Aneb nadešel poslední den, kdy se předstírá docházka do mudloškoly a nejmenovaný zmijozelský student si jde „nadšeně“ pro výzo…
Mudloškola. Barák, kde je nebezpečně vysoká koncetrace otravných mudlovských harantů. Nemám to tam rád.
Zase tam budu muset sedět. Celý věky čekat na to, až mě zavolaj…
Pak přijít na stupínek (tvářit se jako magor) a potřást si pravicí s naší mudlučitelkou (jako bych držel leklýho ďasovce). Vyposlechnout si kázání, o tom, že jsem chytrej a nadanej a že bych měl více času věnovat mudlovskému učení.
To znamená: přikyvovat a sem tam prohodit nějakou velice trhlou poznámku…
Po tom jsem vždycky toužil.
Učitel se bude blbě řehnit, třída se bude řehnit na učitele. No prostě mudlové.
Trapárna. Trapárna. Trapárna!
A to všecko děláme jenom pro jeden papír A4, který je oboustraně počmáranej. Na první straně se řeší počítání do pěti a na té druhé ještě větší hovadiny. Proč se počítají absence ve škole jako omluvené a neomluvené? Ono to sice řeší: jsem za školou / nejsem za školou… jenomže u toho se předpokládá, že když jste za školou, tak že vám to rodiče neomluví…
Prostě škoda slov.
Ale fakt strašný jsou projevy ředitele rozhlasem… 10 minut, 15 minut… 20 minut a on furt řeční a prská do mikrofonu.
(A proto jsme rozhlas letos skratovali – takže jde jenom vyměnit. V celé škole. Opravdu důkladá práce. A to ještě nevíte, že když ředitel zapnul ten svůj zatracenej mikrofon, tak ho to koplo…)
No, to bude možná tím, že my jsme na elektru… U nás se to vždycky nějak pořeší, když chceme něco províst.
Samozřejmě – ostatně jako vždycky- nikdo nic neviděl…