Rok se nám překlenul do dalšího a my se můžeme těšit na to, co nám přinese. Člověk si může linkovat své dny, ale osud je svéhlavý a těžko oklamatelný. Je však špatně myslet si, že si můžeme umýt ruce se slovy, že „osud stejně…“ Je spousta věcí, které můžeme výrazně ovlivnit, které jsou jen v našich rukou…
Denní věštec je opravdu děsně starý. Jeho první opatrné krůčky se datují do roku 1743, a tak vás jistě nepřekvapí, že se může pochlubit velkým archívem sídlícím pod prostory redakce na Příčné ulici. Vzhledem k tomu, že se na archívu všemožnou pomocí podílelo i ministerstvo, bylo toto místo důkladně zabezpečeno, takže krom tisíců pergamenů, které souvisí s Denním věštcem, zde najdeme vydání jiných novin, ale také část archívů Bradavic. Jedná se například o studentské práce, které stály za uchování. Jistě vám mí šéfredaktorští předchůdci potvrdí, že je opravdu radost probírat se těmito starými pergameny.
Když jsem přemýšlela, jakým poselstvím započnu rok 2018, vzpomněla jsem si na jednu studentskou práci na téma: Poslední den v roce.
„Původně to vypadalo na parádní kolejní oslavu k ukončení starého roku. Rachejtle jsme na tajňačku nosili do svých ložnic už od konce listopadu, z pultů v Prasinkách i na Příčné ulici zmizely všechny fazolky pana Bertíka – hitovka posledních let – a máslový ležák není k dostání už od října. S klukama z ložnice jsme se domluvili, že budeme rachejtle střílet přímo z ochozu havraspárské věže, aby to ozářilo celé Bradavice. Všechny plány ale přišly vniveč, když mrzimorský Todd a nebelvírský Liam přišli s tím, že na Příčnou do krámku Ovoce, zelenina a plody známé i neznámé dovezli várku superčerstvých švestek. Švestkovou krizi zaznamenali letos na ostrovech snad všichni. Není se tedy co divit, že po krátkém, zato intenzivním přemlouvání ze strany studentů vyrazili domácí skřítci na Příčnou a ještě během dopoledne napekli švestkové bublaniny, povidlové šátečky a k obědu připravili krůtí steaky se švestkovou omáčkou. Z lidí na hradě se našlo jen minimum jedinců, kteří měli to štěstí a neochutnali.
Abych to zkrátil – zhruba do hodiny začali obyvatelé hradu zelenat, do dvou hodin sténali od bolesti a za tři hodiny nebyl na hradě jediný volný záchod. Nazítří – v poslední den roku – ošetřovna již nevystačila s místem. Všichni nemocní byli přesunuti do Velké síně. Dva profesoři a devět studentů (včetně mě) spolu s domácími skřítky strávilo celý den tím, že roznášeli dietní suchary, borůvkové kompoty, planou rýži a hořký čaj a poskytovalo útěchu nemocným, popřípadě dělalo navigátory mezi obsazenými a volnými toaletami.
Ptáte se, jaký byl tedy náš závěr roku 1959 v Bradavicích?
Celý večer jsme pořádali turnaje ve tchoříčcích, v šachu, soutěžili jsme o nejkrásnější vyčarované ptáčky a starší studenti, kterým se již ulevilo, nám předváděli své zvěromagické přeměny či patrony, jejichž přítomnost nám dělala nesmírně dobře. Profesorstvo, které se nevyčleňovalo a sdílelo trávící obtíže se studenty, nás bavilo zábavnými historkami z mládí. O půlnoci jsme si připili vodou s citrónem a několik vybraných jedinců se postaralo o překrásné iluze na stropě Velké síně, které předčily všechny ohňostroje světa.
Vsadím Rowenin diadém na to, že vás zajímají naše silvestrovské zásoby v havraspárské věži… Slovo dalo slovo a po uzdravení poslední švestkové oběti jsme vyslali delegaci čítající jednoho vylosovaného studenta z každé koleje ke svatému Mungovi na dětské oddělení, kde jsme dětem fazolky předali. Myslím, že jsme všichni pár dní žili spojeni něčím… něčím, co je víc, než odpálit super ohňostroj z věže. Možná ty švestky měly něco do sebe…“
– sroluje znovu pergamen s článkem do hradní kroniky a založí ho do správné přihrádky archívu – Byla to tato vzpomínka, která mi připomněla, co bych chtěla všem na hradě přát. Samozřejmě si pro nás všechny pro další rok přeji hlavně pevné zdraví, moře lásky a spoustu slunečných dní plných pohody a úsměvů. Krom toho bych si ale přála, abychom nezapomínali na to, proč jsme se zde na hradě všichni ocitli a co jsme na něm hledali, abychom si někdy vzpomněli na to, že bez ohledu na kolejní příslušnost a barvu kopeme za jeden tým, a aby tady po nás pro další generace něco zůstalo. Soutěžme spolu, ale nezapomínejme, že je to pořád pro zábavu a pro radost, tvořme a vytvářejme ruku v ruce, protože to nejhezčí, co tady na hradě nacházíme, je společnost lidí talentovaných, originálních a inspirujících…
Mírumilovný rok 2018 plný radosti, inspirace a zážitků Vám
za redakci Denního věštce přeje
Niane z Libelusie
Krásný proslov, Ni 🙂 Pod tvá slova bych se ráda „podepsala“ i já… 🙂