Při své nedávné cestě Tuniskem za účelem zasloužené rekreace jsem jako zvídavá studentka neodolala a začala se poohlížet, jak vlastně ti tuniští kouzelníci žijí. Odpověď přišla vzápětí, když jsem se u osvědčeného zdroje poptala po nejbližší prodejně košťat. „My tu máme něco zajímavějšího.“ vyslechla jsem si, a tak jsem se setkala se Samirem Alim.
Pro větší autentičnost je rozhovor ponechán v původním znění.
A. de Bouleau: Dobrý den. Jaké je vaše povolání?
Samir Ali: Dobrej. Moje práce je ve zdejší výrobně a následně prodejně lítajících koberců. Řek‘ bych, že tomuhle podniku šéfuju. Co to znamená? No, dohlížím, aby všecko klapalo, jak má. Koberec se nejdřív navrhne, utká, opatří kouzlama a nakonec nabízí na trhu. Na to už mám lidi.
AdB: Ovlivňuje nějak vzhled koberce jeho využití coby dopravního prostředku? Nebo se jedná čistě o estetickou záležitost?
SA: To druhý. Na hnusným koberci vám nikdo nebude chtět lítat, pokaď mu zrak ještě slouží. Jinak se koberce tkajou co nejlehčí, aby se s nima dobře letělo.
AdB: Jaké vzory lze na koberci obvykle najít?
SA: Obyčejně tradiční výjevy z kouzelnický historie. Kupujou to pak kouzelníci i mudlové, tak se trochu krotíme, ale většinou je to stejně fuk. Tady nikomu Mezinárodní blábol o utajení nic neřekne. Neřešíme to a dobře děláme – jde z toho pak dvojí výdělek. Funguje to prospěšně pro obě strany.
AdB: Něco jako symbióza. Předpokládám, že se na koberce používají standardní vznášející kouzla. A co další vylepšení v podobě polštářových kouzel a podobně?
SA: Vylepšováky u koberců nejsou potřeba. O pohodlí se nebojte. To je jedna z výhod oproti košťatům,
AdB: Jaké jsou další?
SA: Vemte si třeba, kolik se na jeden koberec vejde lidí. Nejlepší na výlety pro celou rodinu. No, tak teda hlavně tohle.
AdB: Ale rychlostní rekordy byste s kobercem asi netrhal, ne?
SA: Máte sice pravdu, ale dokonce i závody sme tu už měli. Taky se nevyplatí lítat moc vysoko, protože to na to neni stavěný, ale aspoň v mracích nepromoknete.
AdB: Vyrábí koberce, stejně jako košťata, určité společnosti, které je pak uvádějí na obchodní trh pod různými značkami?
SA: U nás v Tunisku říkáme: „Co koberec, to originál.“ Ale ze zahraničních značek můžu jmenovat třeba „Modrý tepich“ nebo „Aladin“.
AdB: Aladin? Není to mudlovský výmysl?
SA: To je… – jak jste to říkala? – ta symbióza.
AdB: Platí to samé i o kobercích? Protože právě z tohoto důvodu nejsou koberce v některých zemí, včetně mé vlasti, povoleny. Cituji ze Zákoníku, části pojednávající právě o zakázaných dopravních prostředcích: „…,létající koberce, jež jsou čistě mudlovským vynálezem, nehledě na množství kouzel, jimiž jsou očarovány,…“
SA: Těm vašim ministerskejm bych něco řek’! A koště stvořil kdo, pánbůh? Dyť se taky jedná o kus dřeva s pár proutky na konci. (povzdych) Kdyby se do toho jen politika nemíchala.
AdB: Dobře. Poslední otázka. Jdou zde konkrétně, v městě Sousse, koberce na odbyt, nebo musíte zboží také vyvážet?
SA: Bez problémů. Dycky se někdo najde, kdo má zájem o kvalitu. Co se neprodá, použijem‘ na vyhlídkový lety. A abych nezapomněl pašeráci do ciziny – ty kupujou ve velkým.
AdB: Právě to je zajímavý politický problém mnoha zemí. Povolit koberce, nebo nepovolit? Děk-
SA: Já bych řek’ nepovolit, teda u vás, ne u nás. Možná to vyzní sobecky, ale přece jenom se jedná o naší tradici, ne o evropskou. Přece jenom je to pro nás důležitej zdroj turistiky.
AdB: Dobře. Děkuji vám za názor a za celý rozhovor.
Jak sami vidíte, život v Tunisku se v mnohém (a v mnohém zase ne) liší od toho našeho a my díky tomu můžeme okusit zážitku z exotických koberců aspoň o prázdninách. Přeji příjemný let.