Znovu začneme komentářem.
David Lopez:
„Ano, ano, já snad nemám co dodat. Takový jemný, a přitom velice silný příběh. Postavy jsou naprosto přirozené a krásně je vymodelovaný příběh malého chlapce. “
Otevřeným oknem do komnaty proklouzl svěží, ještě téměř letní vánek a zašustil hromádkou pergamenů naskládaných na sebe. Žena se zadívala na listy, ladným pohybem ruky zavřela okno a pousmála se na muže, který se právě usazoval k velkému stolu naproti ní.
„Vítej, Bardulphe, měl jsi příjemnou cestu?“
„Buď zdráva, Philemono! To bych řekl, je radost pozorovat, jak se kouzelníkům daří i přes tu rostoucí nenávist a útoky mudlů. Letos to vypadá nadějně, hned deset prvňáčků z kouzelnických rodin… Ale mám trochu starost o ty další.“ Muž z hromádky listů oddělil dva pergameny a posunul je blíž k ženě, která si je začala zvědavě pročítat.
„Ach ano, o Flossie vím. Místní vědma, Oriabel, mě zavolala před necelým týdnem a říkala, že už to nepočká ani měsíc, protože jinak ta maličká přivede zbytek rodiny i vesnice do neštěstí. Je nezvyklé, aby dítě v jejím věku, navíc z čistě mudlovské rodiny, mělo už tak rozvinuté schopnosti. Jsem na ni osobně velice zvědavá,“ konstatovala Philemona a četla dál. „A na Osberta se těším také, jen doufám, že si u nás brzy zvykne, přeci jen, strávil většinu svého dětství v klášteře benediktinů. A sám dobře víš, jak těžko si někdo vychovaný církví a mnichy zvyká na náš svět.“ Žena se laskavým pohledem zelených očí zadívala kouzelníkovi do tváře.
Bardulphus přikývl, nervózně si prsty přejel po černém plnovousu a vzpomněl si, jak děsivé mu tehdy Bradavice přišly. „A přesto bych teď neměnil za nic na světě!“ podotkl s úsměvem.
Philemona chvíli uvažovala, pohled upřený ke hře slunečních paprsků a prachových zrnek u podlahy komnaty, pak pohodila hlavou, až jí husté hnědé vlasy zavlály kolem obličeje, a rozhodným hlasem pokračovala:
„Výborně! Do začátku roku zbývají ještě dva dny. Myslím, že uděláme nejlépe, když sem ty dvě děti vezmeme s předstihem, jsou ze všech nováčků jediné, kdo dosud nikdy neviděl kouzla v každodenním životě, tak ať mají možnost tomu trochu přivyknout. Aby je pak hrad plný mágů, skřítků a duchů neděsil. Vyzvednu je a postarám se o obě, takže jestli si chceš dnes odpoledne po té dlouhé výpravě odpočinout, máš právě příležitost s tím začít. Až to vše začne, budu svého statečného zástupce potřebovat.“ Philemona se na Bardulpha zářivě usmála a vstala, aby se připravila na cestu. Bardulphus poděkoval, pokývl na pozdrav a vyšel z místnosti, zatímco Philemona otevřela truhličku, kde měla jednu velkou cennost moderní doby, celou jednu lahvičku s Gregoryho lichotícím balzámem. Za tento nový objev byla Gregorymu Úlisnému vskutku vděčná, protože v době, kdy čarodějové čelili persekuci a pronásledování, nebylo nic lepšího, než nepříteli dopřát chvilkový pocit, že jste jeho nejlepší přítel. Lahvičku lektvaru schovala do váčku skrytého ve splývavém rukávu zdobných šatů s pocitem, že se při domluvě s mnichy pravděpodobně bude hodit, svou hůlku uschovala za opasek, na ramena si nasadila dlouhý cestovní plášť a vykročila chodbami svého milovaného bradavického hradu, kde znala každý portrét i leskle kovové brnění, směrem k hlavní bráně. Philemona z Cairngormu byla ředitelkou Bradavické školy čar a kouzel už třetím rokem a na nové členy kouzelnického společenství se pokaždé těšila. Na ty dvě děti z mudlovských rodin byla opravdu zvědavá. Za branou školy se otočila na místě a rozplynula se v hřejivém odpoledním slunci.
***
O několik hodin později, když už se slunce sklánělo těsně nad hradní pozemky, se u brány zdobené sochami okřídlených kanců Philemona znovu objevila. Po boku jí stál mladý, poněkud vyzáblý chlapec s blonďatými vlasy, mohlo mu být tak jedenáct let, a sotva pětiletá holčička s neposednými, kudrnatými vlasy barvy černého uhlí, která si zvědavě strčila prst do pusy, když se rozhlížela po okolí. Zatímco chlapec zůstal stát v němém úžasu, holčička spustila sérii otázek:
„Paní, paní, a to teď budu princezna? A budu mít lepší šaty? A už mi nebudou zakazovat dělat z placek koláče? A jsou tu zvířátka jako u nás v lese? A můžu je chodit krmit? Můžu? Můžu?“
Philemona se na holčičku usmála a odpověděla jí:
„Ne, Flossie, nebudeš princezna, ty budeš čarodějka, vlastně už jí jsi. Ano, v našem Zapovězeném lese je hodně tvorů, ale ty jsi ještě malá, takže tam nesmíš chodit bez doprovodu. Slíbíš mi to? Znáš přece tu pohádku o holčičce, kterou v lese potkal vlk, že? A koláče, nu, budeš se učit i jiné věci než přeměňování moučných placek na koláče, ale já moc doufám, že tě to bude bavit stejně.“
Holčička chvíli přemýšlela, zatřepala neposednou kšticí a trochu váhavě slíbila, že tedy do lesa sama chodit nebude. Poté nadšeně zvolala: „Tak jdem! Tak jdem! Tak jdem!“
Chlapec však pořád stál jako přimrazený a pohledem se díval na sochy kanců s divokým výrazem a mohutnými křídly. Pak se otočil s vystrašenou tváří k Philemoně a bázlivě se zeptal:
„T-t-to jsou… démoni?“
Žena postoupila k bráně a dlaní přejela po soše jednoho kance. Ten zatřepal křídly a opět strnul. „Pozorně se podívej, Osberte, tenhle kanec symbolizuje sílu, kterou v sobě my všichni máme. Ta síla, magie, je zprvu divoká a projevuje se jen náhle. Proto jsi v hněvu dokázal proměnit víno ve vodu nebo způsobit, že tvému mistru narostl obrovský přední zub. A proto jsi také tady, aby ses tu sílu naučil ovládat, abys za svoje činy dokázal být odpovědný a čarovat s rozmyslem.“
Chlapec pozorně zkoumal sochu a také se jí dotkl, jen opatrně a jediným prstem. Kanec opět zamával svými křídly. Chlapec zamyšleně pronesl: „Vždycky jsem si myslel, že jsem prokletý, víte, špinavý, poskvrněný démony…“
„To nejsi, Osberte,“ řekla Philemona důrazně a při těch slovech pohladila chlapce po vlasech. „Jsi velmi nadaný a záleží jen na tobě, zda se tvoje skutky budou časem podobat spíše zázrakům světců, o kterých ses v klášteře učil, nebo zda za sebou zanecháš stopy spíš ďábelské. Ty se musíš rozhodnout. A já věřím, že ti tady pomůžeme k tomu, aby ses cítil šťastný a abys svému nadání porozuměl a přijal ho.“ Žena pokročila k bráně a prošla jí, děti ještě váhaly.
„Pojďte, děti, už bude čas večeře. Flossie, možná budou i koláče,“ vybídla je s úsměvem Philemona a oči jí zazářily spokojeností.
Holčička se radostně rozběhla branou na travnatý pozemek Bradavic, ozářený posledními záblesky slunce a při poskakování si pozpěvovala: „Tak jdem! Tak jdem!“
***
Ke skromnému jídlu se toho večera sešel celý profesorský sbor. Philemona se usadila do překrásného ředitelského křesla a přehlížela odsud radostně celou Velkou síň, kde se večeře konala, Osbert s Flossie měli svá místa proti ní. Na zbylá křesla se posadili mladší i starší profesoři a profesorky a zvědavými pohledy si děti prohlíželi. Ty se podle výrazů ve tváři cítily trochu nesvé, ale Flossie se po chvíli otrkala, nad nervozitou zvítězila její zvědavost. Důkladně si prohlížela zdobené sloupy i podlahu, která vydávala tlumenou záři, a pak ustrnula s ústy dokořán, když její pohled doputoval ke stropní klenbě, kde na jasné noční obloze zářily tisíce hvězd. Ještě stále okouzlena vším, co kolem sebe viděla, se otočila k profesorce sedící po jejím boku, a zeptala se:
„Ty jsi taky čarodějka? Já jo, i když jsem chtěla být princeznou.“
Čarodějka se pousmála a odvětila: „Přesně tak, i já jsem čarodějka. Jestli tě budou zajímat runové nápisy nebo tvorba ochranných a magických amuletů, budeme se jistě potkávat nejen u krmě. Ale na to jsi ještě malá, prvně se budeš muset naučit číst a psát…“
Profesorčina slova přerušilo cupitání nožek, když do síně vešlo asi dvacet malých skřítků, kteří začali na stůl pokládat dřevěné i cínové misky, poháry, prkýnka s koláči i mísy s kouřící polévkou. Nechyběly ani mísy s vodou na omytí rukou.
„Jé, kdo to je?“ tajila dech Flossie a kulila oči na nejbližšího skřítka. Ten se uklonil a když pohledem zachytil Philemoninu pobídku, že se může představit, prohloubil svou úklonu tak, až se nosem téměř dotýkal země.
„Jsem Tyglík, domácí skřítek, a sloužím paní Philemoně, ředitelce školy.“ Společně s ostatními skřítky pak Tyglík zase vypochodoval z místnosti.
Osbert situaci sledoval mlčky, ale se stejně zvědavým pohledem, jaký měla ve tváři Flossie. Pak se zahleděl na mísu polévky, kterou měl před sebou, a zeptal se tichým hlasem:
„A jaká umění se zde vyučují? Číst a psát už umím.“
Slova se ujal Bardulphus, sedící po Philemonině boku.
„Prozatím se zde můžeš věnovat bylinkářství, alchymii a výrobě lektvarů, astrologii, léčitelství, runám, amuletům, kouzelným formulím, umění klamu a utajení, obranné a ochranné magii. Zkrátka, učíme tu to, čemu každý z nás rozumí. Já třeba zodpovídám za výuku umění klamu a utajení a ochrannou a obrannou magii. Pokud bys chtěl, rád si s tebou o všem pohovořím.“ Bardulphus se na chlapce povzbudivě usmál, než dodal: „Taky mě kdysi vychovávali kněží. Dnes budeš spát u mě, takže si o všem můžeme promluvit.“
„Vážně? To… to jsem rád, pane,“ Osbertovi poklesla čelist údivem, ale do očí se mu poprvé od chvíle, kdy ho Philemona odvedla z kláštera, vloudil výraz nesmělé úlevy.
Philemona přehlédla spokojeným pohledem dvě desítky kouzelníků a čarodějek u stolu a s chutí se pustila do své porce polévky. Cítila, že nastávající rok bude navzdory sílící averzi mudlů k magii přeci jen dobrý, pokud si kouzelníci navzájem budou vycházet vstříc stejně jako Bardulphus s Osbertem. Věřila, že kouzelnický svět zvládne všechno, dokonce i války s obry a skřety, pokud budou kouzelníci jednotnou velkou rodinou. Její srdce jí napovídalo, že až se zítra otevře brána Bradavic dokořán, přijde s necelou stovkou mladých učňů také naděje pro budoucnost.