jak nějaký rytíř. Proč zrovna já?
„Já jsem Lenka,“ podávám mu ruku, kterou s úsměvem přijímá.
„Asi by tě zajímalo, co se to na obřadu stalo. Chtějí to vědět všichni, ale ty máš právo to
slyšet první. Chceš být o samotě, nebo mohu někoho pozvat?“
„Já nevím. Ale sama být nechci.“
„Koho tu znáš?“
„Jen Margaritu a Creagana.“
„Dobrá, já pro oba dojdu. Margarita má právo vědět vše, co se tu děje, a Creagan je její
nejlepší přítel. Stejně by mu to hned řekla,“ otáčí se ke dveřím a za pár minut se s oběma
vrací. Kyne nám, abychom si sedli na postel, sám však zůstává stát. Sedám si mezi ně,
abych cítila jejich sílu. Bheirg počká, než se trochu uklidním.
„Už jsi někdy slyšela tato slova? I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil
blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší
vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z nějž naděje
povstala.“
Odpovídám mu kývnutím.
„Tak nám prosím řekni, co se v tu chvíli stalo.“
Vyprávím jim o blesku, který zasáhl dračí vejce, a o záři, která se z něj vyklubala místo
draka.
„Byla jsi svědkem zrození draka. Nikdo tomu nikdy nemá být přítomen. Pokud se však
kdosi objeví při líhnutí, drak se mu usídlí v jeho srdci. Za celou dobu si nepamatuji na
nikoho, kdo by se zrození účastnil.“
„Cože? Já mám v srdci draka?“
„To ale není vše. Teď přijde to nejhlavnější.“ Hrozím se okamžiku, kdy začne starý muž
mluvit, ale zároveň fascinovaně hledím na jeho rty a svojí myslí ho poháním k dalším
slovům.