Ať už vnímáte Halloween v jeho pravém slova smyslu, nebo jste spíše zastánci naší české dušičkové varianty, jistě se se mnou shodnete, že k tomuto času patří vše nadpřirozené, strašidelné a tajemné. Oslavy Halloweenu v Azkabanu mě od začátku zajímaly, protože se domnívám, že krom Chroptící chýše, hřbitova v Godrikově Dole a pokojů některých studentů sotva existuje místo, které by bylo pro Halloween či Dušičky lepšími kulisami než Azkaban. Chcete-li se do těchto kulis vypravit se mnou, čtěte dále!
Když se chcete dostat na místo, které není zrovna turistickou destinací, je střežené a ještě k tomu nebezpečné, určitě vám pomůže, když na tom místě máte nějakého známého, případně když tam má známého váš známý nebo když znáte někoho, kdo je natolik mocný, že vás protlačí i tam, kde to nelze. Mou výhodou bylo, že jedním z azkabanských dozorců je Gregor Poznanski, odklizený bystrozor (ten se paradoxně na toto místo dostal, aniž by tam známého měl). Gregor je člověk nemluvný, tajemný a přes svou neohrabanou výšku znepokojivě neviditelný. V Azkabanu se stal šéfredaktorem Azkabanských listů. A právě na tuto notu jsem se rozhodla zahrát, abych se dostala dál než do nejmenší místnosti za vstupní azkabanskou halou, která tvoří redakci Listů. Na můj obsáhlý pergamen (10 351 slov) s žádostí o exkurzi dorazila během půl dne odpověď naškrábaná na kousku utržených novin: „No když chcete…“ Podepsané povolení přiloženo. Tedy vzhůru do Azkabanu!
— o několik dní později —
Protože mě čekala oslava Halloweenu na hradě a v redakci, rozhodla jsem se, že prozkoumám Azkaban hned v dopoledních hodinách, že to třeba nebude tak depresivní zážitek jako vždy. Mé první kroky vedly do ředitelovy pracovny, protokol si totiž žádá využití oficiálního krbu. Dostalo se mi od pana ředitele přání hezkého zážitku a šťastného návratu a ujištění, že pokud tam něco provedu, popřípadě mě tam zabijí, následky si ponesu sama a v případě úmrtí jsem povinna najít za sebe náhradu. Sotva existuje den, pro který by se černý humor hodil víc než pro ten dnešní…
Letaxový krb mě přivedl na místo zvané azkabanské foyer. Není to oficiální název, ale každý, kdo o Azkabanu něco ví, ho zná. Jedná se o malý ostrůvek s ještě menší budovou, ve které se vždy nachází dva lidé. Ministerská kontrola a převozník. Jako první tedy absolvuji kontrolu. Musím předložit vše, co mám u sebe, prokázat se podepsaný povolením, nechat prověřit a zaznamenat svou hůlku a nakonec projít bezpečnostními prověřovacími kouzly. Když je po půlhodině hotovo, mohu konečně nasednout na loďku, která mě přepraví k Azkabanu.
Ať Azkaban navštívíte v jakoukoliv část dne, většinou máte dojem, že je podvečer či temná noc. Asi nikdy jsem jej nezažila zalitý sluncem. Je neustále pod palbou deště, bouří, silných vichrů. Když je klid, vznáší se nad ním černé temné mraky. Kdysi to bylo dílo mozkomorů, ty už tady ale nenajdete, je tedy pravděpodobné, že se jedná o práci kouzelníků. Životní úroveň azkabanských vězňů se sice výrazně zlepšila, i tak se ale všichni snaží, aby nebylo kouzelnické vězení pro ty nejhorší delikventy za odměnu. V první chvíli tedy ani samotnou pevnost nevidím. Naše loďka uhání a klouže po vlnách rychlostí větru, bezpečně a přímo, protože ji pohání kouzla, a já sedím na určené obyčejné dřevěné lavičce a čekám na první obrysy. Jakmile je spatřím, zbystřím, protože po mohutných azkabanských zdech jako by se pohybovaly podivné stíny. Přimhouřím oči, a když se přiblížíme o pár desítek metrů dál, zjistím, že se jedná o oranžově děsivou iluzi mozkomorů, kteří jsou promítáni pomocí kouzla. Když po patnácti minutách vystoupím a kráčím ke vchodu cestou lemovanou vznášejícími se lebkami s hořící svíčkou, myslím na to, že je zde strašidelná atmosféra Halloweenu dokonalá! Sotva v tu chvíli mohu vědět, že to je to poslední relativně normální, co na tomto místě uvidím.
„Stihneme akorát snídani,“ řekne Gregor místo pozdravu a podá mi svou hubenou ruku s extrémně dlouhými prsty. Jako vždy mě udiví, jak je vysoký a jakou má neuvěřitelnou schopnost zjevit se tam, kde jej nikdo nečeká – rychle a nenápadně. Zavede mě do své redakce, abych si mohla odložit plášť. „Dnes máme celý den slavnostní menu, takže zamíříme nejprve do jídelny a pak vás provedu společenskými místnostmi.“ Nejdelší věta, jakou jsem od něj slyšela.
Projdeme úzkou chodbou a po chvíli se ozve cinkání příboru. Azkabanská jídelna je mnohem menší než naše Velká síň. Kamenná, chladná, bez oken. Žádné ozdoby, jen účelnost. Je zde několik dlouhých stolů, jediné dveře a desítka strážných rozestavěna kolem zdí – nepřirozeně se usmívají. Je to děsivé. Netrvá ani pár sekund a otevřu ústa v údivu, protože mi dojde, co je tady krom roztomilých úsměvů podivné. Všichni vězňové jsou oblečeni do světle pastelových hábitů bez kapes s veselými obrázky ve stylu dětských knížek pro nejmenší. Na hlavách mají barevná tykadla nebo zářivé buřinky. A všichni se tváří, jako by pod nosem měli rozmašírovaný testrálí exkrement.
„Vězni z bloku C, to jsou ti nejméně nebezpeční tady. Už jste snídala?“ pobaveně se ke mně otočí můj průvodce.
„Nikoliv,“ trochu v obavách odpovím a následuji Gregora skrz jídelnu, kde zasedneme k jídelnímu stolu.
„Dáte si naše tradiční halloweenské menu?“ nabídne mi se škodolibým výrazem a já statečně přikývnu. Než se stačím nadechnout, objeví se přede mnou tác se snídaní. Na křiklavě růžovém talíři mám smažená volská oka udělaná do tvaru jednorožce a zdobená malými párečky a fazolemi. Fazole mají k mému nepochopení také pastelové barvy. Na menším talířku mám místo dezertu Bertíkovy fazolky, misku s ovocem nakrájeným do tvaru srdíček a dýňový džus ve skleničce s obrázky kluběnek.
„Tohle přeci není halloweenské menu,“ poznamenám. „To je menu na dětskou party, které se každý normální dospělý kouzelník s rozumem vyhne.“
„Jste si jistá?“ opáčí se zvednutým obočím, vytáhne hůlku a švihne s ní vzduchem. Zvednu hlavu a opět otevřu ústa v údivu jako při příchodu, protože se nad námi začnou vznášet přízraky barevných chichotajících se a žonglujících klaunů. Zamrazí mě.
Po snídani pokračujeme v obhlídce obývaného křídla, toho času díky snídaním prázdného. Nahlédnu do několika cel. Jsou vybaveny novými barevnými dekami s motivem oblíbených dětských postaviček. Při stropu se vznáší desítky drobných švitořících ptáčků, kteří zpívají lezavé melodie.
„Myslím, že už chápu,“ řeknu, když se posadíme v malé redakci u hrnku kávy.
„Prostě jsme se letos domluvili s kolegy, že když má být Halloween děsivý, uděláme ho děsivý,“ zašklebí se. „Až jim na noc pustíme ukolébavky zpívané dětským sborem, budou na to dlouho vzpomínat,“ dodá ještě svým neutrálním tónem a já se nepatřičně rozesměju.
„Co ale ti mozkomoři na zdech a svítící lebečky u cesty? To přece do této koncepce nezapadá…“
„Nezapadá, ale to není pro vězně, to je přece pro příchozí.“
— o pár okamžiků později —
Byl to jedinečný zážitek, ale když vcházím do redakce ozdobené krásnými vyřezávanými dýněmi, hořícími svíčkami a oživlými kapesníčky svázanými do podoby duchů, zaplaví mě hřejivý pocit. Klidná a spokojená sednu k redakčnímu stolu, nabídnu si dýňové kostičky máčené v čokoládě, mrtvolky z marcipánu a vrahovy chlebíčky, a když dorazí několik členů mé redakce, zeptám se jen: „Co byste řekli na malou noční seanci? Už jste někdy vyvolávali duchy?“
Pro Denní věštec
Niane z Libelusie
Chci Gregorův plakát do kabinetu!