Svátky s pachutí smutku aneb nakonec vše v oukeji

Připomeňme si, s úctou k nim patřící, listopadové svátky.

Pátrání po muzeích není vůbec žádný hřích.
Neboť vědět, co se stalo, i když toho nebylo zrovna málo,
mi vždycky za trochu pátrání stálo.

23. listopadu 2004
Byl to den, co každý jiný.
Všichni šťastní ve Velké Síni
žertovali, smáli se.
Vtom ale bez varování přišlo temné mámení.
Všude tma a všude chaoz.
Snad ne zlé to znameni?!
Studenti se choulí v rožku,
kdosi sáhl tam na nožku madam profesorce.
Ihned dostal přes pazourek.
Tohle nedělá se přece!
Kde se stala vážná chyba?
Madam Letitia te Tiba mocným „Lumos“ posvítila (tehdy ovšem ještě studentkou byla),
k přesunu do bezpečí mocným hlasem zavelela.
Takhle nějak nastal vskutku
DEN ZOUFALSVÍ, následován PRVNÍM DNEM SMUTKU.

24. listopad 2004
Nikdo netušil, co se vlastně stalo.
Kdo, nebo co nám školu vzalo?
V provizorních prostorách
padají slzy jako hrách.
Chlapci truchlí, dívky pláčí.
„Co jsme komu udělali, že nám takhle radost ničí?!“
Profesorstvo se ale nedá
a dlouho se radí, do noci zasedá
a kroutí hlavami nad tím zlým skutkem.
Den první je následován DNEM DRUHÝM se SMUTKEM.

25. listopadu 2004
Zavládla kol kolem naděje,
cože? že se furt nic neděje?
Kdepak. Obnova školy je v nejen v ředitelské péči.
Kde je teď ten, co měl ty zlé řeči, že zazvonil zvonec a škole je konec?
A už objevil se oznam v provizorní bradavické chýši,
že provizoria je konec,
že nově opravená Velká síň se na své obyvatele už těší.
A pak nastal ten, slavný OHŇOVÝ DEN.

26.listopadu 2004
„Sláva, Hurá, tleskejme všemi končetinami
neboť brány Hogwarts byly znovu otevřeny!
Nevadí, že netopí se ještě všude.
Však do dek se zabalíme
k sobě navzájem přitulíme
a teplo nám pak bude.“
Ozývalo se ze všech stran.
„To bychom se rozzlobili,
to bychom se podívali
na to, aby nám byl náš svět brán!“

Proto poseďme si, zavzpomínejme a hlavně! Radujme se, neboť nám byl náš svět zachován.