Velký návrat: John Werewolf

Po několik měsíců sova čile létala mezi redakcí Denního věštce a aktuálním působištěm Johna. Pravidelně jsme se v redakci scházeli nad došlými dopisy, které vždy vtipně glosovaly zahraniční famfrpálové dění, a tak není divu, že jsme zajásali, když nám John napsal, že jeho cesta na nějaký čas vede naším směrem a že by byl ochoten stát se členem sportovní redakce. Po úvodním jásotu přišel údiv a nevěřícnost. Opravdu? John Werewolf v redakci Denního věštce?

O několik dní později jsem po poslední večerní vyučovací hodině chvátala tmou do Prasinek, abych se setkala s Johnem, který už se mezitím vrátil a pilně dodal první článek. Teď už jsme věřili všichni a já jen doufala, že se mi povede vymámit z něj co nejvíc informací o návratu, o minulosti i o budoucnosti…

Přivítání po letech bylo radostné. Oslavili jsme ho Rosmertinou úžasnou medovinou, a tak se není co divit, že už brzy se za veselé nálady bleskobrk čile rozběhl po pergamenu. John se se svým obvyklým klidným výrazem aristokrata uvelebil u stolu a nenechal se vyvést z míry jediným mým dotazem. (Co jsem čekala?!)

Denní věštec: Je to přibližně deset školních let, co jsi odešel ze školy… Jak moc tě to táhne do hradních zdí? Respektive nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se na rovinu na to, co všechny zajímá: Už jsi tam byl?
John Werewolf: Přímo na hradě? To ne, to by se asi bez zvědavých očí neobešlo. Jeden nikdy neví, kolik těch čarovných plánků je zrovna teď mezi studenty. – pokrčí rameny a usměje se – Občas ale zaskočím sem k Rosmertě. Říká se, že ležák je všude stejný, ale měl jsem tu čest ochutnat ho všude možně, ale ten domácí je prostě… domácí. – usměje se – Rosmerta do toho musí dávat něco speciálního, to jinak není možné.

Denní věštec: – přikývne s úsměvem na souhlas – Vůbec bych se nedivila. Ale zpátky k tobě a návratu na hrad… A neláká tě to? Hradní brána je přes den přece jen otevřená…
John Werewolf: Ale tak láká, samozřejmě. Je tam hodně vzpomínek, těch ze studentských let v Havraspáru i mnohem později. Občas se taky projdu po Příčné, tam se taky cítím hodně přirozeně. Hrad má obrovské kouzlo a ani po těch letech ho neztrácí. Lidi přicházejí a odcházejí, ale hrad je tím svým způsobem stále svůj. Když jsem z hradu odcházel, nevěřil jsem, že to ustojí ještě tak dlouho. A pletl jsem se, však se podívej – letos byl prý nejsilnější ročník nováčků. I po těch letech se ukazuje, jak moudrou byla Sefrenie, když řekla: „Dokud tu bude jediný člověk, kterému bude na Hogwarts záležet, pořád je budeme obnovovat.“

Denní věštec: – přikývne a zvedne nepatrně koutky v úsměv – Důvod, proč dnes tady u Rosmerty popíjíme a povídáme si, je tvůj návrat do hradních zdí, tedy abych byla přesná – do Denního věštce. Než se však k tomuto dostaneme a řádně to probereme, pojďme se spolu trochu vrátit v čase, abychom čtenáři pomohli pochopit, proč ty a proč teď a proč Denní věštec… – koukne do poznámek – V době, kdy jsi odcházel, jsi byl na škole nějakých osmnáct školních let, z toho sedm hogroků jsi strávil jako kolejní ředitel Havraspáru – odpoutávalo se od školy hodně těžce?
John Werewolf: – napije se máslového ležáku – Abych byl upřímný, vlastně nevím, jestli jsem se někdy odpoutal. To, že mne to pořád nějakou formou táhne zpátky, potvrzuje spíš opak. Já už si dnes nepamatuji mou přesnou náladu v době odchodu. Snad jen to, že bylo potřeba změnit prostředí a věnovat se chvíli něčemu jinému. Jak sama říkáš, osmnáct školních let, to už je často nějaká ta změna potřeba. Je ale potřeba říct, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel jako o nějaké dočasné pauze. Dočasné pauzy prostě nefungují. Když jsem odcházel, byl jsem přesvědčen, že už se na Hogwarts nevrátím. S tímto přístupem to okamžité odpoutání nebývá tak složité. Často prostě zjistíš, kolik máš najednou času na různé jiné věci. A pokud tě naplňují? Tak je to taky správně a hrad ti jako osobě dal to, co jen mohl. Možná to teď bude znít trochu zvláštně, ale já rád o Hogwarts přemýšlím jako o nějakém katalyzátoru či projekci, která lidem pomáhá se posunout určitým směrem – ať už v kreativitě nebo často i mnohem osobněji. Ty jako profesorka patronace to přece musíš zažívat v každém termínu…

Denní věštec: Ano, určitě. A naprosto s tebou souhlasím. Osobně si myslím, že pokud najde člověk tady na Hogwarts tu správnou míru, nenechá se tím pohltit a využívá naši školu k osobnímu rozvoji, je to to nejlepší, co může pro volný čas mít. Já jsem velký zastánce naší školy. Vidím v ní velký potenciál pro lidi různého typu, věku… ale tenhle rozhovor není o mně, takže už mlčím! – zasměje se –
John Werewolf: Toho by se ale měl hned nějaký redaktor ujmout a zkusit tě na tohle téma vyzpovídat! To by byl rozhovor, co bych si fakt rád přečetl!

Denní věštec: Moje odpovědi by se některým nelíbily! Už dávno nejsem medově sladká! – zakření se – Snažil ses při odchodu odtrhnout úplně, nebo jsi udržoval v nějaké míře se školou styky?
John Werewolf: To je ale dobře, o to lepší rozhovor by to byl! – zasměje se – Ale k otázce – trávil jsem dost času prací pro Ministerstvo kouzel, takže jsem byl dost v kontaktu s nimi. Převážně pochopitelně s Odborem kouzelnických her a sportů.

Denní věštec: – poznačí si něco na pergamen, aby nezapomněla – S jakými plány jsi opouštěl školu? Co ti to mělo dát, co sis sliboval od tohoto velkého kroku? Říkal jsi, že jsi měl potřebu změny, ale musel jsi mít nějakou vizi či plány?
John Werewolf: Myslím, že jsem hledal trochu více klidu. Takhle s odstupem bych řekl, že jsem ho i našel a tak nějak celkově jsem se zklidnil. – usměje se – Jo, bylo tam období, kdy jsem se chvíli věnoval drakům a přemýšlel o nějaké větší spolupraci s dračí akademií. Ale to nevyšlo, asi naštěstí. Nakonec jsem dostal nabídku pracovat pro Ministerstvo v něčem, co mě vždycky na našem světě bavilo nejvíce. Na famfrpálu.

Denní věštec: Nicméně – deset let je doba šíleně dlouhá, takže předpokládám, že nebyla vyplněna jen dračí akademií a prací pro Ministerstvo – i když vím, že s ním spolupracuješ už dlouho… Takže prozraď nám zvědavcům, co tě tak moc pohltilo, že tě to drželo deset let mimo hradní zdi? Na čem jsi pracoval?
John Werewolf: Ono je to už deset let, to si pořád nějak neuvědomuji. – zamyslí se – Ale však víš, ono když má člověk co dělat, ten čas prostě letí ani nevíš jak. Hodně jsem cestoval – třeba Ministerstvo hledalo způsob, jakým způsobem dostat do hry starší hráče. Tak jsem hledal inspiraci, jak to funguje jinde a pak posílal report ke zpracování. Čas od času jsem psal do různých periodik a publikací, ale nic dlouhodobého. Posledních několik let velmi úzce spolupracuji s asociací, která sdružuje výrobce košťat. Za posledních několik let tu sice byly určité pokusy, jak trochu pohnout s tímto hodně zamrzlým průmyslem, ale nic významného. Tak výrobci spojili síly a snaží se přijít s něčím novým. – pokrčí rameny – Těžko říct, zda se jim to povede.

Denní věštec: – nadšeně poposedne – Zní to naprosto úžasně dobrodružně! Nabízí se tedy otázka – tyhle skvělé věci jsi dělal deset let a teď jsi tady… Jaký impuls tě sem popohnal?
John Werewolf: Teď jsem na chvíli tady, ale nebude to trvat dlouho. Příští týden zase odjíždím, řešíme nějakou krizi v Jižní Americe. Doufám ale, že to nebude tak hrozné, jak popisují zprávy odtamtud. Asi se ale ptáš, co mě přiblížilo k Dennímu věštci. – usměje se – Ono jsem to trochu zmínil už v tom článku. Nechával jsem si posílat statistiky ze zápasů a přišlo mi, že by bylo fajn se o některá zjištění podělit. A Denní věštec mi přišel jako dobrá volba. Hlavně proto, že jej vnímám jako primární zdroj informací pro kouzelníky.

Denní věštec: Ano, Denní věštec je rozhodně skvělá volba! Každopádně, mám to chápat tak, že máš velmi dobrý přehled o tom, co se dělo těch deset let na naší škole a na Ministerstvu v oblasti famfrpálu?
John Werewolf: To rozhodně. Minimálně z pohledu Ministerstva kouzel. Mám pocit, že se snad na našem odboru neřešilo nic moc jiného. I když to samozřejmě není pravda – famfrpál řeší asi tak třetina zaměstnanců odboru. Ono když se staví nový stadion, leč na školních pozemcích, tak si to nějakou pozornost vyžaduje. Taky to může zvenčí vypadat, že se toho příliš neděje, ale z toho, co vím, tak komunikace s ředitelem školy je velmi intenzivní a nějaké významnější změny se chystají.

Denní věštec: Už prvním článkem v Denním věštci ses nám trochu vyprofiloval, ale co všechno od tebe jako od famfrpálového odborníka můžeme na stránkách našich novin čekat? Čemu všemu by ses rád věnoval? – zeptá se se zájmem a nechá si od Rosmerty naservírovat bylinkový čaj a toast –
John Werewolf: To je něco, co ještě přesně nevím. Mám nápady na pár článků – na hradě pomalu začíná sezóna a je tu několik osobních příběhů, které myslím stojí za to sledovat. Taky bych se rád podíval trochu podrobněji na současné taktiky chytačů, právě proto, že se to pravděpodobně změní kvůli možné úpravě pravidel. Rád bych i napsal článek o tom, kam se posouvají závodní košťata, určitě také napíšu o situaci v Jižní Americe. Těch nápadů je popravdě hodně, ale já ke všemu přistupuji trochu flexibilně – uvidím, co bude čtenáře bavit a zajímat, a to se jim pokusím dát. Tímto bych je rád vlastně i trochu vyzval k tomu, aby se nebáli ozvat pod nějakým článkem, doptat se nebo případně navrhnout téma, které by měli rádi zpracované.

Denní věštec: Tvá absence na hradě se mi jeví jako hendikep, nevnímáš to tak?
John Werewolf: Jak v čem. Určitě mi to maličko zkomplikuje komunikaci s některými lidmi, například kapitány. Pokud by to bylo ale potřeba, asi bych se jim ozval mimo zdi hradu. Na druhou stranu – úplně neočekávám, že bych psal přímo reportáže ze zápasů. Statistiky a pravděpodobně i nějakou formu záznamu mít k dispozici budu, ale myslím, že tady je prostor pro jiné redaktory a do tohoto prostoru příliš šlapat nechci. Pokud by však redaktoři stáli o názor na zápas zvenčí, rád ho poskytnu. A také úplně nevylučuji, že se na hradě občas kvůli nějakým urgentním záležitostem neotočím. Ale nevidím reálně, že by se to dělo nějak často.

Denní věštec: – spokojeně přikývne – Už jsi nakousl i spolupráci s Ministerstvem a poradenství pro školu – plánují se ve famfrpálu změny, na kterých by ses rád podílel? Případně – máš nějakou šílenou vizi do budoucna?
John Werewolf: Na převratné vize jsou tu dneska už jiní. Nevím, jestli už nejsem moc starý na to dělat nějaké převratné změny na hradě, ve famfrpálu nebo na Ministerstvu. – zasměje se –

Denní věštec: Nemohu se nezeptat – z mnoha rozhovorů jasně vyplynulo, jak moc byl srdeční záležitostí třeba Sedmiboj… Neláká tě organizace Sedmiboje nebo Čtyřky? Je vtipné, že dokud se tyto velkolepé turnaje konaly, našly se vždy dobré duše, které dokázaly organizátorům vděčně zpříjemnit mnoho chvil, a teď, když je po turnajích ticho po pěšině, mnoho lidí za nimi pláče… – zakření se – Nemáš chuť se do toho pustit?
John Werewolf: Já jsem tyhle turnaje měl vždy dost rád, však Sedmiboj byla pro mě obrovská srdcovka. Bavil mě ten nový formát, i když s tím vždy bylo práce jak na kostele. Vždy se objevily nějaké negativní hlasy, které křičely, ale myslím, že celá ta akce hrad maličko vytrhávala ze stereotypu. Hrad se ale vyvíjí a možná je dobře, že dnes už tyto soutěže nejsou. Pamatuji, že to často dost znepřátelilo koleje. Co mi ale přijde trochu škoda, že vlastně nikdo nepřišel s něčím, co by bylo podobného rozsahu, ale snažilo se až tak nestavět na rivalitě a soutěživosti. Myslím, že by se na hradě mělo objevovat víc aktivit, kde se musí lidé učit mezikolejní spolupráci – podívej se na takové tahání věcí z jezera. Je to taková maličkost, ale je to přesně ten směr, kterým by se to mohlo ubírat. Já jsem v minulosti měl hodně rád celokolejní soutěže jako byla tvorba ročenky nebo muzea. I když ty tedy koleje znepřátelovaly taky neskutečně. Ale to společné vytváření, ta kreativita, kterou to bylo obalené? To je pro mne nezapomenutelné. Pamatuji, že jsme to v Havraspáru v jeden moment nahradili tematickými vydáními kolejního časopisu, to bylo vlastně velmi podobné. Byla to taková naše modrá reakce na to vytvářet něco speciálního v kratších horizontech. A nejsem si jistý, jestli na hradě dnes něco takového je nebo zda se z hradu prostě jen staly půlroční sprinty za jedním nebo dvěma poháry. A pak zase odznova a furt dokola.
Teď to možná bude znít trochu filosoficky, ale i přesto, jak si uvědomuji důležitost školního a famfrpálového poháru, tak ani jeden ve své podstatě nevytváří žádnou uchovatelnou hodnotu. Ty „sprinty“ v minulosti třeba vytvořily povídku, na které spolupracovalo 20 studentů. To byl neuvěřitelný pocit. Dnes se z mého pohledu příliš netvoří nic, k čemu by se mohli budoucí obyvatelé hradu vrátit a užít si to aspoň zpětně. Všechno skončí v propasti minulosti, snad až na ty zaprášené trofeje na kolejních krbech. Je to ale dost?

Denní věštec: Chce se mi říct: Hle! Tabula rasa! Nesvrbí tě ani trošku prsty? Přijít s něčím novým obdobným? Protože tohle je dokonalý píseček na hraní a já se tedy opravdu ztotožňuji s tím, že ta hodnota, která zůstala, byla úžasná…
John Werewolf: Tak očividně svrbí. – usměje se – Ale necítím se na to, ne časově a také silami, jak jsem už trochu zmiňoval. Na hradě je ale v tuhle chvíli kolik? 50 profesorů, možná více? A dalších 400 studentů? Tohle přece nemusí stát na těch, kteří jsou zatíženi vedením školy či na jiných náročných postech. Hogwarts je úžasné v tom, že poskytuje možnosti komukoliv, kdo se chce nějak projevit. Však v minulosti tu byly třeba divadelní aktivity, které myslím organizovaly nějaké studentky z Nebelvíru. Pokud ale byla aktivita studentů v minulosti hodně svázána dovnitř do koleje, je to myslím ještě mnohem víc umocněné. Kolej je pro mnohé druhá rodina, místo, kde se cítí dobře. Takže logicky – pokud jsou aktivní, chtějí, aby z toho těžila právě a jen kolej. A tím, jak jsou profesoři dlouhodobě rekrutováni z kolejí, tak přirozeně zmizely aktivity, které by byly napříč. Je to ale takový začarovaný kruh, ze kterého se vystupuje těžce. Jedním z posledních lidí, kteří byli na hrad vpuštění bez toho, aniž by museli projít kolejí, je Matthew. Nemusím asi vůbec poukazovat na to, jak moc to hrad obohatilo.

Denní věštec: Co učení? Profesořina ti nechybí? – zasměje se trošku pobaveně –
John Werewolf: Jak to říct kulantně. Pokud mi něco nechybí, tak je to profesořina. Pokud jsem jako profesor v něčem selhal, tak to bylo vymýšlení takových zadání úkolů, která by mě bavila i v dlouhodobém horizontu. – upřímně a od plic se rozesměje –

Denní věštec: Vím, že neučíš už roky, takže tahle otázka možná bude trochu složitější na zodpovězení, ale… Našla jsem rozhovor někdy z roku 2009, ve kterém říkáš, že studenti jsou „troufalejší a čím dál drzejší“. Když si vzpomeneš na dobu před svým odchodem – případně máš-li kontakt se svými bývalými kolegy profesory – jak jsi to vnímal tehdy a třeba teď skrze ně? Je to něco, co už lepší nebude? Mění se mladí kouzelníci? A pokud ano, jak se tato suverenita projevuje třeba ve famfrpálu?
John Werewolf: To jsem opravdu řekl? Cítím se teď strašně staře, jako moje babička, která na tyhlety mladé neuctivce také stále nadávala.  – zasměje se – Nevím, možná to bylo nějaké moje unavené vnímání. Ale popravdě nevím, jací jsou lidé na hradě dnes. Až tak do toho opravdu nevidím. Když se podívám i třeba jen na famfrpálové soupisky, jsou to pro mě většinou pouze barevná jména bez konkrétních tváří. Vím, že v ne až tak dávné minulosti Ministerstvo hodně bojovalo s černou magií, kterou někteří studenti využívali pro osobní prospěch. Často tak tito studenti našli různé způsoby, které jim osobně daly nějaké výhody od jednoduššího míchání lektvarů, usnadnění práce až po nahlížení někam, kam vůbec nahlížet nemají. A tohle je asi něco, co se nezmění. Ministerstvo ani tehdy nemělo kapacity se všemi těmi případy zabývat a co mám informace, tak personálně na tom není aktuálně vůbec dobře. Takže mám pocit, že se stalo standardem, že si občas někdo nějakou trochu nečestnou výhodou něco usnadní. Nemám na to řešení. Je to na svědomí každého z nich.

Denní věštec: Mám na tebe předposlední dotaz, který asi taky nebude úplně snadný na zodpovězení… I když jsi tak dlouho nebyl na naší škole, jistě jsi dostával alespoň nějaké zprávy z Havraspáru, své domovské koleje. Jsi to ty, kdo se podepsal myšlenkou i graficky na mnoha projektech Roweniny koleje – když už jsme u novinařiny, jmenujme například Corvinus Declaratio. Podíváš-li se na ně dnes, jsi spokojen s tím, kde jsou? Naložili Havraspárští s tvou prací dobře?
John Werewolf: Možná na začátek jen řeknu, že to rozhodně nebyla „moje práce“. Vše, co vzniklo, bylo prací modrého týmu. Toto je důležité to takto celé vnímat. A také se to nedá hodnotit na stupnici dobře či špatně. V Havraspáru za ty roky vznikla spousta věcí. Některé tam jsou, jiné už ne a jiné zase vznikly. Havraspár, stejně jako celá škola, je neustále se vyvíjející organismus. Byly tu časy, kdy byly kolejní weby výkladní skříní kolejí. Navenek. Potom v jednu dobu byly kolejní weby spíše nástrojem, jak efektivněji komunikovat dovnitř do koleje. S kolejními časopisy je to podobné. Corvinus za roky narostl do obrovských rozměrů – a to hlavně proto, že jsme často cítili, že na hradě určité formy zpravodajství chybí. Tak vznikly části jako Módní patrola či Padni komu padni. Vezměme si třeba právě ten malý blok Padni komu padni. Když před mnoha mnoha lety vznikl, měl informovat o malých věcech, na které se prostě nevyplatí psát článek. Dnes tuto roli plní Bradavický expres v Denním věštci a Padni komu padni má využití jiné. Ale tehdy tu nic takového nebylo a lidé můžou mít pocit, že proto, že se tam teď tolik zprávy nedávají, tak to nefunguje. To ale nemusí být pravda – pro Havraspár to může fungovat přesně tak, jak potřebují, aby to fungovalo. Nebo se podívejme jinam – na Módní patrolu. Tato sekce vznikla v době, kdy se významně rozšířila nabídka oblečení na Příčné ulici a lidi se začali předhánět v různých modelech. A chtěli se chlubit a chtěli hodnotit ostatní. Tak jsme jim tu možnost dali. Dnes je situace často úplně jiná. Nejde se přece dívat do minulosti a hodnotit vše podle toho, k čemu to vzniklo původně. Je potřeba ty věci vnímat v kontextu aktuálních potřeb koleje. A třeba se také nebát i vytvořené věci zahodit, pokud pro ně už nemáme potřebu. Nebo je třeba i převymyslet a uchopit jinak. Tak, aby to plnilo účel, který po nich potřebujeme. – usměje se –

Denní věštec: Spousta novinářů má potřebu se na závěr rozhovoru ptát, co by dotazovaný chtěl vzkázat čtenářům… Já se tě místo toho zeptám na něco jiného: Co bys chtěl, aby tě potkalo ve zbytku tohoto roku?
John Werewolf: Asi bych raději něco vzkázal, když tak slyším tu druhou otázku. – zasměje se – Co bych tedy rád, aby mě potkalo? Asi si budu přát spíš, aby mne neopustila ani inspirace ani motivace. S těmito dvěma je to vždy trochu ošidné. A budu rád, když mi ostatní s inspirací trochu pomohou a budou si psát, co by je zajímalo a co by třeba rádi i četli.

Pro Denní věštec
Niane z Libelusie