Ve výšce nad obcí Nedvědicí vypíná se perla moravských hradů, ostřílený herec pohádek i filmů, hrad vystavěný z mramoru, nádherný svými krakorci, díky nimž se směrem vzhůru jeho plocha rozšiřuje. Hrad, kde se kouzelník může vyfotit s iniciálami HP, byť ne přímo v oné slavné podobě, inspirované jizvou ve tvaru blesku.
Na rozdíl od středověkých i novověkých dobyvatelů si mohou dnešní turisté vybrat z několika příjemných přístupových cest. Přímá autobusová linka z Brna vás doveze až kousek před první z hradních bran, k níž vás ze zastávky Nedvědice, Pernštejn, hrad 0.1 pro jistotu ještě nasměruje cedulka na stromu hned vedle nenápadné zastávečky. K tomuto stromu vás také vyveze speciální červený vláček vypravený z parkoviště pod hradem, kousíček od Nedvědice, kam přijíždí vlaky z Tišnova a Žďáru nad Sázavou. Z nádraží vás navedou buď milí místní, nebo žluté turistické značky – po žluté můžete pokračovat i z parkoviště, lesní cestou hned na konec prvního nádvoří, hned vedle barbakánu, mohutné hradby ve tvaru podkovy, v níž nechyběly střílny a dříve ani padací most.
Mimochodem, těch nádvoří má Pernštejn pět – na prvním se můžete občerstvit v hospodě Na Baštovním dvoře (přičemž „bašta“ v názvu dvoru neodkazuje k dobrému jídlu, ale k obranným prvkům opevnění), na těch dalších naleznete několik krámků s pestrou nabídkou suvenýrů od magnetek po zkameněliny a také výstavu historických zbraní, na tom pátém pak také hladomornu. A teprve až jednotlivými nádvořími a hradními branami projdete postupně k tomu poslednímu, pátému, ze kterého už cesta dál nevede, setkáte se se svým průvodcem a samotná prohlídka hradu může začít.
Jednotlivá nádvoří na sebe navazují víceméně v přímé linii, takže směr neztratíte – jen se nesmíte zastavit příliš brzy. Tento systém nemá koneckonců uchránit hrad před vaší návštěvou, ale před dobýváním: než se nepřítel dostal k samotnému hradu, musel zdolat mnohá opevnění, která Pernštejnové přistavovali, zatímco vlastní jádro hradu měnili ve výstavní palác. A proto na případného dobyvatele, který by se už už chtěl radovat, že zdolal všechny hradby nedobytného Pernštejna, čeká po vstupu jedinou možnou branou do vnitřních prostor hradu ještě obranná věž Barborka s úzkým, pravotočivým schodištěm navrženým tak, že směrem vzhůru se útočník nemůže nijak zvlášť rozmáchnout svým mečem, zatímco couvající obránce má pravačku relativně volnou. A kdyby ani toto nestačilo, pak nahoře je snížený strop a zvýšený poslední schod, nutící každého sklonit se a hlavu vystrčit napřed, pěkně připravenou k setnutí.
pohled na Pernštejn průhledem od třetí brány, vlevo Věž čtyř ročních období, dole suvenýry, vzadu se tyčí Barborka
Medvědí hrad se zubří hlavou
Navzdory jménu Nedvědice i Pernštejna (z německého Bärenstein, Medvědí skála) vás na praporech a vstupních cedulích nepřivítá medvěd, ale černý býk – ten, jehož chycení přivedlo Pernštejny dlouho předtím, než si začali říkat Pernštejnové, mezi šlechtu. Ten příběh zachycuje i reliéf, který naleznete na Věži čtyř ročních období… a také v Litomyšli a Pardubicích, které v určité době své historie taktéž patřily Pernštejnům. Podle pověsti onen zubr několikrát vyplundroval příbytek uhlíře Věňavy – třetího dne si na něj ovšem Věňava počíhal, nozdrami mu provlékl houžev z vrbového proutí, dovedl jej až do Brna a tam mu jedinou ranou sekery setnul hlavu. A právě za tento čin získal šlechtický titul i lesy, v nichž pálil své dřevěné uhlí. Jistě zde není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že navzdory pověsti i reliéfu se ovšem zakladatel rodu Pernštejnů při krocení zubra neoháněl kyjem, ale hůlkou. Ani kouzelníci však nedokázali prokopat skálu dost hluboko, aby narazili na vodu, a tak se z budované studny, která by svým zdrojem vody přispěla k odolnosti hradu vůči obléhání, stala pouze nádrž na chytání dešťových srážek.
Neprorazitelná skála, jakkoli připravila hrad o vlastní zdroj vody, však kouzelníkům z Pernštejna poskytla příležitost vybudovat zde zabezpečenou pokladnici, která stála u zrodu pernštejnského bohatství a moci. Přestože se k ní mudlové nikdy ani nepřiblížili, pověsti o pokladu ukrytém v některém z výklenků si vyprávějí dodnes.
reliéf z Věže čtyř ročních období, Věňava a zubr
Kam zmizeli Mrzimorští?
Vraťme se však na Věž čtyř ročních období, tentokrát pomiňme reliéf na vnější zdi a rovnou vystupme až na její současný vrchol. Ve čtyřech rozích nás tu čekají okýnka osazená barevnými skly, která umožňují prohlédnout si okolí Pernštejna v barvách jara, léta, podzimu či zimy – své zastoupení zde mají tři ze čtyř kolejí a fialové profesorstvo, kterému náleží rozkvetlé jaro. Podzim v tónech červeného listí a mrazivě modrá zima jistě nepřekvapí, zato zmijozelsky zelené léto místo žluté od žhnoucích paprsků či zlatavého obilí by mohlo. Ovšem ani Mrzimorští se nemusí bát, že by je Pernštejn ochudil o barevné sklíčko – naopak, převážně ve žluté je vyvedena vitráž s erbem Pernštejnů přímo ve Vstupním sále, kam dříve či později vedou všechny hradní cesty.
Před třicetiletou válkou a švédským dobýváním (jak jinak než neúspěšným, navzdory čtyřem stovkám vypálených dělových koulí) byla věž přinejmenším o patro vyšší a s hlavním hradem ji spojoval ne jeden krytý spojovací můstek ze dřeva, ale dva.
vitráž ve Vstupní síni + zobrazení Pernštejna před třicetiletou válkou, srovnání s dnešní podobou Věže čtyř ročních období
Pernštejnské podivuhodnosti
Za svou vnější krásu vděčí Pernštejn především mramorovým krakorcům, které ozdobně podpírají arkýře rozšiřující prostor vyšších pater hradu – ovšem pozor, jeden z arkýřů sloužil ve své době jako prevét, tedy záchod… zpod tohoto arkýře raději dál, neb místo kanalizace používal otvor v podlaze. Zevnitř se pak příslušná dvířka v ložnici panstva elegantně skrývají pod malbou inspirovanou galantními výjevy z francouzských Versailles.
krakorce, dvířka prevétu skrytá pod galantním výjevem
K chloubě hradu patří také sbírka několika desítek vycpaných zvířat, včetně posledního vlka z pernštejnského panství – jeho krásu můžete však spíš obdivovat na malbě, kde je zachycen v nadživotní velikosti, protože jeho samotného dřívější generace turistů vyhladily do zubožené vypelichané trosky. V sále, kde nakonec nalezl klid, mimo dosah návštěvníků, na něj dohlíží tři brnění vytvořená z papírmaše tak, aby oklamala zrak a nahradila kovové originály.
Interiéry hradu, bohatě zařízené tak, že návštěvníky provedou od gotiky Pernštejnů po 19. století Mittrovských, však vedle krásného nábytku a stropní klenby nabízejí i ukázku historických graffiti, vyvedených červenou rudkou na bílém omítnutí ochozní či také okružní chodby. Měl by se tu nacházet i jeden z prvních zachovaných českých překladů nějakého Ovidiova verše, ale bez matoucího utrejchu či obraceče času jej jen stěží stihnete mezi ostatními nalézt. Zato však nepřekvapí, že se mezi nápisy objevují i ochranné formule a kryptografy, byť jsou mylně označovány za „malůvky negramotných stráží“.
ochranné nápisy vyvedené červenou rudkou, dole „Ovidiův verš“, dochovaný také v Kamenické tvrzi u Třebíče: „Nemůže v světě nic dražšího býti, / jako když člověk může tovaryše věrného míti“
Pernštejnská Růženka
Vedle zmíněných magických nápisů se však na Pernštejnu ukrývá i kouzlo mnohem zlověstnější, vyryté do kamene: podle pověsti každý, kdo se jej dotkne rukou, ihned zemře, a proto je jen dobře, že jeho přesné umístění mudlové neznají.
Ve skutečnosti kámen nepřináší smrt, jen velice dlouhý spánek, a nenachází se v mohutných zdech ani za výklenkem, ale sochou dívky spící vestoje na pátém nádvoří, němá připomínka příběhu, který stál u zrodu pohádky o Šípkové Růžence, z jejíž filmové podoby Jak se budí princezny se několik scén točilo i tady, kde to vlastně všechno začalo.
Róza zde však nehrála roli bezmocné oběti a už vůbec ne zlé sudičky, naopak: veškerou svou léčivou magii užila k tomu, aby zachránila dívenku pokousanou vlkodlakem. Dokázala vrýt do kamene tak silné kouzlo, že uspalo nejen dívku, ale i to krvelačné monstrum v ní a také každého, kdo by se jí snad dotknul. Zvrátit účinky této kamenné varianty Doušku živé smrti mohly pouze tři kapky Polibku laskavce, po jedné na rty i každé oční víčko. Tento lektvar používala také jako jakousi prevenci: pokud si jím předem potřela spánky a čelo, hrozila jí pouze silná ospalost, zdřímnutí či běžný spánek, z nějž se ráno probrala jako každý jiný den a mohla probudit i svou svěřenkyni.
Čtyři bílé paní
Vzhledem k tomu, že Pernštejn patří k významným hradům nejen v českém, ale i evropském měřítku, nesmí zde chybět duši či hradní strašidla – o titul hradní bílé paní se ucházejí hned tři dušice a čtvrtá, slovutná Perchta z Rožmberku, zde má alespoň svůj obraz v životní velikosti.
Nejstarší z pernštejnských bílých paní se na chodbách hradu objevila krátce po jeho založení, když ji tehdejší hradní pán, její otec, nechal slavnostně pohřbít v hradní kapli – předtím ji však ve vzteku zabil, protože mu překazila plány, aby hrad předal bez boje nepřátelům. O blaho Pernštejnů pečovala ubohá dívka i nadále, vždy, když jim hrozilo nebezpečí, převlékla se do černého, aby je varovala, a jakmile rod vymřel po meči i po přeslici, opustila zdejší prostory i ona. Dlouho předtím už jí ovšem dělala společnost jiná bílá paní, Adléta, přestože do země se propadla na Veveří, když nechtěně otěhotněla a při zapírání si za svědka vzala Boha. Jako duch se však vrátila zpět na rodný hrad a svým zjevením v bílých šatech předpovídala narození dítěte, v černých pak smrt. Po třetí pernštejnské bludné duši zbyl na hradě obraz ztvárňující její příběh i zrcadlo, kterému dávala přednost před mšemi v kostele tak dlouho, až ji rozlícený kněz proklel. Od té doby prý bloudí Eliška po chodbách rozvrkočená, zatímco její zrcadlo na stěně zůstává prázdné a opuštěné – kdokoli by se do něj podíval, do roka by přišel o svou krásu nebo o rozum.
Eliščino prokleté zrcadlo – nedívat!
Náš výlet na Pernštejn se chýlí ke konci, než opustíte jeho zdi, porozhlédněte se po jeho branách, v jedné naleznete díru po dělové kouli ze švédského obléhání. Pokud jste si prve zvolili na Pernštejn jinou cestu než tu lesní „po žluté“, nahraďte si to směrem z kopce a dívejte se kolem, uvidíte ohromný tis, jehož osud je úzce provázán s hradem: hrozí-li Pernštejnu nějaká pohroma, projeví se i na stromu, který má dnes obvod 4,5 metru a původně prý vyrostl z hole poutníka ze Svaté země, nevěřícího, že by se dal někdy na této skále vybudovat hrad. Očividně se mýlil a magický tis je toho věčnou připomínkou.
Pro Denní věštec
Hekatea Centaurix