Famfrpál býval v návaznosti na tři roky starou úvahu Cerridwen Lowry Antares někdy označován za nudnou klikačku. Zvláště v případě dlouhých, rozhodnutých zápasů si v něm hráči museli hledat zábavu sami. Někdy se to dařilo dobře, jindy méně.
Letos došlo ke změně, která se plánovala již delší dobu. Dovolím si v souladu s výzvou Kvidyč rúlz! nazývat novou verzi kvidyčem, i když nejde o oficiální název. Není sice zatím zcela jasné, zda se v následujícím roce skutečně uskuteční Školní kvidyčové mistrovství a v jaké podobě, ani zda je současná verze již zcela definitivní, přesto se rád podělím o dojmy, které z ní mám.
Kvidyč rozhodně za nudnou klikačku označit nelze. Základem sice zůstává kliknout v určitém časovém intervalu na tlačítko, kromě toho však dochází nepravidelně, v neodhadnutelných časech i k dalším akcím. Pokud se střelec zmocní camrálu, objeví se před ním tři obruče a spoluhráči. Může si vybrat, zda někomu přihraje, nebo vystřelí na některou z obručí. Jestli dá gól, závisí mimo jiné na reakci brankáře. Když střelec střílí, brankář má možnost si vybrat, kterou obruč bude hlídat, popřípadě může zaujmout pozici mezi dvěma obručemi. Odrážeče čekají dvě různé akce. Buď potlouk letí na jeho spoluhráče a musí ho v časovém limitu ochránit, nebo přímo na něj. V tom případě si může vybrat, na kterého soupeře potlouk odpálí.
Zásadně se změnil i post chytače. Když hráč zahlédne zlatonku, musí nejprve proletět přes překážky, což znamená v časovém limitu zaškrtnout na tabuli s čísly ta správná, která jsou mu v dané chvíli předepsaná. Pak se pokouší zasáhnout zlatonku.
Hra se stala daleko akčnější. Nezáleží už jen na statistikách hráče a následné náhodě, ale každý musí na hřišti předvést také něco navíc. Mimoto je důležité i jeho rozhodnutí před nástupem na post. Může totiž bodíky, které mu patří, rozložit do různých schopností, a tím ovlivnit svou hru. Nezáleží to však jen na jeho rozhodnutí, dá se tím také ovlivnit hra celého týmu. Kvidyč tudíž vyžaduje víc přemýšlení při stanovování taktiky. Na nudu při něm nezbývá čas.
Tyto přednosti se z jiného pohledu mohou jevit i jako nedostatky. Famfrpál nebyl pouze klikačka, ale také společenská událost. Lidé se při ní scházeli, povídali si. Několik členů mé koleje přiznalo, že právě famfrpál jim pomohl zařadit se do kolektivu. Nyní je situace komplikovanější. Kvůli absenci stropu ve statistikách začali na tréninky opět chodit i staří hráči, kteří to loni už nepotřebovali. Z tohoto důvodu je najednou nedostatek míst na postech a zvláště nováčci pak nedostávají tolik příležitostí, kolik by rádi. Pouze sedět na tribuně je pochopitelně nebaví. Při samotné hře se moc komunikovat nedá. Zatímco se hráč pokouší něco napsat, mnohdy zmešká akci. Tato skutečnost také značně ztěžuje práci kapitána, který nutně s hráči mluvit potřebuje. Kvidyč je tedy ve srovnání s famfrpálem méně společenskou událostí a více sportem.
Zajímavé řešení problému s chybějícím stropem navrhla v komentáři v posledním čísle Lví tlapou slečna Queti Sylie. Mimo jiné tam píše: „Teoreticky by asi šlo, že by nad desátou úrovní už nerostly zkušenosti na tréninku, ale jenom v zápasech?“
Toto byly samozřejmě jen předběžné poznatky. Jak se kvidyč vyvine a ustálí se v budoucnu, teprve uvidíme.