Vážení čtenáři, rozhodl jsem se vyzpovídat čtyři osobnosti, které spojuje jeden velice důležitý fakt. Jde o největší bodohrotiče v jednotlivých kolejích. Shodou okolností jde o čtyři dámy. Nechtěl jsem být proto příliš vlezlý, a tak jsem se optal jen na tři krátké dotazy a dal možnost posledního slova, kdyby to bylo třeba. V tomto článku představím dvě z nich.
Za Havraspár jde o Nemesis Snow Whiteovou a za Nebelvír je to Jane Mooren. Obě vévodí ve své koleji i v celoškolní tabulce bodování. Pojďme se na ně podívat zblízka.
Mohla by ses čtenářům DV nějak blíže představit? Přeci jen je hrad překvapivě veliký a ne všichni se tu navzájem znají.
Nemesis: Jsem malá. Jsem protivná. Jsem neukázněná. Ráda kreslím. Ráda spím. Ráda dělám soutěže, které mě baví. Ráda si vyjdu s kamarády. Ráda drbu ostatní. Jsem drbna. Jsem superwoman. Jsem Sněhurka.
Jane: Jsem Jane, nebelvírská osmačka. Ten ročník mi přijde skoro neuvěřitelný… Každopádně, na hrad jsem poprvé přišla někdy na konci ledna roku 2009 a jsem bez přestávky aktivní až do dnešního dne.
Hog jsem si hned po svém příchodu naprosto zamilovala, stejně jako svoji červenou kolej.
V Nebelvíru jsem byla chvíli pokladnicí, skoro dva školní roky prefektkou a pak čtyři primuskou. Teď jsem taková odpočívající vysloužilá důchodkyně (ačkoliv mám pocit, jako bych byla pořád nováček). Z hradních aktivit patří k mým nejoblíbenějším přirozeně výuka, která mě většinou tak v prvním termínu nesmírně baví, zbylé termíny prohrotím vždy v hraničních víkendech s nadávkami na to, jaké jsem pako, když si beru tolik předmětů, které přece nemám šanci stihnout… A o prázdninách si pak vytrvale stěžuji, že mi výuka nesmírně chybí.
Kromě výuky mám také moc ráda soutěže, i když mi zvláště kreslící značně zatápí. Ale snažím se, když to jde, protože i soutěže se semináři k hrocení patří. A taky mám ráda semináře a přímo zbožňuji famfrpál, ačkoliv mi z klikání občas málem upadává prst. Mezi největší záliby tady však neodmyslitelně patří právě hrocení a Nebelvír, nejlepší kolej na světě. – úsměv –
Pro osoby na předních příčkách tabulky bodování se užívá označení „bodohrotič“, což je takové označení, které ledasco podsouvá. Skutečně hrotíš sbírání bodů a pozici v žebříčku nebo se prostě snažíš užít si vše, co hrad nabízí? Jaká motivace je za tvými body?
Nemesis: Abych pravdu řekla, za bodohrotiče se nepovažuju. Z počátku školního roku bych to asi řekla jinak, ale momentálně to u mě odpadlo, protože mám víc povinností ve světě mudlovském než v tom kouzelnickém. Takže trošku nestíhám, což se podepsalo i na mém místě v bodování. Doufám, že je to jen chvilková (ano, spíš měsíční) ztráta a že se pak zase rozjedu, ale kdo ví.
Moje motivace? Chtěla jsem něčeho dosáhnout, zapsat se do historie. Což se mi teďka nepodařilo, přeci jenom po tom, co mě Jane porazila o x bodů, jsem i tak nějak ztratila chuť. Asi minimum sebedůvěry a sebemotivace.
Jane: Skutečně hrotím, protože hrocení je jedna z mých hlavních hradních lásek. Pokud bych považovala za hrocení to, co v něm vidí zbytek hradu, mohla bych tvrdit, že jsem začala hrotit v prvním ročníku a nikdy jsem nepřestala. Nikdy jsem na konci roku nebyla níže než v hradní Top 10 a většinou jsem se vešla i do Top 5. A nebylo to těžké, jen jsem se prostě snažila tak nějak průměrně. Aby z toho kolej měla dost bodů do poháru (jenže někdy jí ani to nepomohlo) a zčásti také proto, abych trochu upokojila svoji nehorázně soutěživou povahu. Soutěžení mě baví, když mohu být první, jsem prostě nadšená.
Připadá mi ale, že v současné době už jsem jedním z mála přeživších bodohrotičů, tedy alespoň z těch vytrvalých. Dřív bojovalo v čele bodování několik různých lidí a ten boj o prvenství stál za to. Když je tam ale člověk sám a ostatní jsou o tisícovku za ním, najednou je to skoro nuda. Proč psát víc soutěží a proč dělat všechny úkoly, když vám nikdo ani nešlape na paty?
Hrotím pro radost, protože to mám prostě ráda. A letos je to i takové vážně pomalé a pohodové (jen možná až moc, ani si nepřijdu jako hrotič). Dříve jsem také hrotila pro tu kolej, která už to zrovna v tomto roce moc nepotřebuje. Hrocení pro ni bylo vlastně hlavním důvodem. Ale tím nejhlavnějším se v poslední době stává fakt, že dokud hrotím, jsem užitečná a mé bytí na Hogu má nějaký smysl, slušný cíl. Být v něčem nejlepší mi totiž přijde jako cíl, který docela ujde.
Od chvíle, kdy jsem se stala důchodkyní, takový stálý cíl na Hogu pořád hledám, protože jsem ho přechodem do r. s. víceméně ztratila. A hrocení je pevným bodem, který mě dokáže táhnout dál.
Stojíš na jedné z předních příček bodování. Máš nějaké další cíle, o kterých bys mohla čtenářům něco říci? Případně nějaké slovo závěrem?
Nemesis: Ráda bych byla nejlepší havraspárskou studentkou, když už ne snaživcem. A závěrem? Ani nevím, proč hrotit. Je to o tom, že člověk do toho investuje moře času a nakonec zjistí, že ten čas mohl využít jinak.
Jane: Další cíle? Být dál aktivní, jak jen to půjde. Získat možná další Snaživce a nesklouznout k flákání, nenechat se tím zlákat. Složit také více CKÚ, mít pořád více bodů za výuku v celkovém bodování než Espe… – nahodí andělský úsměv – a tak. Zůstat tu šťastná, spokojená a s něčím, co bych mohla hrotit na konci termínů a z čeho bych mohla mít dobrý pocit, i když na to budu srdnatě nadávat a stěžovat si, jak velká jsem chudinka, když musím víc než ostatní. Protože ten pocit na konci za to vždycky stojí. A hlavně nikdy nechci sklouznout do pozice obyčejného studenta s několika stovkami bodů. Jednoduše proto, že to bych nebyla já. Když už mám být někde aktivní, tak pořádně.
A možná bych taky jednou ráda dostudovala všechny předměty, kterých jsem schopná. Abych tam mohla mít všude nemožnost se přihlásit a mohla si to pěkně printnout. – zazubí se –
Za redakci DV děkuji těmto dámám za rozhovor a přeji hodně zdaru v dalším hrocení i nehrocení.
– Další dvě bodohrotičky budou následovat…