V sobotu ihned po setmění odstartovala v Příčné ulici významná a nebezpečná akce mající za cíl rychle a bezpečně vyvést všech 36 draků ze sklepení Gringottovic banky a nahradit je 40 děsy skalními. I přes mnohé hrůzné momenty se vše odbylo bez ztrát na životech.
Po dohodě, kterou Čaroekologové uzavřeli minulý týden s vedením Gringottovic banky, (čtěte: Gringottovi propustí draky! V sobotu večer nechoďte na Příčnou) se ihned započalo s přípravami na sobotní akci. S pomocí skřetů pracovala velká část Čaroekologů podpořena ministerskými pracovníky na zvětšování podzemních chodeb a přízemních vchodů tak, aby jimi mohli bez problémů projít draci i s ošetřovateli. Další skupina se zaměřila na přípravu asi 50 hektolitrů odvaru z tupomyslnice, který byl drakům podáván už od čtvrtka za účelem zmírnění jejich stresu a agresivity. Nejvíc kouzelníků se však věnovalo konstrukci obřích silných klecí na přepravu kouzelných tvorů a plánování jejich následného exportu do zahraničních přírodních rezervací.
„Naše týdenní přípravy byly velmi horečnaté,“ svěřil se nám Gram Green, vedoucí člen skupiny Čaroekologů, ještě před začátkem akce, „nikdy bychom nebyli zvládli všechnu tu práci nebýt pomoci ministerstva, zahraničních kolegů a nadšených dobrovolníků. Jim všem patří obrovský dík.“
Už v pět hodin odpoledne byly uzavřeny všechny vchody do Příčné ulice a pro její obyvatele platil přísný zákaz vycházení z domů. Dle očekávání se té noci v domech poblíž banky shromáždilo na nocleh více než tři sta zvědavých kouzelníků, kteří si nechtěli nechat ujít dobrodružnou podívanou. Ze všech oken vykukovaly napjaté obličeje a jejich vzrušené rozhovory se nesly celou ulicí. Čekalo se jen na tmu.
Prostor před bankou byl uměle osvětlen a podél zdí domů směrem k Děravému kotli byly umístěny velké kádě s vodou. Před Děravým kotlem už stály připravené klece i se zdvihači na košťatech, jen zavřít a vzlétnout! Odborníci s dobrovolníky se rozdělili na čtyři skupiny po dvaceti členech, z nichž si každá měla vzít na starost jednoho draka. V Obrtlé ulici čekali pohotoví zdravotníci od svatého Munga, ale přesto všichni doufali, že jejich pomoci nebude zapotřebí.
„Plánovaný průběh akce je následující,“ sděloval nám s přibližujícím se soumrakem stále nervóznější Green, „nejdříve budou vyvedeni ven draci z bližších a výše položených kobek. Nejsou tak velcí a agresivní, takže snad načerpáme dostatečné zkušenosti ještě před půlnocí. Pak přijdou na řadu ti větší… Jakmile budou první draci venku, skupinky je povedou ulicí až k Děravému kotli, kde nastoupí do klecí a po očarování odlehčovacím kouzlem budou zdvihači na košťatech odtáhnuti do svých nových domovů.
S příchodem tmy se napětí v Příčné dalo krájet. Konečně takzvaná „podzemní četa“ ošetřovatelů a skřetů vyvedla zvětšeným vchodem banky prvního malátného draka. Z oken se začaly ozývat tlumené výkřiky údivu. První velšský zelený drak se vypotácel na ulici. Přívlastek zelený se k němu vůbec nehodil, protože nedostatek pigmentu v šupinách způsobený dlouholetým přebýváním ve tmě změnil jeho barvu na popelavou. Na delší pozorování ale nebyl čas, protože došlo k něčemu, čeho se ošetřovatelé a kouzelníci tajně obávali. Závan čerstvého okysličeného vzduchu způsobil mimovolnou reakci s plyny v drakově hrdle, a tak byla Příčná ulice během vteřiny osvětlena září šlehajících rudomodrých plamenů. Zděšená skupinka, která si vzala velšského na starost, se s křikem vrhla ke kádím s vodou, aby mohli uhasit své doutnající hábity (bohužel jim proti dračímu ohni nepomohly ani azbestové podšívky), ale po chvíli, když drak vychrlil nahromaděný plyn, statečně vylezli a odvedli teď už neškodného tvora do jeho klece.
Po první zkušenosti si už pokaždé daná skupinka vlezla do kádí u vchodu, aby ve zdraví přečkala plamenometné entrée každého draka, a touto metodou bez větších problémů proběhla přeprava prvních dvaceti draků, mezi nimiž bylo osm velšských zelených, pět islandských dlouhohrotých a pět čínských ostnošupinatých draků a tři modří bulharští furijci.
Větší komplikace nastaly až s příchodem na řadu maďarských trnoocasých a severských plenivých dračic. Odvar z tupomyslu na ně neměl dostatečný účinek a jimi chrlené plameny pálily mnohem bolestivěji. Proto se původně čtyři skupinky sjednotily do dvou větších skupin, aby společným vysíláním zaklínadel zkrotily ony bestie.
Další zmatek vyvolali z oken vyhlížející obyvatelé. Dračí promenáda na ně zprvu silně zapůsobila, ale po dvou hodinách ztratili ostych a začali na sebe v oknech hlasitě pokřikovat a konzumovat pozdní večeře. Jedna severská plenivá dračice neodolala a ukousla jednomu čarodějovi tři prsty i s toastem, který v nich držel. Pohotoví záchranáři od svatého Munga naštěstí rychle zasáhli a prsty kouzelníkovi opět dorostly.
Kolem druhé hodiny ranní už zbývalo jen šest nejobávanějších draků. Po hodině čekání vyvedli vyčerpaní členové podzemní čety pár mongolských krvemilných bestijců, se kterými se všech osmdesát krotitelů zmáhalo až do tří hodin, a pak přišli na řadu dva ruští košmárové, kteří nebyli o nic lépe zvladatelní.
Nejvíce šokující reakci ale vyvolaly poslední dva exempláře. Když se po grandiózní plamenné explozi čarodějové konečně odvážili vykouknout z kádí, zděsili se obrovské siluety rýsující se v dýmu. Vtom ale drakologové z Bulharska začali znenadání křičet a jásat. Po chvíli se k nim k všeobecnému údivu přidali i další odborníci a jejich společný veselý tanec v kádích působil na přihlížející dojmem, že učenci asi zešíleli strachy a vyčerpáním. Vysvětlení se nám dostalo až od pana Kirila Dimitara, správce bulharského národního parku.
„Ti poslední dva draci nejsou nic jiného než rilští strachosijci, druh draka, který na našem území vymřel před stoletím a my jsme až dodnes věřili, že je tato chlouba našeho národa nenávratně ztracená. A zatím… Ani netušíte, jakou euforii v nás vyvolal pouhý pohled na tyto bájné tvory, a co teprve představa, že je budeme moci opět chovat u nás, v Bulharsku, a že naše děti budou moci obdivovat jejich potomky!“
Snad jen díky nadšení Bulharů se podařilo zkrotit posledního draka s dračicí a odeslat je v klecích domů. Všech osmdesát hrdinů i se čtyřiceti skřety se následně odebralo do Obrtlé ulice, kde na ně čekaly další kádě, které zdravotníci naplnili extraktem z třemdavy.
Zatímco se všichni vzpamatovávali z nočních zážitků, snesla se na Příčnou ulici oblaka zatmívacího prášku, pod jehož rouškou islandští Čaroekologové a skřetí ošetřovatelé zavedli k trezorům tajemně dorazivší stádo čtyřiceti děsů skalních. Přihlížející mohli rozeznat jen obrysy obrovských, lebkám podobných hlav a hadích těl.
„Toto bezpečnostní opatření bylo nutné,“ vysvětloval Griphook, ředitel Gringottovic banky, „kromě našich přátel z Islandu nikdo přímo neviděl naše nové hlídače a tak to také má být. Naše banka je teď tou nejbezpečnější a nejmodernější bankou v kouzelnickém světě.“
Svítání odhalilo očím obyvatel Příčné ulice pohled na začouzené a dýmem vyuzené zdi budov, které jsou snad jediným důkazem toho, že celá pohádková noční podívaná, nebyla pouhým snem.
„Právě jsem zažila tu nejúžasnější noc v mém životě! Hrozně jsem se bála těch draků, ale stálo to za to!“ vyklopila ze sebe bradavická studentka, které jsme se zeptali na její zážitky.
Pan Gram Green si teď jen spokojeně mne ruce. „Akce byla úspěšná, spolupráce skvělá a vzorná. Nedošlo k žádným vážným zraněním, popáleniny se hojí rychle. Ještě jednou děkuji všem, kdo se podíleli na této historické události… a teď bych si šel s dovolením zdřímnout…“
Všichni draci z Gringottovic banky už jsou na cestě do svých nových domovů, kouzelných přírodních rezervací, a Čaroekologové s ostatními odborníky se shodují v jednom: Ať si vedení banky říká, co chce, dnes v noci přišli o své nejcennější poklady.