Letňák 2012 aneb Co se tam dělo? 1. část

Letošní 8. ročník Výjezdního semináře v Honorově pro mě byl výjimečný. A to zejména proto, že jsem si ho poprvé užila od začátku až do konce. Pro každého kouzelníka je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Já přináším ty své. Snad čtenářům DV přiblížím chvíle, které rozhodně jen tak někde nezažijete.

Organizátoři Larrie, John a pan ředitel se spolu se mnou, Sergem a Angelicou zrovna vrátili „do hradu“ po vydatném obědě, když už na ně ve Velké síni čekala první (nebo možná druhá) hrstka nedočkavých letňákouzelníků. Byli všichni „neznámí“ a seděli v takovém půlkruhu docela mlčky. Ihned zaujali naši pozornost a tak přišlo na řadu první představování.
Tam se objevily místy zcela unikátní a někdy i nepochopitelné otázky i následné odpovědi. Protože mě zajímalo, odkud vlastně čarodějčata přijela, byly moje první otázky obyčejné – jak se jmenuješ, z jaké jsi koleje, a odkud jsi přijela (všechny byly holky). Když se slečny jedna po druhé takto představily (Ywa, Hexley, Cassiopeia, Kirsten a Bree), došla nám na chvíli řeč – z každé této chvíle se pak stalo „který kouzelník umřel“ (tzv. „minuta ticha“).
Poté se připojil pan ředitel s otázkou „jaká je tvá oblíbená barva“. Například odpovědi od Emily a Charlotte Smithových byly jasné – Emilka má ráda červenou a Charlottka zase zelenou – a panu řediteli neuniklo, že stejnou barvu mají i jejich tenisky. Když se pak zase objevil profesor Serge, odpověděl na stejnou otázku tak, že má rád fialovou. Načež pan řídící prohlásil, že „profesor Serge kecá“ – měl totiž černé ponožky. Mimochodem, pan Serge velmi často a rád prosazoval „právo zvednuté zadnice“ (abych to ještě slušně nazvala) a rád zabíral židle, na kterých předtím seděl někdo jiný a jen si někam odskočil. Nejčastěji to prováděl zrovna mně, ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Všichni pak sklouzli pohledem na jeho boty a ponožky.
Holky zase zajímalo, kdo je nejmajetnějším zaměstnancem na hradě. Na to se vedla několik minut vášnivá debata a vše začal postupně osvětlovat profesor Midar, když nám četl ze seznamu mamonářů. A tak se zvesela tipovalo. Následně přijela velká a početná skupina havraspárských studentů v čele s primusem Justinem a nejmladší a nejmenší účastnicí, Magnólií, dále dorazila Baziii, David, Eliah, Isabella, Katelyn, Leelee, Lilien, Morgana a Nicolette. Doufám, že jsem nikoho nevynechala, pokud ano, tak se omlouvám.
Pan ředitel ještě přidal k našim všetečným otázkám netradiční čísla – otázka nultá bylo jméno, otázka první kolej, otázka třetí byla, odkud jsi přijel/a, ale netradiční otázka číslo padesát čtyři byla právě ta o oblíbené barvě (načež se všichni znalí vždy dívali na boty či případně ponožky, ostatním však tento fakt unikal) a otázka s neznámým číslem byla ta o fialovém mamonáři. Všechny tyto otázky pak následně museli zodpovědět i havraspárští. V tu chvíli jsem už začala ztrácet přehled o tom, kdo vlastně kdy a s kým vším přijel.

Odpoledne jsme se vydali do parku, který se stal naším pravidelným místem pro téměř všechny aktivity spojené s programem. Larrie nás všechny nejprve seřadila do kruhu tak, abychom stáli na provázku – tedy na propasti. Pak nás zaklela kletbou Silencius a řekla nám, že je našim úkolem seřadit se podle toho, kdy jsme se narodili, aniž bychom si to však sdělili skrze ústa a aniž bychom přitom opustili oběma nohama okraj propasti. A tak se začaly používat prsty a různé posunky, abychom se domluvili, kdo se kdy narodil, a patřičně se seřadili. Chyba u nás nastala pouze jedna, kde jinde, než u mě a kolegy vedle mě, když jsme si zaměnili data svého narození, takže měl být kolega o dvě místa za mnou. Nicméně, do propasti jsme stejně nespadli.
Druhá aktivita byla už o dost zábavnější a populárnější. Byl to Jednorožčí závod (pro někoho i nosorožčí, že ano). To jsme si podřepli a rukama tleskali do stehen. Larrie jako vedoucí jednorožčí skupiny nás začala navigovat, klusali jsme, zatáčeli doleva a doprava, míjeli tribunu fotografů, další dvě tribuny potlesků, skákali přes překážky a cválali. Určitě to uvidíte na LetaxTube v odkazech. (Budou do komentářů ke článku přidány později, až je autoři zveřejní). Tato aktivita se dočkala i toho, že byla několikrát zachycena na video.
A nakonec přišla na řadu ještě kouzelnická pantomima. Asi nejneoblíbenější na tom byl fakt, že ten, kdo uhádl, co se předvádí, šel poté sám předvádět. To pak raději někteří mlčeli. Ovšem ne vždy se to dalo vydržet a asi nejčastěji tam byla Isabella, Serge, Emily, David nebo já. Po kouzlopantomimě jsme se vydali do hradu na večeři.
Po jídle následovala první přednáška – Hůlkobrana profesora Midara Kilahima. Hůlka byla povinnou výbavou a tak ty, kteří si ji zapomněli (Jak si jen může kouzelník dovolit zapomenout si hůlku?!?!), si pak vybraly hůlky, jež vyrobil Midar. Některé byly vskutku exkluzivní – např. hůlka s jádrem pera gumové kachničky, která si vybrala nadanou Emily. V Hůlkobraně jsme se naučili dělení kouzel, jak vlastně hůlka pracuje, správné postoje při začátku i konci soubojového klubu či základní postavení s hůlkou při útoku i obraně.

Když se setmělo, čekal nás Smrtijedí hon. Večer jsme se sešli v parku a tam se dozvěděli, že Smrtijedi ublížili třem ze čtyř kouzelných tvorů a jen jednomu se podařilo ubránit dračí vejce, které jsme měli získat. Podle indicií jsme měli zjistit, kde se jaký tvor nachází a vydat se za ním a zjistit, zda je on ten správný, který má dračí vejce v držení. Má skupinka ve složení Serge, Magnólie, Angelica, Charlotta a já jsme hned na poprvé dorazili ke správnému tvorovi. Byla to Mantichora nacházející se u hřbitova, která nám dala vejce pod podmínkou, že se necháme vyfotit. To byste nevěřili, že s takovou podmínkou se člověk vyfotí ochotně a rád (například já focení zcela upřímně nesnáším).
Mantichora nám pak předala vejce. (Ano, všichni víme, jak je nebezpečná, ale my jsme to přežili ve zdraví). A tak jsme se zdárně vydali nazpátek. Cestou zpět jsme minuli další skupinku a nahráli na ně, že jsme nic nedostali a budeme hledat dále. Jakmile se od nás oddálili, začali jsme běžet zpátky do parku, abychom náš nález co nejrychleji ukázali porotě. A podařilo se, byli jsme první a hra pro nás asi po deseti minutách skončila. Ale čekali jsme ještě na zbývající skupinky, které začaly postupně přicházet. Byla tam i taková skupinka, která si prošla všechny čtyři kouzelné tvory, než našla toho pravého. Zdárně jsme se tady po konci akce vydali do hradu a zabavili se, jak se komu líbilo. První den Letňáku se chýlil ke konci.

Pokračování zase příště.

Fotografie hledejte v brzkých (snad) dnech ve školní obrazárně.

Odkazy na videa z programu budou přidány do komentářů ke článkům, podle toho, jakého dne se týkají.