Ostrava 23. 6. Rozhodně to stálo za to, text nemůže vyjádřit vše, ale v hrubých obrysech vám naše setkání dokonale nastíní.
Konečně nastává den D. Sraz v Ostravě. Slez byl naplánovaný v 10.00 na ostravském Hlavním násraží. Měla jsem štěstí. Na nádraží to mám pět minut tramvají, respektivě tři zastávky, proto jsem si jako jedna z mála (nebo snad jediná) mohla dovolit vstávat kolem 9.00. Samotnou mě překvapilo, že kromě všeobecných příprav jsem ještě stihla být chvíli on-line.
Vyrazila jsem v 9.45 a zanedlouho jsem již vystupovala na nádraží. Už zdálky na mně mávala Amelie, která se zdejších srazů účastní pravidelně. Vstoupily jsem do budovy a nedočkavě vyhlíženy ostatní. Netrvalo dlouho a objevila se podezřelá osoba. Ono moc lidí v hábitu na nádraží jen tak nepotkáte. Podle mého očekávání to byla profesorka Sairalindë Aina Litray. Překvapilo mně, že ačkoliv zde není nijak dlouho (alespoň podle mých měřítek), přestože my byly dokonale zamaskované za mudly, neváhala obléct si skvělý modrý (!) hábit. Zanedlouho ukázala i hůlku, kterou se nenamáhala nijak zvlášť skrývat. Doba je přece zlá.
Zanedlouho se k nám přidala Gita, v lahvově zeleném hábitu s Esmeraldou kolem krku rovněž k nepřehlédnutí. Nastalo zdravení a objímaní znovunalezených přátel. Procházely jsme nádražím nahoru a dolů, tam a zpět a čekali na ostatní nebo spíše na profesora Midara.
Asi v 10.30 jsme vyjely tramvají na Náměstí republiky, kde už nás čekaly Luffa z Uffa a Minea re Harmachet, samozřejmě s košíkem malin. Tam začalo focení pojídání malin a že jsem vytvořili opravdu umělecká dila. Amélie ještě na chvíli odběhla a přivedla sebou dalšího člena klanu Thermopolisových.
Nasedli jsme na trolejkoště, které nás za několik minut vyplivlo před ostravskou ZOO.
Začala obhlídka plameňáků a jiné dravé zvěře. Právě jsme došli k želvám, když se probudil Gitin démonek. To se ozval profesor Killahim. Právě se vzbudil a jezdit by tedy nemělo cenu. Proto jsme se na něj smluvili a s potměšilými úsměvy pokračovaly k výběhu koz. Tam nastaly další fotící orgie. Profesorka a koza, Gita a koza, očarovaná koza…Dále jsme se vyblejskli u dřevěného berana. Na toho jsme si ale musely počkat, naskytl se nám totiž pohled na asi dvouletého kouzelníka z mudlovské rodiny, který s vášnivým hyjééé šťouchal chudáka berana klacíkem do rohů. My bychom samozřejmě věděly, jak mu pomoct, nablízku se ovšem nacházelo příliš mnoho mudlů.
Čas jako by někdo očaroval, než jsme došli až na konec blížila se již doba oběda, proto jsme zapadly k jednomu z mnoha předražených krámů, kde jsme povětšinou ochutnaly americké minikoblížky a mléčný koktejl. Já se vytasila s ostrými mexickými chipsy, ke kterým jsem si objednala irskou kávu. Neuvážila jsem ovšem, že do ní vlévají jakousi lihovinu, po které si získala silně rumovou příchuť. K mé nevelké radosti se mi dostalo ujištění, že kdyby to v tom krámku s Irskou whiskey přehnali, odtáhnou mě domů.
K mému štěstí jsem alkohol v krvi nijak nepocítila, a tak jsem mohly pokračovat dál. Zbytek prohlídky se už naštěstí obešel bez větších či menších zkratových situací, když ovšem nepočítám zkoumavé pohledy zvědavých mudlů, kterým se ve společnosti dvou nemaskovaných čarodějek nešlo vyhnout.
Zanedlouho nám kručící žaludky začaly hlásat, že je čas jít, proto jsme prošly jakousi točící napodobeninou krbu, do které ovšem kdosi zapomněl přisypat Letax, proto jsme musely na trolejkoště pěšky. Tam sraz skončil pro Luffu a Mineu. Rozloučily jsme se a číslo 101 nás vyhodilo nedaleko skvělé pizzerie Bella italia, kde jsme zakotvily na několik slevových pizz a výborný Kuřecí salát, do kterého mi ovšem bouhžel přimíchali rajčata.
Posilněné nás přivítala mystická atmosféra čajovny Šambala. Za uctivého šeptání jsme procházely dřevěně obloženými zákoutími provoněnými tajemnou esencí, kolem sošek Buddhů a jiných náboženských symbolů, které dokonale pokreslovaly nádech východní filozofie.
Našly jsme si pohodlný koutek spíše podobný nízkému pódiu s nízkým stolečkem obklopeným barevnými polštáři. Po krátkém pátrání v lístku plném neznámých názvů čajů jsme si nakonec přece jen vybraly. Zanedlouho přišla Amélie se skvělým nápadem objednat kousky ovoce namáčené v čokoládě. Stačilo zazvonit a v mžiku letu tu byl sympatický číšník, který zanedlouho přinesl misku krájených jablek, broskví, pomerančů a banánů a k tomu přesdmět silně připomínající aromalampu. Místo oleje ovšem pod svíčkou bublala vynikající čokoláda. Netrvalo dlouho a chopily jsme se přiložených vidliček. Po ovoci se ani nezaprášilo a zbytek čokolády jsme neváhaly nabírat na vidličky a později i lízat z prstu.
Hovor se příjemně rozvinul a čas opět využil své nemilé vlastnosti běžet jako splašený.
Netrvalo dlouho a byl čas jít. Po zaplacení jsme ještě navštívily Dámy a využily služeb poněkud netradiční knihy hostů, tedy pokreslené zdi.
Času nebylo nazbyt, a proto hned co si p. Sairalindë koupila jakési podivné bylinky, které nazývala čajem.
Následoval úprk k tramvajové zastávce, kde se s námi rozloučily sestřenice Thermopolisovy. My pokračovaly tramvají, směr Hlavní nádraží. Spekulovaly jsme o srazu v Těšíně, ale nedošly jsme nijak daleko, protože jsem musela vystoupit. Tak jsme se tedy rozloučily a já s úsměvem kráčela k domovu.
A pak? Hned poté, co jsem si sundala zelené pončo jsem se pustila (překvapivě) do psaní tohoto článku. A teď mě, vážení čtenáři, prosím omluvte, raději končím. Můj sedmý smysl mi totiž napovídá, že další stránky by jistě zmáhaly nejen mně, ale i vás, proto pokud by vás o srazu zajímalo cokoliv dalšího, vaše sova mě jistě najde.
A málem bych zapomněla. Mou maličkost a všechny ostatní uvidíte v plné kráse v obrazárně. Už brzy!
