Kdosi ťuká na okno mého pokoje. Tabule skla propouští siluetku něčeho neurčitého, malého, hnědého. Pomalu přicházím k oknu, opatrně jej otevřu… Kouká na mne malá, drobná sovička, celá promočená a prochladlá. Zahřívám ji v dlaních. Jemně se chvěje. Po chvilce se ale netrpělivě čepýří a natahuje nožku. Můj ty světe, má tam dopis! Opatrně jej sundám z nožičky. Automaticky se sám kouzlem zvětší a rozvine.Milá slečno, s potěšením vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro vás…
O něco později…
Stojím ve Velké síni. Její název opravdu není nahodilý. Je obrovská. Nedozírná obloha místo stropu. Nekonečně hřejivé slunce, polární záře, to vše opředené hvězdami a oblaky, s měsícem a kometami, planetami a souhvězdími. Ústa otevřená úžasem, cítím se tak maličká, nicotná. Sílu školy vnímám v žilách, kamenné zdi vibrují mocnou magií. Nová hůlka v kapse brní, nedočkavá, již se chce učit novým kouzlům. Klobouk mne posílá do Mrzimoru. Jsem tak netrpělivá, ani nevím, že se usmívám. Asi svítím jako sluníčko, nedočkavá, jako otevřená kniha, čekající, až se mé stránky popíší životem. Životem v Bradavicích.
Můj pokoj je útulný. Jako bych byla doma u rodičů. Příjemné teplo z krbu ohřívá nejen tělo, ale i duši. Necítím se smutně, nestýská se mi. Není proč. Tady je má druhá rodina. Můj vysněný svět. Krásný prostorný stůl, žlutá lampička, postel s nebesy. Překrásná společenská místnost v našich barvách dodává našim jezevčím přátelstvím tu pravou atmosféru.
A hned zhurta. Zápisy předmětů. Ano, přemýšlela jsem i dříve, co si zapsat. Ale ještě jsem nestihla ani dosednout ke stolu a už přilétá první sova. Šikovně zaparkuje v mém hrnku s čajem. Houká a klove mne do prstů. Je to přivítací dopis od mé patronky Cass. Píše, že mne tady vítá, mohu se na ni kdykoli se vším obrátit. Je to tak milé! Cítím se najednou bezpečně. Hned jí odepíšu. Sovička je neoblomná. Musím.
Nedokážu sedět na místě, nejen nohy, ale i mysl už touží prozkoumat hrad, všechna zákoutí, pozemky, a hlavně seznámit se s novými kamarády. Do oka mi okamžitě padne milá drobná dívenka, Jocelyn. Hned se zapovídáme a už teď je jisté, že si budeme rozumět. Prefekti, kapitánka famfrpálu, všichni tady jsou opravdu milí a chápaví. Sympatická, i když přísně vyhlížející ředitelka koleje nás chrání svými obrovskými křídly. Srdnatě cítím, že tahle kolej je opravdu moje.
Mým snem je stát se lékouzelnicí, stejně jako maminka. Pomáhat, léčit, uzdravovat, být potřebná. Má první volba předmětu je jasná. Lékouzelnictví. Druhá volba padá na lektvary. Mám strach. Bude to těžký předmět, velmi. Taje lektvarů jsou složité, stačí sebemenší chyba a… ale jako léčitelka je ke své profesi budu nezbytně potřebovat. Posledním a třetím předmětem bude přeměňování. Více předmětů zatím nevolím, uvidím, jak vše budu zvládat a chápat.
Předměty jsou zapsány. Zapíšu si ještě dva semináře, přeci jen mi zbylo trochu peněz. Semináře Deník radosti a Avokádo zní výborně.
Mám vybaleno, předměty a semináře zapsány. Do večeře zbývá trocha času. Půjdu se projít po hradě a na pozemky. Jocelyn jde se mnou. Povídáme si, o všem. O rodině, škole, na co se těšíme. Dozvídám se, že Jocelyn miluje kouzelné tvory a jednorožce. Povídáme si o svých snech. Ani si nevšimneme, že schodiště zlobí a pěkně nás povozí po hradě, kamkoli se mu zlíbí. Smějeme se. Jsem šťastná, strach a nejistota se vytratily. Těším se, na nový život, zážitky, přátele a učivo. Mé srdce je otevřené a čeká na příval všech chutí a citů, na nové zážitky…
Pokračování příště?
Pro Denní věštec
Petromila Nivalis