Je to už nějaký pátek, co se bývalý modrý pokladník, šéfredaktor a úspěšný student havraspárské koleje, jehož jméno jsme také mohli vídat na vrcholku žebříčku mamonářů, rozhodl zfialovět. K mému štěstí si na mne jeho maličkost udělala čas a je mi potěšením se s vámi podělit o všem, co na sebe mladičký profesor James Watfar prozradil.
James Watfar: I vám hezký večer, rádo se stalo. Je to vlastně docela prosté a neoriginální, cítil jsem, že to chce po letech změnu. Dřív jsem býval na hradě přítomný neustále, od rána do večera, když to šlo. Třeba jenom jedním okem a na půl ucha, ale byl. V posledních letech jsem ale kolikrát plnil s bídou jen školní povinnosti a třeba celý týden se zdržoval ve světě mudlovském. Kdyby to tak šlo dál, nemusel bych na škole být vůbec. Fialová barva mi přišla jako pěkný nový důvod, proč na hrad po ránu s nadšením běžet. A ono to zatím funguje.
Denní věštec: – chápavě přikývne – Zastával jste funkci šéfredaktora. Po vašem zfialovění zůstal tento post na pár dní volný. Podílel jste se na výběru nové šéfredaktorky a myslíte, že je Corvinus Declaratio v dobrých rukou? Budete i nadále přispívat svými články do modrého kolejního časopisu, nebo zůstanete už jenom čtenářem? – zvídavě se usměje –
James Watfar: Samozřejmě podílel. Jméno nové šéfredaktorky jsme s kolegyní Lilien nosili v hlavě strašně dlouho. Olivie ten post měla v podstatě jistý dávno předtím, než jsem začal přemýšlet o odchodu. Je to výjimečný novinářský talent, který je škoda nechávat věštci. – směje se – Ale zkrátka a dobře, i když máme hodně skvělých redaktorů, myslím, že v lepších rukou Corvinus být nemůže, u této šéfredaktorky je všechno, co jsme hledali. Zbývá jenom doufat, že se u ní najde i dost času, protože to je snad to jediné, co si my kouzelníci nějak nezvládáme přičarovat.
Přispívat mám samozřejmě v plánu dál, Corvina úplně opustit nejde. Otázka je, co na ten plán řekne časový rozvrh.
Denní věštec: Škoda nechávat věštci, říkáte? – směje se – Ještěže je Olivka tak šikovná a pracovitá a stíhá obojí! Myslím, že můžu mluvit za všechny, že by nám v redakci moc chyběla! A s tím časem je to holt někdy těžké. – souhlasí – Každopádně popojedeme dál. Letos vyučujete dva předměty – Čtenářství a spolu s madam Lilien Emity Meissed Hradní archivnictví. Proč jste zvolil zrovna takové předměty a psaly se vám výklady dobře, nebo to drhlo? – napije se čaje a narovná si pergamen – Pro jaký typ studentů byste je doporučil? A je pravda, že ve dvou se to lépe táhne a spolupráce s madam klape? – pousměje se –
James Watfar: Oba předměty byly takové nápady z čistého nebe, i když čtenářství neučím úplnou náhodou. Rád bych býval vyučoval něco o psaní, ale to už si rozebraly věhlasné kolegyně. Líbilo by se mi i něco s fantazií, ale to má zabráno Lilien. No a když jsem přemýšlel, o čem něco málo vím a o co se zajímám, vyskočily knihy. Čtení, to spojuje jak fantazii, tak zájem o příběhy. Jen je to jednodušší, než je přímo vytvářet. K tomu jsem tak trochu tušil, že by po předmětu mohla být jistá poptávka. Kde jinde hledat knihomoly, než u nás na hradě.
Archivnictví, to je potom úplně bleskový nápad. Přepadl nás ve vlaku, když jsme přemýšleli, co společně učit. Mít společný předmět, to bylo i jedno z lákadel přechodu na fialovou barvu. Žádnou jinou historii předmět nemá, najednou se zjevil nápad a než vlak zastavil, byla hotová osnova. Výklady se u něj psaly trošku hůř, protože to bylo na poslední chvíli. Ale jinak se ve dvou pracuje výborně, nápadů je víc, práce míň, a když se povede logisticky zvládnout společné opravování, je to daleko větší sranda.
Čtenářství bych doporučil každému, kdo si rád povídá o knihách. To je úplně jednoduché. Archivnictví je asi trochu náročnější předmět pro nadšence do hradní historie, kteří by si chtěli připomenout, jak se dá hradní dění sledovat a ukládat.
Denní věštec: A co vaši studenti? Jsou takoví, jaké jste si je vysnil, nebo to jsou flákači? – zasměje se – A jaký je pro vás vlastně prototyp takového vysněného žáka? Čím na vás zapůsobí a čím vás zaujmou?
James Watfar: V obou předmětech jsou výborní. Čtenářství má málo míst a museli si ho zabrat opravdoví nadšenci a se všema je radost knížky rozebírat, všichni k nim mají hodně blízko. Takže prototyp sedí v každé lavici, můžete se podívat. – směje se – Archivnictví nemá tak vyhraněné nároky, ale i tam víme s kolegyní o jménech, u kterých bylo nad vší pochybnost, že se přihlásí.
A čím student zaujme? To je různé. Když je z jeho úkolů poznat nadšení pro věc, to je krásně vidět v obou předmětech. No a neuškodí samozřejmě vtip nebo čtivá vypracování. Když se profesor přistihne, že čte text se zájmem, je to úplně nejlepší. A já mám v tomto na studenty štěstí.
Denní věštec: Tak tomu říkám štěstí! – usměje se – Jak se tak dívám, zatím jste vypsal pouhou jednu soutěž a jeden seminář. Chystáte se v budoucnu toto číslo zvýšit? A třeba do příštího roku připravit pro studenty i druhé ročníky svých předmětů, nebo přemýšlíte, že nabídnete kromě těchto taky nějaké úplně jiné? – podívá se na profesora –
James Watfar: Všechno snad jednou bude. Soutěže a semináře chci samozřejmě vydávat stejně jako aktivnější kolegové, tedy několikrát týdně. Ale ještě se mi nepovedlo zjistit, jak to dělají. Asi v tom bude nějaké kouzlo, protože normální člověk přece nemůže tolik vypracování stíhat číst a hodnotit! U předmětů bych druhé ročníky rád. U archivnictví ovšem bude záležet i na kolegyni a zatím jsme rádi, že jsme dali dohromady alespoň ten první. U čtenářství už pár nápadů mám, ale zatím jsou mlhavé. No a úplná novinka, to ještě není ani ve hvězdách.
Denní věštec: – kouká do hvězd – A jak probíhalo přivítání mezi profesory? Přijali vás mezi sebe a už jste si na nový kolektiv zvyknul?
James Watfar: On profesorský kolektiv není tak úplně kolektiv, jak ho známe z kolejních místností. Všichni mají dost práce a potkávají se spíš v běhu na chodbách. Ale s kým jsem se potkal, s tím jsem se přivítat stačil a přijali mě, myslím, hezky. Ovšem až na pana kolegu Olivera, který nemůže přenést přes srdce, že jsem chvilku před fialověním několik dní předstíral, že netuším, kdo se chystá fialovět. To vám byla sranda! – směje se –
Denní věštec: To jste si z něj tedy pěkně vystřelil, vám povím! – zasměje se – A když se zamyslíte, čeho byste chtěl na profesorském postu dosáhnout? Máte nějaké cíle, nebo to prostě necháte náhodě a příležitostem? – upije čaje –
James Watfar: Na cíle snad ani není čas. Rád bych chvíli učil a užíval si nové chuti do hradního života, a když půjde dobře tohle, budu úplně spokojený. – usměje se –
Denní věštec: A spokojenost je to nejdůležitější! – usměje se na profesora – Pokud se nepletu, býval jste nejbohatším studentem na hradě, není tak? Zajímalo by mě, jaký je rozdíl mezi profesorem a studentem v zisku peněz? – vyzvídá – A šetříte nyní více, nebo oproti studentským rokům rozhazujete?
James Watfar: Střídavě býval. – vzpomíná – U profesorů, alespoň podle mých skromných zkušeností, to vypadá, že pracujete pořád zadarmo. U ničeho nemáte částku před nosem, jako student při psaní soutěže, a je vlastně fuk, jestli píšete pět palců komentáře k úkolu nebo dvě věty. Ale pak se všechno spočítá u výplaty a to je zase příjemnější, protože tak, jak při práci nevidíte peníze, při penězích nevidíte práci.
Co do výdajů se nic nemění. Já už ve svém hradním věku nemám potřebu rozhazovat, takže tak nějak přirozeně šetřím.
Denní věštec: – zapisuje – Vím, že ve funkci ještě nejste dlouho a třeba jste si ne všeho stihl všimnout, ale zajímá mě, co je podle vás největší změna? Protože se toho určitě změnilo hodně, ne jenom barva, že? – uculí se – Stihl jste se už pořádně rozkoukat?
James Watfar: Že profesorské komnaty vypadají úplně jinak, než ty krásné hradní. Jsou takové… spíš funkční, než půvabné. Na vykání si člověk zvykne rychle, že nesmí do kolejní místnosti mu po pár ranách do hlavy taky dojde. Vlastně se na fialovou dá zvyknout docela rychle, až mě to samotného překvapilo. – usměje se –
Denní věštec: – překvapeně pokývá hlavou – Na závěr se vás ještě zeptám na váš kabinet. Už jste se přestěhoval? Probíhala nějaká větší rekonstrukce, malování, nebo jen drobné změny? Považujete svůj kabinet za útulné a pohodlné prostředí, kde trávíte rád svůj volný čas? – pousměje se –
James Watfar: Tak k pořádné rekonstrukci jsem se ještě naneštěstí nedostal. Asi mi ještě chvilku potrvá kabinet zařídit k obrazu svému. Taky ten obraz musím nejdřív vymyslet. Rád bych trávil v kabinetu čas a pořádně se v něm zabydlel, ale všechno musí počkat, až se najde skulinka mezi ostatními povinnostmi.
Denní věštec: Tak na to musíte najít určitě čas! – uculí se – Chtěl byste hradnímu obyvatelstvu ještě něco vzkázat, nebo snad máte na závěr nějaké moudro? – pousměje se –
James Watfar: Moudro, moudro… to nejde tak zničehonic, bez přípravy. Člověk neví, které vybrat a které je nejmoudřejší. – listuje knihami vlastních citátů, svazek jedna až čtyři, které čistě náhodou má zrovna s sebou v hostinci – Myslím, že pro dnešek moudro vynechám. Choďte na semináře a hodiny, tam si nemůžu dovolit nějaké moudro ihned neudat, když se povede vymyslet.
Denní věštec: Tak to byla má poslední otázka. Ještě jednou moc děkuji za váš čas! Jménem celé redakce vám potom přeji spoustu splněných přání, štěstí času, nervů, pilných studentů a ať se vám prostě všechno daří! – uculí se –
James Watfar: Já taky děkuji, bylo to moc hezké povídání. děkuji i za přání! – usměje se –
Pro Denní věštec
Amanda Wright
krásný rozhovor, Mandy 🙂
Budou knihy Vlastních citátů Jamese Watfara k dispozici také v knihovně? Jinak moc povedený článek 🙂
Není to vyloučeno… 😀