Když ztrácí se naděje v temnotách
Když vyhasíná i poslední plamen svíce
A ty víš, že utápíš se pomalu v slzách
Že brzy vlhké od slz budou tvé líce
Stále koukáš kamsi do minulosti
Pozoruješ činy, co se odehráli před chvílí
Kde zůstalo tolik činnosti a zlosti
Sháníš poslední střípky štěstí, co ti zbyly
Víš, že stalo se toho tolik a na zvrat je pozdě
Něco uvnitř říká, že naděje umírá poslední
Ale cítíš se vyčerpán, zkroušeně a příliš hrozně
Vnímáš, že tento pocit je zcela nevšední
To smutek jest tím vysvětlením pravým
A když zhasíná již i ta poslední svíce
A svým zkroušeným smyslem hravým
Chceš najednou vědět o něco více
Ale za okny zatím opět nastal temný chlad
Všude nastalo ticho a slyšet lze jen hodin ťukot
Kolem tebe již únavou upadá ten zkroušený hrad
Který ukrývá uvnitř tvého strachu hukot
A nyní cítíš, jak se ti vše vzdaluje v dál
Již hlava tvá padá na polštář a oči se ti klíží
Tvůj mozek si s myšlenou spánku pohrával
A z pocitu strachu nyní do snů míří
Mohu tedy přát pouze šťastnou cestu
Nechť kousek štěstí v tomto světe snů projdeš
Ať tam vždy zajdeš ke správnému městu
A chvíli odpočinku od reality tam najdeš.
