Dlouhé věže k nebi čnějí,
hustá mračna rozhánějí.
Na cimbuřích vítr básní,
jedna duše temná tu sní …
Duchové si povídají,
smutné ženě vlasy vlají …
Staré zdi se v mlze topí,
hrom tu v tichu lomoz tropí.
Údolím se had pochodní svíjí,
poslední hodina už tu odbíjí.
Zkřehlé prsty bezděky se chvějí,
snad tu umřít nechtějí.
S mihotavým světlem se lomoz blíží,
Zaklínači už se nerozhlíží.
Svůj cíl vidí jasně,
na hradbách jí bylo krásně.
První rány do brány bijí,
smutek i samota se slijí.
Do mechu si nehty v křeči kreslí,
znavená hlava nic nevymyslí.
Kamení slzami zkropené,
v poslední památník slepené.
Se sukní krví zborcenou,
vylezla na zeď ztracenou.
Stojí, dlaně kapky chytají,
hledí k nebi, slzy jí stékají.
Zapraštění a mohutná brána se k zemi hroutí,
zlověstný křik a řev jí do hlavy vstoupí.
Dupot a tasení čepelí,
na tvářích se slzy rozdělí.
Rudými rty k Bohu promlouvá,
místo v ráji si domlouvá.
Klikatý blesk objevil se v nesouhlas
a v hlavě duní hluboký hlas.
„S ďáblem smlouvu máš,
na naši stranu se nepřidáš!“
Poslední pohled na přibíhající,
jediný krok nicotou křičící.
Tělo jak volný pták teď letí,
zlomeno buď to prokletí.
Zoufale stále doufaje,
že na zemi smutek roztaje.
Mezi kapkami si cestu razí,
nevěřícné pohledy mají vrazi.
Před zemí však velmi slabý hlas,
změnil ženu v jestřába zas.
A tak černý jestřáb k nebi letí,
nelze zlomit to zakletí.
Zoufale k bleskům vzhlíží,
ale ty mu neublíží.
A tak světem černý pták toulá se,
před zraky lovců ukrývá se.
Už nebude mít nikdy klidu…
Zemře? Nemůže, toť víra lidu.
I stříbrem bylo tělo proklaté,
jen bolest však pocítí, už po páté.
Zbude jen únik a schovávání,
nad smrtí tiché rozjímání.
Za svůj čin tak bezděky,
bude trpět navěky…