Bodování aneb Jak se dostat do TOP10 snadno a rychle a udržet se tam

Protočili jste právě očima, protože si myslíte, že body jsou jen přežitkem pro pár šílených nadšenců? Tak Denního věštce v klidu zase zavřete. A vy ostatní se pohodlně usaďte, gratuluji vám, právě jste vykročili správným směrem na vaší cestě, ptala jsem se samozřejmě jen těch nejzářivějších hvězd z bodovacího nebe, čtěte dál a dozvíte se víc. Zjistila jsem pro vás různé zajímavosti ze světa bodování a ještě mnoho dalšího navíc. Tady to je.

Jediné, co potřebujete k úspěchu, je motivace. Všichni ti tak krásně umístění na vrchních příčkách bodovacího žebříčku mají jedno společné. Nezlomnou vůli a i když se ten důvod, proč body získávají, u každého různě liší, ani jeden z nich si ho nikdy od nikoho nenechá vymluvit, nedovolí, aby jim to, pro co se rozhodli, někdo vzal. Motivaci neztratí, ať se bude dít cokoliv, motivace je potřeba, bez ní to nejde, každý nějakou má.

Milý Nebelbrach Mechacha bez dlouhého rozmýšlení pravil: „Moc a moc si přeji, aby Nebelvír získal Školní pohár. Jsem prostě soutěživý typ. Když jsem byl v prváku, povedlo se nám to, a pocit to byl skvělý. Letos máme dokonce šanci získat poháry oba. Kéž by. Takže jednoduše: úspěch koleje je to, co mne žene kupředu. Kromě toho jsem si zapsal předměty, které mě baví, a proto rád dělám úkoly. No a taky se mi líbí řada soutěží a seminářů, takže by mi bylo líto je nedělat.“ Dobrá duše Janel Weil říká: „Mojí hlavní motivací je Havraspár. Je to takové moje doma, na kterém mi hrozně záleží, a snažím se přispět k jeho dobru vším, čím to jde – včetně zvyšování bodového konta. A pak, samozřejmě, mě to baví. Bez toho by to nešlo, kdybych se při sbírání bodů nudila, tak mě asi ani to, že to Havru pomůže, nenakopne. :))“ A její modrá sestra Linn Rose Lairová se přidává: „Moje hlavní motivace je dobrý pocit z toho, že dělám něco pro kolej, že jí snad aspoň trochu pomáhám… Hlavně je to ale zábava. Navíc mě soutěže a úkoly začaly bavit víc než dřív, takže se snažím je vypracovávat kvalitně a z toho je taky hodně bodů. Musím se ale přiznat, že mě těší, když se vidím vysoko v bodovacím žebříčku, ale to snad každého.“ Stejně jako Tydynku Flyovou: „Je hezké vidět své jméno na vyšších příčkách bodování a ne někde dole. Je to fajn vědět, že to dokážu. Pokud bojujeme o pohár, je má motivace jasná, pomoci koleji. Samozřejmě, že pohár bych chtěla, ale takhle už je to hlavně pro můj dobrý pocit udržet se v bodování na tom samém místě a neklesnout.“ Také Jane Mooren má radost z předběhnutí co největšího množství lidí v bodovacím žebříčku a říká: „Pocit, že můj pobyt na hradě má nějaké výsledky, mi naprosto postačuje 🙂 A navíc, mě to prostě baví.“ A Cerridwen Lowra Antares dodává: „Jednoduše mě to baví. =) Nic víc bych v tom nehledala. Tedy jistě, nějaká ctižádost tam asi bude – obzvláště zpočátku byla, chtěla jsem to vyhrát alespoň jednou a tenkrát se mi to zdálo jako něco, co je úplně nemožné. Ale bez toho, aby mě to bavilo, by to nešlo, nikdy. =)“

Co nám z toho tedy vyplývá? Pokud vás to nebaví, nemá myslím cenu se příliš snažit, protože na výsledku se vždy zobrazí a promítne, jestli pracujete s nadšením a chutí nebo ne. Přesto mi to ale nedalo, abych se dál neptala, co je proboha tak zábavného na 17 014 bodech. 1000 galeonů (v přepočtu =)) mě osobně tedy zní jako mnohem větší legrace. Janel Weil však bez zaváhání odpověděla: „Nelituji toho. Samozřejmě, když se to takhle řekne, tak je to strašně super částka, ale co bych s tím dělala? 🙂 Měla bych všechno oblečení z PU, které bych nestíhala nosit a které bych vlastnila vlastně jen proto, že bych na ně měla, a to je vlastně všechno. Stejně by to skončilo tak, že bych ty peníze naházela na havraspárské konto. 😀 Každopádně ne, vážně necítím lítost, protože i když jsou body daleko abstraktnější než vydělané srpce, mám z nich vždycky větší radost, protože jimi neobohacuju jen sama sebe.“ A tady mi na chvíli dochází všechna slova a jen v duchu doufám, že celé osazenstvo Havraspáru za Janel každý den Moudrému klobouku děkuje, protože takových lidí po světě mnoho nechodí.

A jdeme dál, co dalšího by tedy mohlo ještě vaši vůli zlomit, vaši motivaci ohrozit? Co třeba proč získávat body dál, když je už jisté, která kolej pohár určitě nezíská, stejná situace, jako je tomu např. i letos? Můžete to jednoduše vzdát a začít si stěžovat, nebo si stejně jako Cerridwen Lowra Antares na nic nehrát a upřímně přiznat: „Vím, že to, co řeknu, bude znít nechutně sobecky a tak, ale mi bylo většinu těch let naprosto jedno, jak se umístí kolej. =D Já jela na body proto, že jsem chtěla. Když jsem na ně jet nechtěla, tak jsem na ně nejela. A nijak mi to, že jsme pohár dvakrát nevyhrávali, nebránilo v tom, abych si zvesela hrotila dál. Já na body jela vždycky a jenom kvůli sobě a kvůli ničemu jinému. Jistě, kdybych pomohla koleji k výhře poháru, tak proč ne. A popravdě řečeno – to, že lidé v koleji body dělat nechtějí, to by mě mělo omezit, abych je já taky nedělala? Proč? 😉 To bych taky nemusela dělat vůbec nic – většina lidí v kolejích většinou přeci nic nedělá, ne? ;-)“ A Janel Weil doplní: „Bez bodů by to byla nuda a všichni bychom tady postupně umřeli na flákání. :))“ Pak se ale zamyslí a uvážlivě uzná: „Marná moje snaha to ale nikdy nebude, protože i když třeba zrovna pohár nevyhrajeme, kolej neusíná. Když vidíš, že někdo se pořád snaží něco dělat, v něčem být akční, automaticky ti to nedá a nebudeš chtít být ten lenoch, co nedělá vůbec nic, a do nějaké akce se taky zapojíš.“ A Jane Mooren to krátce a stručně uzavře: „Kdybych neměla body, šíleně bych se tu nudila. O:)“

Pořád se vám ještě něco nezdá? Tak tady je pár dalších rad, jak se říká, to nejlepší na konec – Barbara Arianne Lecter: „Pokud se rozhodnete sbírat body, rozhodně to pro vás musí být zábava a ne povinnost, to by vás otrávilo. A musím přiznat, že ve většině případů to zábava opravdu je – nikdy byste nevěřili, co všechno se dá vytvořit za úkoly nebo za soutěže, pokud vás to opravdu baví, nebo pokud ty body opravdu chcete. To mi minulý školní rok ukázala Cerri, která má za sebou už několik úspěšných titulů v oblasti bodů a které bych za těch pár dobrých rad ráda poděkovala. :]“ A co radí Cerri? „Bodohrotičem člověk musí být, cítit. Ne se jím křečovitě snažit být. Ono podle mě nejde ani tak o snahu. Buď to člověk chce vyhrát, anebo nechce. Buď to chce vyhrát i někdo jiný a je o to bitva, anebo to chce ten rok vyhrát sám. Buď chce hrotit, nebo nechce. Když ano, tak by se nesnažil a prostě hrotil. =) Buď se pro předměty, soutěže a body nadchnete a máte ten materiál na bodožrouta v sobě, anebo prostě bodožroutem nebudete. To neznamená, že nebudete sbírat body, že nebudete mít dvacítku předmětů a že nebudete v první desítce, že vás to nebude bavit a naplňovat, takhle to nemyslím. Jednou to třeba zase bude stačit na první místo, to je taky klidně možné. Prostě si naberte tolik předmětů, kolik chcete a pokud vás to bude bavit, tak si naberte klidně i víc. Pokud zjistíte, že je pro vás lehčí si ten předmět odhlásit než dodělat a že vám na tom vnitřně vlastně ani nesejde, tak to asi nebude cesta pro vás. Musíte chtít, a pokud chtít budete, tak si cestu najdete. V opačném případě ji ani nebudete chtít hledat.“

A jak daleko jste na své cestě vy? Věřte, že rozhodnutí ve skutečnosti záleží jen na vás. A mě nezbývá než vám popřát, co třeba takto: šťastnou cestu! 😀

Linn, Jannie, Janel, Cerri, Nebe, Tydy, a hlavně ty Barb, děkuji vám za vaši ochotu a čas a tobě se, Cerri, zároveň omlouvám, že jsem všechny tvoje příspěvky sice s lítostí, ale tak krutě zestručnila. =D Ještě jeden velký dík vám všem!