NaSaŠí Jackson: Hlavně klid a pozitivní mysl!

Řízením osudu a dovolenkovou situací v redakci se stalo, že rozhovor s kolegyní NaSaŠí doputoval na můj stůl. První pocity? Obavy a radost současně. Jsou rozhovory snadné, kdy redaktor jen klouže po zajímavostech. Pak ale přijdou takové, kdy je třeba vzít na přetřes i ožehavá témata. Není pochyb, že i tento rozhovor k nim vybízí…

Pamatuji si profesorku Jackson velmi dobře jako studentku, protože patřila k první vlně mých nejlepších studentů v Šéfredaktorském minimu a také u mě skládala OVCe, i přesto však, když převlékla hábit, neměla jsem potřebu vnímat ji jako mladší kolegyni, ale stala se mi okamžitě laskavou a vždy nápomocnou autoritou a nadřízenou. To je ale pohled profesorky, která si – relativně v rámci mezí – plní své povinnosti. Jak ale vnímají obyvatelé hradu novou úlohu kolegyně Jackson a tři funkce, kterým se aktuálně věnuje souběžně?

Otázka: Profesorka NaSaŠí Jackson si v minulých dnech přibrala ke svým stávajícím dvěma funkcím (inspektorka výuky, profesorka) další významný post – stala se kolejní ředitelkou Zmijozelu. Vnímáte spojení několika takto důležitých funkcí jako negativní a střet zájmů, nebo v tom problém nevidíte a máte za to, že je to zvládnutelné?

EDMUND HEUSINGER: „Spojení práce profesora a kolejního ředitele není nic neobvyklého. Ve spojení s pozicí inspektora výuky, která je jedna z nejdůležitějších na hradě, by už někdo mohl vidět střet zájmů. Body nakonec ale sbírají jen studenti a pokud se zapíší jen na několik málo předmětů, můžete být stokrát inspektor a kolejní ředitel a stejně vás v boji o pohár předstihnou ti, kdo zkrátka sbírají body pilněji. Mimo to si myslím, že je pod úroveň Zmijozelu i jeho nové kolejní ředitelky, aby se snižovali na úroveň, kdy by mohli tohoto spojení funkcí využít. Já osobně s tím tedy v tomto případě nemám žádný problém.“

ZUZANA MALRON: „Za sebe ve sloučení těchto dvou funkcí problém nevidím. Při práci na nových programech pro kolej vždy na prvním místě dbáme na to, aby neutrpěla její funkce IV, tedy si vedení koleje rozdělujeme tak, aby ji madam vždy zvládala. Kolej má k dispozici mnohem víc lidí, kteří se o práci mohou podělit, zvládne proto přestát i období, kdy bude naše ředitelka velmi vytížená a nebude se jí moct věnovat. Zvládnout se dá všechno, pokud vám záda kryjou ti správní lidé, na které se můžete spolehnout. Troufnu si říct, že přesně to madam Sušenka má. – usměje se – Co se týče střetu zájmů, nevidím problém ani zde. Madam nikdy neměla problém s nestranností, přestože byla vždy v úzkém kontaktu s kolejí. Je to o osobnosti a o tom, jak si sama pro sebe dokáže nastavit pravidla a funkce oddělit. Nemyslím si, že by s tím naše kolejní ředitelka měla mít do budoucna problém. Jak jsem již podotkla výše, jediný rozpor by mohl nastat v čase, který konkrétní funkci věnuje, tady ovšem platí, že inspektor je vždy důležitější, kolej se o sebe přechodně postará sama.“

PATRICIA BALOURE: „Úprimne veľmi neverím, že niekto tak spätý so svojou koľajou za študentských čias, ako je madam NaSaŠí, môže byť vôbec nestranný. A teraz to myslím všeobecne, každá koľaj má fialových, ktorí ju majú najradšej, to ale neznamená, že tej koľaji dávajú lepšie známky atp. Preto si myslím, že situácia madam NaSaŠí sa určite dá zvládnuť, a je iba na nej, či sa dokáže prepínať medzi dvoma pohľadmi na študentov. Ostatne, keby sa Zmijozelu začalo záhadne dariť viac než obvykle, verím, že by si to mnoho dôležitých ľudí všimlo a zatrhlo. Avšak nemyslím si, že k takému niečomu dôjde. Keby kombinácia postov madam NaSaŠí mala spôsobiť problémy, p. Matt by to nedovolil. Verím v jeho múdre vedenie.“

REBECCA SHADOWFANG: „Určité drobné pomáhání a nadržování oblíbeným studentům nebo kolejím je běžný jev na jakékoliv škole a myslím, že Hog není výjimkou. Pokud jde o větší podvody nebo manipulace, tak jsem možná naivní, ale věřím, že stejně dříve nebo později prasknou, jako se to už v minulosti stalo. Ono se dá těžko nepozorovaně získat v krátkém čase pro kolej pár tisíc bodů bez toho, aby si toho někdo všiml. Madam se těší výborné reputaci a jistě oprávněně, a pokud by byly pochyby, zda dojde ke střetu zájmů, nikdy by k takovému sloučení funkcí nedošlo. Pokud bych se už něčeho obávala, tak jsou to časové nároky, které jsou kladeny na ředitele kolejí. Madam sama ví, kolik času jí zabírají ostatní povinnosti a aktivity a jestli si může naložit další práci. Pokud by některá z jejích funkcí měla trpět na úkor jiných, pak by samozřejmě bylo vhodné se některé vzdát.“

BELATRIS NITHELAS MALRINOVÁ: „Pro mne je jediným hlediskem to, zda má daná osoba schopnosti vykonávat funkce dobře. Post Inspektora výuky se podle mého s pozicí kolejního ředitele nijak „netluče“. Když to vezmeme čistě prakticky, tak náročnější a pro celý hrad významnější funkcí je inspektor výuky, a ten už kolegyně Jackson úspěšně zastávala. Tato funkce je součástí hierarchie, není osamoceným „vládcem“ školní výuky s absolutní mocí. Proto nechápu, proč zrovna přibrání postu kolejního ředitele by mě mělo znepokojovat. Věřím v průhlednost fungování šéfa výuky, tedy mě nějaké negativní vlivy netrápí. Pokud vím, při dosednutí na kolejní „trůn“ nedochází k barevné lobotomii. Dokud to kolegyni bude časově a energeticky vyhovovat, věřím, že obě funkce bude vykonávat ku prospěchu všech, kterých se týkají.“

**********************************************

Byla jsem zvědavá, jak a kde bude náš rozhovor probíhat. Prvotní domluva probíhala poměrně rychle, protože kolegyně se zrovna chystala na odjezd na dovolenou. Když jsem tedy ve čtvrtek odpoledne po příchodu do svého kabinetu nalezla na stole sovu a u její nožičky Pobertův plánek, byla jsem si jistá, co se ode mě čeká. Zabalila jsem si hromadu pergamenů a svůj bleskobrk, rozevřela plánek a vydala se za osamělou tečkou v opuštěné části hradu, kde jsem snad nikdy nebyla…

Prošla jsem mnoha chodbami, jedním zátarasem, následně kolem cedule se zákazem vstupu, podlézala jsem množství prken, přeskakovala krabice a podivné pytle, abych nakonec musela vystoupat do úzké vysoké věže, kde bylo jen otevřené okno bez skel. Prolezla jsem jím, a jakmile mé nohy dopadly na kamenný ochoz kolem věže, rozhlédla jsem se, polkla a pohled dolů neriskovala. Oběd byl bohatý a v případě jeho odložení, kdo ví, komu by dopadl na hlavu – z lidí na hradních pozemcích byly téměř tečky.

„Ahoj!“ ozvalo se nade mnou a hned na to se spustil dolů provazový žebřík. Nadechla jsem se a začala šplhat na poslední část věže, která už neměla moc bezpečných částí. „Jsi bílá jak stěna,“ odtušila kolegyně a pobaveně se uchichtla.

„Nediv se. U Merlina, kde to jsme?“

„Zapomenuté místo,…“

„A o jeho zapomenutí ses postarala… ty sama?“

„Jistě. Ty nástrahy cestou… moje práce,“ usměje se. „Víš, když jsem tady, nenajde mě nikdo. Ani sovy…“

„Čekala bych tě spíš ve sklepení,…“

„Tam by mě sovy našly,…“

„Chápu,“ přikývnu a nakloním se přes okraj malého cimbuří. V tu ránu se mi zvedne žaludek. „No, ehm… Pojďme na věc, než se mi vrátí oběd… Začneme malou rekapitulací – je to už rok a půl, tedy tři hogroky, co jsi nastoupila rovnou ze zelené na post inspektorky výuky. Naplnilo tě to? Splnilo to ta očekávání, která jsi měla?“ Poklepu hůlkou na bleskobrk, který sám okamžitě začne tančit po pergamenu, chvíli ho pozoruji a ujišťuji se, že funguje správně a nezaznamenává bludy.

„Musím říct, že při nástupu do funkce jsem neměla nejmenší tušení, co mě do budoucna čeká, nikdy jsem nechtěla fialovět s výhledem na nějaký velký post. Naskytla se ale příležitost, tak jsem po ní čapla, a musím říct, že jsem s pozicí inspektora výuky velice spokojená. Tato funkce mě baví stejně tak jako na začátku a jak jsi zmínila, i naplňuje. Protože skrze inspektora výuky mám možnost pomáhat vylepšovat stěžejní část hradu a poskytovat studentům i profesorům příležitosti k odreagování se.“

Přikývnu a ještě jednou zkontroluji bleskobrk, abych měla jistotu, že se nedočkám katastrofy. „To chápu, přechod do fialové je sám o sobě velká změna a po letech ve studentském hávu i zvykání si na jiný režim a systém. A tys to měla složitější v tom, že sis zvykala na funkci i profesorování současně, jak sama zmiňuješ. S čím ses srovnala dřív? Co byl menší problém?“

„Tak to je jednoduché, inspektor!“ zasměje se a hned na to zvážní. „Protože jsem fialověla ještě na konci školního roku a rovnou jsem byla zaučována, co jak funguje, co je potřeba na konci/začátku roku vždy udělat a tak různě. Vlastně mě nejdřív čekalo vyhodnocení konkurzu na profesory, nauka práce s inspektorským adminem a obstarání nových předmětů ze stran profesorů. Teprve po tom všem přišla na řadu sranda v podobě mého profesorování. To byla pro mě oproti inspektorování větší novinka, i když samozřejmě hovořím o rozmezí týdnu, dvou. Zimní prázdniny jsou vždy tak krátké!“ znovu se zasměje a nakoukne dolů přes okraj, když se ozve divoké povykování, pak ale mávne rukou.

„Vážně? Teď jsem velmi překvapená! Já bych se asi více bála toho inspektorování, ale ano, máš pravdu, je to logické, když zaučování do této funkce bylo první a pak přišlo na přetřes profesorování. Mimochodem, v souvislosti s tím mě napadá otázka, kterou jsem tedy vymyslela právě teď, takže je zcela neplánovaná,“ usměji se omluvně. „Je složitější práce s profesorem, nebo se studentem? My profesoři se totiž většinou musíme popasovat hlavně s těmi studenty a tím to hasne, ale co ty? Musíš koexistovat s oběma stranami,“ zvednu zvědavě obočí.

„Tak víš co, já do toho byla vhozena po hlavě, ani jsem neměla čas na nějakou nervozitu!“ vrátí se ještě s úsměvem k poslední otázce. „Co se týče toho srovnávání, tak myslím, že těžší je to s profesory. Na hradě je totiž ještě pořád většina studentů, co má k profesorům respekt, tedy pokud si ho dotyčný zaslouží. Takže se podle toho často chovají, zatímco s profesory je to běh na delší trať. To víš, neustálé omluvy pro neohodnocené úkoly, přísliby nových předmětů, přitom třetím rokem už skutek utek,“ uculí se. „Ale v tomhle ohledu jsme si my profesoři více na rovině. Nechci se vůči fialovým chovat jako kdovíjaká autorita, pakliže to situace vyloženě nevyžaduje. Ale víš, jak to je – podáš prst a přijdeš o ruku, ostatní pak akorát zneužívají tvé dobroty. Proto je občas potřeba si trochu dupnout.“

„Ehm,“ zrudnu a raději nemyslím na práci, kterou jako profesorka odvádím, tedy… pozdě odvádím. „Ti profesoři jsou fakt děsní, já vím!“ řehní se. „K tomu se ještě vrátím později, teď ale…
V rozhovoru pro Denní věštec ještě před svým zfialověním jsi říkala, že tvým hlavním cílem inspektorky bude zvýšit počet seminářů a samozřejmě i nabídku vyučovaných předmětů – podíváš-li se na to objektivním očkem – povedlo se ti to?“

„Jak jsem psala nedávno do Denního věštce, tak se mi podařilo za loňský rok nasbírat od kolegů 18 seminářů, což není malé číslo, a já jsem za něj nesmírně ráda! Jsou termíny, kdy se studenti cpou do přeplněných tříd, protože se není kam zapsat, jindy si člověk může vybírat z pestré nabídky, avšak to záleží na časových možnostech každého vypisujícího. S počtem nových seminářů jsem prozatím spokojená a doufám, že bude růst i v dalších letech. U předmětů se mi snad ještě nestalo, že by byla potřeba dootevřít třídy kvůli nedostatku míst, a myslím, že pořád je z čeho vybírat – nabídka se neustále rozšiřuje. A prozradím, že i příští rok už profesoři plánují nějaké novinky,“ tajemně se usměje.

Zvědavě poposednu, udělám si poznámku, abych se na toto nezapomněla zeptat, a najdu ve svých poznámkách novou otázku. „Pojďme ke žhavé novince, než se vrátím k tvým jednotlivým postům…Už pár dní jsi oficiálně kolejní zmijozelské koleje – jaký byl návrat do koleje po roce a půl? Je to tam stejné? Je stejné vejít tam ve fialovém hábitu?“

„Abych pravdu řekla, je to… zvláštní. Já si za ty roky úplně odvykla do kolejní místnosti chodit, takže mi teď nějaký čas zas potrvá, než zvyk obnovím,“ zasměje se. „Ale rozhodně to je jinačí, než když jsem byla student. Musím mít na paměti, že kolejní ředitel tu musí být pro ostatní studenty a chovat se tak, aby věděli, že když bude jakýkoli problém, mohou za mnou vždy přijít. Přijmout všechny bez rozdílu, a nesnažit se ztratit v davu, což jsem jako student občas dělávala, pokud nebyla zrovna dobrá nálada,“ nesměle se pousměje. „Jinak útulno tam pořád je!“

„Pověz mi, kdo tě oslovil ohledně této funkce?“

„Bude to znít asi zvláštně… ale samotní studenti Zmijozelu. Věděli, že jsem se starala o kolej i jako fialová a záleželo mi na úspěších i jednotě Zmijozelských. I jako profesorka jsem se aktivně bavila se studenty mimo hrad, chodila na srazy… prostě o ně měla zájem,“ shrne to důležité v poslední větě a já se zářivě usměju.

„Myslím, že není hezčí varianty. Než ale přejdu konečně k těm jednotlivým funkcím, pojďme z fleku na téma s mnoha vykřičníky. Nebudu zastírat, že mě velmi zajímá fakt, že oficiálně jsi stále vedená jako inspektorka výuky. Rázem máš tedy rovnou tři funkce a úlohy, jimž se musíš věnovat. Chápu správně, že pro následující školní rok tento stav zůstává neměnný?“

„Pro následující školní rok určitě. Uvidíme, jak to půjde všechno skloubit dohromady, ale já mám tu výhodu v tom, že Zmijozel už je několik let víceméně schopný fungovat jako samostatná jednotka a studenti počítají s tím, že mimo funkci kolejního mám na hradě i jiné povinnosti, navíc si nemyslím, že by to měl být právě kolejní ředitel, kdo všechny aktivity táhne a vymýšlí. Od toho tu je přece zasedačka, aby mi pomáhala,“ mrkne. „Pokud ale kombinace postů nebude příliš náročná, nevidím problém v jejich udržení. Důležité je si umět dobře rozvrhnout čas, což by nemělo být u mě náročné. A dokud myslím, že mám na pozici inspektora ještě co hradu nabídnout, nevidím důvod zbytečně odcházet,“ lehounce se usměje.

„Mluvíš o časové náročnosti, pověz mi, je inspektorování záležitost nárazová, nebo každodenní? Protože si dokážu představit, že kolejnictví bude i přes zvyklosti fungování koleje pravidelnou záležitostí… Dokážeš si představit, kolik času budeš muset denně obětovat škole?“

„A to je právě to!“ máchne razantně rukou a já trošku poposkočím. „Já to nevidím jako obětování se, nýbrž jako volnočasovou aktivitu, která mě baví a skrze kterou mohu komunikovat s příjemnými lidmi. Inspektorování je důležité hlavně na začátku a konci školního roku, v průběhu se ode mě očekává víceméně jen dohled nad profesory a plnění jejich povinností. Co se týče komunikace s ostatními – ať už s profesory, nebo studenty, jsem na to zvyklá vesměs už od roku 2011, kdy jsem na hrad přišla a hned padla do zápřahu vedení koleje. Nehodlám si předem plánovat čas zasvěcený škole, protože když mě je potřeba, ráda přijdu a pomůžu, právě v tom to celé tkví – nemám pak pocit, že je to má povinnost, a o to radši sem chodím, jistě chápeš.“

Snažím se udržet neutrální profesionální výraz, ale myslím, že na mně jde vidět, že se mi tahle odpověď líbí, nicméně… čas píchnout do vosího hnízda. „Na naší škole se zdvojování, potažmo ztrojování, pokud bereme v potaz i profesorování, funkcí příliš nenosí. Je to trochu novota a dokážu si představit, že se najdou remcalové – už se někdo ozval?“

„Přímo ještě ne, ale věřím, že si spousta lidí musí šuškat. I já bych to v jejich pozici dělala, kdybych do celé situace plně neviděla,“ pokrčí s úsměvem rameny. „Vím, že se tento případ vyskytnul právě u mé předchůdkyně Elle, která také jeden rok při koleji inspektorovala a lidem se to příliš nelíbilo, avšak musím zdůraznit, že já jsem úplně jiný člověk, nad sebou mám úplně jiné vedení a oba s panem ředitelem myslíme, že pokud je člověk schopný dobře zvládat svoji funkci a mít potenciál na další aktivity, není to problém. Tedy pokud hovořím obecně, ne teď konkrétně o sobě.“

„Předpokládám, že když ses rozhodla přijmout ke své stávající hlavní funkci i tuto, sama v sobě sis položila otázku, zda zvládneš být nestranná a objektivní… Máš tedy pro remcaly argument?“

„Určitě. Pokud bych chtěla Zmijozelu v úkolech a soutěžích nadržovat, mohla jsem to dělat už předešlé tři školní roky. Jenže sama dobře víš, že jakmile před sebe postavíš kvalitní úkol, dejme tomu od havraspárského studenta, a kompletně odfláklé tři palce od studenta ze tvé domovské koleje, Nebelvíru, tak jdou veškeré sympatie stranou. Prozřela jsem hned první rok, kdy jsem musela číst některé ne zrovna povedené úkoly od zelených, kde nešlo přimhouřit oči, ani kdybych chtěla. To platí ale pro všechny koleje bez rozdílu. Mým cílem je stále udržet výuku na nějaké úrovni, tak kým bych potom byla, kdybych své zásady obcházela?“

„Já ti rozumím, mně to přijde jako samozřejmost. Nezajímá mě kolej jako taková, ale talent jedince. Otázkou tedy je, zda nakonec nejvíc neremcají ti, kteří mají na něčem zájem, že… A hlavně, myslím, že stále platí, že podle sebe soudím tebe, což o remcalistech dost vypovídá…
Dokážeš si ale představit, že kdyby se protestovalo hodně a nahlas, položíš některou z funkcí? Nebo ti stačí vědomí, že máš posvěcení ředitele?“

Zamyslí se jen na velmi malou chvilku. „Položím jednu z nich, až budu sama vědět, že to tak bude nejlepší a že škole prospěju víc pouze s jednou funkcí. Kdysi mi hodně záleželo na tom, jak mne vidí ostatní, ale v poslední době mě hanlivé názory okolí nijak netrápí, pakliže dělám všechno s čistým svědomím, a ostatní tím pádem nemají důvod. Ale pokud se bude remcat, tak ať, já s tím stejně nic neudělám,“ usměje se.

„Pojďme k jednotlivým funkcím… Nejnověji funkce kolejní… Zeptám se tě samozřejmě na Zmijozel. Chystáš se dělat revoluci na postech? Mám totiž dojem, že Zmijozel je tak trochu kolej, která se zvládne řídit i sama, což jsi vlastně i částečně naznačila – jak moc se chystáš zasahovat do fungování? Hodláš být aktivní, nebo být jen jménem ve vedení koleje?“

„Žádnou velkou revoluci neplánuji, ale drobné změny ve vedení budou, to určitě. Zmijozel je schopný fungovat bez kolejního ředitele, ale tomu se chci vyvarovat a neopakovat už minulost. Studentům hlavně chybí komunikace a opora ve vedení, což bych ráda napravila, ale rozhodně si nehodlám hrát na diktátora a z ničeho nic začít řídit Zmijozel sama na sebe. A vlastně uvidíme, jak se to vyvrbí – důležité je, aby kolej fungovala a studenti v ní byli spokojení a rádi se na Hog vraceli. Já se pak přizpůsobím podle toho, co bude potřeba.“

„Jaký přístup hodláš vůči studentům v koleji zaujmout? Přece jen, doteď jsi vesměs nemusela moc komunikovat s těmi, kteří ti třeba nebyli příliš sympatičtí, teď ale pod sebou budeš mít desítky individualit, budeš se jim muset věnovat bez rozdílu, bez ohledu na aktuální náladu či časové možnosti… Spousta zbytečných dotazů, spousta úkolů, spousta rozhodování. Skoro jako… mateřství?“ rozesměji se. „Jsi připravena na tuto těžkou hradní úlohu?“

„Vesměs se tak musím chovat i nyní v pozici inspektora – dotazů mi chodí dost, a to jak ze stran studentů, tak i od profesorů. Některé mám v lásce více, jiné méně, ale nějaký čas už zastávám jedno zlaté pravidlo – chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. Vím, že je to bláhové a možná na to jednou dojedu, ale myslím, že je nejlepší se chovat ke všem bez rozdílu. A pokud moje trpělivost pomůže zmijozelskému studentovi se v koleji lépe cítit a zapadnout, pak to dvakrát tak ráda podstoupím,“ zářivě se usměje a vstane. „Pojď, blíží se večeře, ať nám to zase všechno nesní. Onehdy jsem přišla pozdě a ležely tam jen oschlé dýňové paštičky,“ svižně přeleze přes zídku rovnou na provazový žebřík a sestoupí dolů a já zoufale přemýšlím, jestli jsou tohle moje poslední vteřiny, a štve mě, že pokud ano, zůstane ještě pár nezodpovězených dotazů. Vytáhnu hůlku a začaruju bleskobrk a pergamen tak, aby za mnou levitovaly, nadechnu se a začnu opatrně přelézat zdivo. Merlin snad bude milosrdný a tohle se nedozví nikdo z Horolezeckého minima.

„Vypadá to, že se tedy Zmijozelští mají opravdu na co těšit,“ úlevně vydechnu, jakmile dopadnu nožkama přímo na pevnou podestu, a vyšlu děkovnou modlitbičku ke Godrikovi. „Je to krátká doba, co jsi ve funkci, už máš nějakou představu o tom, kam bys kolej chtěla směřovat? Co jsou pro tebe priority? Jevíš se mi hodně tak, že chceš být hlavně oporou a podporou, která Zmijozelským chyběla, ale máš i něco konkrétního, co bys chtěla vylepšit či změnit?“ zeptám se, zatímco prolézám oknem do staré zaprášené učebny.

„Zatím žádné konkrétní plány nemám. Z vlastních zkušeností vím, že když člověk hodně očekává a v hlavě si tvoří ideální budoucnost a plány, většinou se něco pokazí. Pro kolej chci být rozhodně oporou a podporou, jak říkáš, to bez pochyby, a co se naskytne k tomu, mileráda zastanu. Nicméně všechny koleje se samy nějakým způsobem formují a je potřeba se podle toho zařídit. Jak jsem říkala výše, rozhodně nechci být žádný diktátor,“ zazubí se a začne sebevědomě prolézat a překračovat různé nástrahy – jde vidět, že přesně ví, co kam nastrčila. Zatímco já třikrát zakopnu, jednou se obiju o trčící prkno a hlavou narazím do louče, ona vypadá skoro ladně.

„Pojďme k funkci inspektorky. Už jsi nakousla, že nás čekají nové a obnovené předměty. Chápu, že nemůžeš a nechceš prozrazovat, ale přece jen – aspoň drobná návnada pro studenty by nebyla? Přibližný počet nebo něco zajímavého, co lze prozradit?“

„Tak počet ti určitě neřeknu, protože ho zatím sama ještě nevím,“ pobaveně mrkne a pomůže mi na nohy, když zakopnu o kámen a natáhnu se. Jakmile si opráším obličej, téměř s dětskou radostí si uvědomím, že aspoň na formule jsem dobrá, protože ve chvíli mého pádu i pergamen a bleskobrk přistanou na zemi. „Ale už teď po konci školního roku mám poměrně velký zájem jak ze stran profesorů, tak i od potenciálních mladších profesorů. Zatím jde spíš o staronové předměty, ale jak to bude v září, těžko říct,“ dokončí moje šéfová myšlenku.

„Stalo se ti v době tvého inspektorování, že bys měla s někým z profesorského sboru vyloženě konflikt? Třeba pro neplnění povinností, odmlouvání, atd.? Přece jen jsou profesoři docela svérázná sebranka,“ a teď skutečně platí podle sebe soudím tebe – šéfredaktorka Denního věštce se dobře zná!

„Určitě jsem se potkala s velikými výpadky, kde bylo potřeba shánět suplující profesory na opravu nejrůznějších předmětů. Nebudu zmiňovat konkrétní jména, věřím, že každému na mysl přijde alespoň jedno. Potyčky čas od času jsou, to je jasné, jinak by bylo něco špatně!“ směje se. „Ale jinak ne, nic vážného, na to já nejsem.“

„Pořád zde přetřásáme tvou funkci kolejní a inspektorky, ale zapomínáme na to, že jsi také profesorka. Jak moc tě učení naplňuje? Není vedle těch dvou úžasných funkcí upozaděné? Baví tě to?“ zeptám se nadšeněji než obvykle, protože přejdeme do obývané části hradu a já si připadám bezpečněji.

„Baví mě to hodně, především chci dávat kvalitní zpětnou vazbu studentům, protože za to úsilí, co vkládají do vypracování, si zaslouží stejný přístup i ze strany profesora. Sem tam je na opravování času více, jindy zas méně, ale i navzdory všemu to odmítám flákat, takže studenti ode mě dostávají konstruktivní kritiku cca na 1-3 palce. Protože ke každému úkolu je co říct, a to je na tom to, co mě baví nejvíc!“

„Plánuješ jako profesorka nějaké změny oproti posledním létům?“ kouknu na ni pátravě.

„Přemýšlela jsem, že omezím počet vlastních tříd, nechci si ukrojit zbytečně velké sousto. Ale zároveň bych ráda otevřela vyšší ročníky nějakých předmětů, nebo dokonce i obnovila nějaký staronový předmět. Uvidíme, jak to bude přes léto s časem, ale úvazek si určitě zmenším.“

„Závěrem chci na chvíli pryč od práce, protože se pořád bavíme jen o tom, co na naší škole musíš a jaké máš povinnosti… Ale jsou pořád ještě místa na hradě, kam se chodíš bavit? Hrad nabízí hodně vyžití, co baví tebe? Kde trávíš volný čas, pokud opravdu zrovna nic nemusíš?“

Rozesměje se. „No, tak to je zajímavá otázka! A víš, že ti ani nevím? Nedávno jsem si koupila domeček v Godrikově Dole, kde mě baví vybírat nový nábytek, ale pokud vyloženě nic nemusím, tak mě baví prostě jen se povalovat po Velké síni, pozorovat ostatní a… jednoduše nic nedělat. Není to nakonec to nejlepší?“ zasměje se.

„No pokud to tak cítíš, tak určitě je!“ zcela neprofesionálně se zakřením. „Většinou se na konci rozhovoru ptáme, co by zpovídaný popřál či vzkázal čtenářům Denního věštce, já se ale dneska zeptám jinak – je něco, co bys přála sobě?“

„Tak teď jsem zaskočená! Inu, asi bych si přála, aby už nebylo potřeba na hradě řešit zbytečné problémy, hádky, tahanice, které akorát člověka vyčerpají a ve finále nejsou ničím užitečné. Aby spolu všichni vycházeli a nedělali si zbytečné podrazy a podobné ošklivosti, protože když člověk kolem sebe cítí negativní atmosféru a napětí, těžko se jemu samotnému bude chtít něco dělat s chutí. Takže co přeji sama sobě? Hlavně klid a pozitivní mysl!“ dořekne akorát ve chvíli, kdy staneme před dveřmi do Velké síně.

Dveře otevřu, dám jí v nich přednost, a když procházíme uličkou mezi stoly k tomu profesorskému, záměrně se loudám za ní a pozoruju okolí. Bezesporu NaSaŠí Jackson vzbuzuje různé pocity. Jedni na ni nadšeně mávají, jiní s úctou pokyvují, najdou se ale i tací, co se lehce ušklíbnou.

A já si říkám – je to dobře. Lépe vzbuzovat různé emoce, než projít a zůstat neviděn, nezaznamenán.

Přeji kolegyni, aby ji i v dalších letech práce na naší škole naplňovala, aby ji pořád dělala se stejnou chutí a nadšením a aby při ní narážela na co nejméně nepochopení a naopak na mnoho pochopení ze strany studentů i profesorů!

Pro Denní věštec
Niane z Libelusie