Kdo je? Vítěz Bradavické čtyřky Zima 2007, držitel Řádu Roweny z Havraspáru, absolvent Ohavně vyčerpávajících celočarodějných examenů z předmětu Starověké civilizace. Za svou školní „kariéru“ nasbíral přes sedm tisíc bodů. To vše se dozvíte z jeho profilu. Když však pátráte hlouběji a prstíčkem se snažíte z miniaturní skulinky vyloupnout alespoň malou senzaci či špínku, narazíte na problém – krom informace o zálibě v mudlovských motorkách je tajemný jako hrad v Karpatech! Martin Javor. Nový král naší hradní knihovny. Co na sebe prozradil? Jaké má plány s naší dřevem vonící školní knihovnou? Čtěte dál a dozvíte se více!S Martinem Javorem jsme se nikdy blíže nesetkali. Když jsem tedy mířila tmou do Prasinek, abych s ním udělala rozhovor nad nějakým horkým mokem pod dohledem vševidoucí Rose, byla jsem sama zvědavá, co a kdo mě čeká.
O několik minut později mou zmrzlou ruku pevně stisknul skromně a mile vypadající mladý muž. Představili jsme se a brzo se nechali unést knihovnickým tématem, které nás oba zajímá.
„Když dovolíš, Martine, začala bych rovnou takovým knižním rozstřelem!“ – mrknu na něj, zatímco vytahuji z kožených složek pergameny s poznámkami – „První kniha, která tě napadne?“
– usměje se, jen chvíli zaváhá a vypálí – „Z kouzelnických určitě školní kronika, ale jako kouzelník z mudlovské rodiny jsem vyrůstal na mudlovských knížkách, jako je třeba Pejsek a kočička.“
„Co nejoblíbenější kniha?“
„Určitě celá série Harryho Pottera.“
„A co kniha, kterou bys nikdy nečetl, případně tě vůbec neláká?“
„Žádnou takovou jsem zatím nepoznal, některé knihy ale nedočtu,“ – přizná Martin s mírným pokrčením ramen a já cítím, jak se mi po téhle odpovědi rychlý rozstřel rozpadá, protože mě ponouká k dalším otázkám –
„Ha! To mě zajímá, která chudinka zůstala nedočtená! Vzpomeneš si na nějakou?“ – šťouchnu do něj niopiškou s fialovým inkoustem –
„Tak těch je opravdu spousta, hlavně co se týče povinné četby – Maryša, Stařec a moře a spousta dalších,“ – zatváří se stydlivě –
– povytáhnu jeden koutek do úsměvu – „Chápu. To jsou favorité mnoha čtenářů,“ – rozesměju se, kouknu do složek a vypálím rychle další otázku – „A teď mám trochu žinantní dotaz – kdy sis naposledy půjčil knihu v naší školní knihovně?“
„Právě teď mám vypůjčené dvě knihy,“ – mrkne Martin –
„Lepší odpověď už jsem ani nemohla dostat! Pojďme ale k samotné knihovně a postu knihovníka. Pověz mi, proč ses přihlásil do konkurzu? Touha stát se zaměstnancem, záliba v knížkách či jsi celý paf z našich krásných knihovních regálů?“
– Martin se rozesměje a bez dlouhého rozmyslu upřímným tónem odpovídá – „Myslím, že jsou to právě ty dvě poslední možnosti. Protože dobré čtení je vynikající osvěžení v dnešní době. Ale máš tak trochu pravdu, že jsem z knihovních regálů celkem paf. Knihovnu považuji za důležitou součást naší školy, bohužel v současné době to tomu moc neodpovídá,“ – vzdychne a já zbystřím a chytám se udičky, kterou jsem takhle brzy nečekala –
„Ach! Já tak ráda slyším slova jako ale, nicméně, bohužel! Předpokládám, že problém nejsou poškozené regály od páčení z Oddělení s omezeným přístupem, kam se studenti snaží neustále dostat, že? Svěř se nám, copak je ‚shnilého ve státě dánském‘?“ – nakloním se a snažím se budit dojem vrby, která rozhodně nic nehodlá svěřit novinovým řádkům, Martin se však znova zasměje –
„Vidíš, stav regálů budu muset zkontrolovat!“ – k mému překvapení si udělá poznámku do obyčejného, chlapsky vypadajícího bločku, brzy však zvážní – „Ale samozřejmě, to není ten hlavní problém. V knihovně se dá půjčit přes dvě stovky knih a běžně jich je půjčených kolem dvaceti. Příčinu vidím v poměrně nízké úrovni některých titulů, což bych chtěl změnit. Další negativní vliv mají asi i ceny za půjčení, které jsou někdy neadekvátní k obsahu.“
„Děkuji, nakousl jsi věci, na které se ještě posléze zeptám a, …“ – ztiším hlas – „…zkontrolovala bych i stůl knihovníka. Zespoda. Hnojůvky, různé vybuchující věci a tak dále. To Oddělení s omezeným přístupem fakt láká, …“ – nápadně si odkašlu a vrátím se k seriózním otázkám – „Zajímá mě jedna věc! Jak ses cítil v momentě, kdy jsi získal post knihovníka?“
„Pocity jsem měl smíšené. Na jednu stranu obrovská radost, že konečně můžu něco, co se mi nelíbí, změnit, ale byl jsem i smutný, protože to znamená opustit Havraspár, který pro mě byl domovem dlouhé roky.“
„Kolej už o tvém odchodu ví? Budeš se nějak loučit?“
„Ano, už jsem jim to sdělil a obdržel jsem i nějaké gratulace, nicméně žádné velké loučení neproběhlo, protože se budeme určitě potkávat i nadále především v knihovně.“
„To je většinou jediná věc, která smutek umenšuje,“ – usměji se a zahledím do poznámek – „Vrátím se ale k té knihovně, kterou jsi zmínil. Už jsi tam byl od svého – zatím neoficiálního – jmenování? Zajímá mě totiž to, jestli jsi uvnitř sebe zaznamenal nějakou změnu ve vnímání knihovny, jestli tě napadlo: ‚To je teď mé nové království‘?“
– Martin se rozesměje – „Nene, takhle to alespoň zatím nevnímám. Dřív jsem knihovnu procházel spíš ledabyle, ale po neoficiálním jmenování jsem si ji prošel důkladněji a začal jsem víc vnímat to, co bych rád změnil. Uvidíme ale po pár týdnech.“
„Vnímáš už teď profesionálně nějaké nedostatky knihovny? Krom tedy nízké půjčovanosti, … Zmínil jsi například úroveň některých svazků, …“
„To je podle mě podstatný problém. Jsou tituly, za které má čtenář platit několik srpců, ale objektivní hodnota by byla v řádech svrčků. Kromě obsahové kvality vidím problém i v délce. Rozhodně bych knihou nenazýval text na délku pěti palců, byť zajímavý. Důležitým úkolem bude právě zkvalitnit některé tituly, ať už doplněním obsahu, nějakými úpravami nebo doplněním o zajímavou a trefnou ilustraci.“
„Rozumím tedy správně, že chystáš inventuru stávajících svazků, přehodnocení cenového ohodnocení a zároveň zpřísnění kritérií pro přijímané texty?“
„Bylo mi řečeno, že v současné době je v knihovně spousta práce z minulých let, takže to bude mít zatím prioritu. Jinak jsi to ale shrnula naprosto správně. I když si myslím, že v posledních letech byla ta kritéria nastavena celkem rozumně.“
– přikývnu a sleduji svůj bleskobrk při práci, zda nezaznamenává něco, co vůbec nepadlo – „Jako bystrozorka na částečný úvazek jsem lehce zatížená na Oddělení s omezeným přístupem. Jaký je tvůj názor na něj? Máš přehled o tom, které svazky tam jsou? A bude tvůj osobní přístup při zařazování svazků do tohoto oddělení spíš benevolentní, nebo přísný?“
„Hrubý přehled o tom mám a možná budu trochu přísnější, co se obsahu svazků týče, a budu tam zařazovat i méně temné svazky, ale na druhou stranu hodlám především starším studentům poskytnout maximální možný přístup k zajímavým informacím. Samozřejmě tituly, které se týkají černé magie, budou zcela jistě nedostupné.“
„Vím, že je strašně brzy se ptát, sama jsem nedávno přijala nový post a pamatuji si, že den po převzetí jsem pořádně nevěděla, kde začít, ale, … Je něco, co v knihovně ještě nebylo, ale o čem už teď víš, že bys to chtěl zavést?“
„Což mi připomíná, že jsem ti chtěl pogratulovat a popřát hodně štěstí a pevných nervů!“ – poplácá mě Martin kolegiálně po rameni –
„Děkuji za přání! Pevné nervy snad mám, ale jak to štěstí přilákat!“ – zasměji se, ale hned se soustředím na odpověď na původní otázku –
„Ještě nevím, zda to bude zcela možné, ale v plánu mám uspořádání čtenářských večerů. Co konkrétně a v jaké formě to bude, si zatím nechám pro sebe,“ – mrkne –
„Nevím, o co půjde, ale už teď slibuji účast!“ – nadšeně se usměji –
„Výborně! Hned si tě píšu!“ – přiťukneme si a Martin si opravdu zapíše další poznámku –
„Napadá mě ještě taková otázka k chodu knihovny, ovšem nevím, do jaké míry ji můžeme jeden či druhý zodpovědět – myslíš, že profesoři využívají dostatečně knihovnu? Ve smyslu – odkazují studenty na jednotlivé svazky? Myslíš, že by se dala navázat spolupráce i s profesory, aby se knihovna udělala prestižnější a navštěvovanější?“
„To opravdu nevím, ale v předmětech, které jsem studoval já, prakticky žádné napojení na knihovnu neexistovalo. Ale je to především o tom, že knihovna v současné době asi neposkytuje ty správné svazky, nicméně do budoucna je i tohle jedno z řešení, jak knihovnu oživit.“
„Takže je možné, že budeš oslovovat profesory?“
„Nejspíš budu otravovat nejen je, ale i další zaměstnance, protože bych rád rozšířil sbírku svazků o přehledy módních kolekcí na Příčné ulici, zajímavosti ze Zapovězeného lesa a podobně.“
„To zní slibně, v tom máš mou plnou podporu! Než tě propustím, ráda bych se zeptala na několik věcí z mimoknihovnického soudku! Prozradíš nám nějaký svůj nešvar?“
„No, nešvarů je určitě spousta, ale takovým největším je asi moje trošku jedovatější povaha,“ – přizná s mírným úsměvem –
„Jedovatá povaha?“ – vykulím oči, otevřu v údivu pusu, a když si uvědomím svou reakci, zrudnu – „Moment, moment! Žádné jedovaté kousnutí jsem nezaznamenala! Chci ukázku! Povoluje se napadnout slovně šéfredaktorku!“ – zasměji se a čekám na ukázku jedovatosti –
„Myslím, že v tomhle případě to nebude možné,“ – směje se Martin – „Je to jednoduché – nemám rád chyby u cizích ani u sebe a někdy na ně i dost nevhodně reaguji,“ – pokrčí rameny –
„Já bych to ale ustála, opravdu!“ – směji se – „A dokonce bych si ani nevymyslela žádnou tvou odpověď do tohoto rozhovoru jako pomstu!“ – mrknu – „Ale dobrá, rozumím!“
„No ne, chápej, byla jsi na mě milá, nemám co bych vytknul,“ – zakření se a upije ze sklenice –
„Och, to mě těší! Co nějaká fobie? Či třeba jen malý strach z něčeho?“
„No trošku se bojím, že se mi nepodaří všechno, co bych si přál, ale to je celkem normální, řekl bych.“
– vytřeštím s děsem oči – „Ehm, … Je to normální, s tímhle usínám a s tímhle se budím. Je o tobě známo, že máš zálibu v mudlovských motorkách. Fascinuje tě takto i kouzelnické cestování? Košťata, koberce, …“
„Při cestování do nějakého konkrétního místa dávám přednost letaxu, ale pokud si chci užít samotnou i bezcílnou cestu, tak dávám přednost letu na koštěti nebo právě mudlovským motorkám. Je to mnohem fantastičtější zážitek a připadám si volněji.“
„Kolik vlastníš košťat a kolik motorek?“
„Jedno koště a jednu motorku, víc přece není potřeba.“
„A poslední zásadní dotaz! Povolíš v knihovně jiný pohyb než chůzi?“
„Rozhodně ne! Na knihovně je přece nejkrásnější, když jdeš a slyšíš svojí chůzi,“ – na chvíli se zasní – „Myslím, že studenti poletující na košťatech by natropili přeci jen víc hluku a knihovna je už stará, takže by nemusela přežít některé nárazy,“ – mrkne –
„To je dobře, nebudu muset psát protestní článek,“ – zasměji se – „Nuže, já nemám dalších otázek. Děkuji tedy velmi za rozhovor a přeji mnoho štěstí s přerodem, který tě zítra čeká. Snad ti přidělí čisté komnaty bez pavoučků a netopýrů!“ – mrknu –
„Děkuji, už se těším na nové kolegy a prostředí. Ale pavouci ani netopýři by nevadili, aspoň by mi někdo dělal společnost při práci!“
„To věřím!“ – se smíchem si značím poznámku o vhodných domácích mazlíčcích pro Martina – „Moc děkuji za krásné odpovědi, věřím, že byly dostatečným lákadlem pro současné i budoucí čtenáře. Aspoň mě tedy nalákaly!“
„Doufám, že nezklamu a potkám se v knihovně nejen s tebou a čtenáři Denního věštce!“
– potřeseme si s Martinem rukou, zaplatíme, pomůžeme Róze s úklidem a vydáme se směrem k bradavickému hradu –
Inu, vážení čtenáři, jedno je jasné – máme se na co těšit. Jak jsem mohla vypozorovat z Martinových slov, čeká nás éra knihovny pod vedením člověka zapáleného, uvědomělého a odhodlaného. Co více chtít? Nezbývá nám, než popřát mu mnoho knihy včas vracejících čtenářů, kvalitních autorů, spolupracujících kolegů a máslovým ležákem nepolitých titulů!
Hodně štěstí, Martine!
Pro Denní věštec
Niane z Libelusie