Vydejte se v mých stopách a přijďte tomu spolu se mnou na kloub!
Před třemi dny jsem se zrovna vracela z Ústředí bystrozorů, kam jsem byla podat hlášení. Prošla jsem chodbou, kterou chodívám stejně často jako k učebně Šemíku nebo do svého kabinetu, když vtom najednou,… Zastavila jsem se a přemýšlela jsem. Něco bylo jinak,… Zametl snad někdo? Je tady obraz navíc? Je mi někdo v patách?! Začala jsem se rozhlížet a všímat si každého detailu. A pak mi to opravdu došlo.
TY DVEŘE!
Život Odboru záhad je dlouhý. Mnoho let však mlčel a mlčel tak tiše, že na něj většina zapomněla. Nyní se však dělo něco, co upoutalo mou pozornost.
Přistrčila jsem tedy nos ke dveřím a začala čichat, přejíždět rukou po starém dřevě, pozorně poslouchat. A pak se to stalo – v hlavě mi vybuchnul ohňostroj. Tisíce chutí, vůní, myšlenek a pocitů. Odskočila jsem. Oči mi zabloudily k prahu dveří, kde malou škvírou prosvítalo zvláštní světlo. Něco se tam dělo, o tom není pochyb. A já jsem se rozhodla tuhle záhadu prozkoumat!
Tak jsem se o něco později, těsně po setmění, vrátila zpět, zahalená do temného pláště, sedla jsem si do zešeřelého kouta, kam nedopadal ani kousek světla, a čekala. Po sedmi hodinách jsem se dočkala. Dveře se tiše otevřely a z nich vyšla nenápadná žena. Okamžitě jsem ji poznala! Gvendolin Starší!
I když jsem ji nikdy neviděla osobně, přesto jsem ji znala. Patří do slavné rodiny kouzelníků, která se etablovala v oblasti vyvíjení kouzel. Nesmírný talent, myšlení a znalosti za hranicí běžných schopností kouzelníků, tím se rodina Starších vyznačuje. A teď tady byla ona osobně. Ona, o níž nebylo léta slyšet. Stejně mladá, stejně nezměněná, se stejným zamyšleným ostrým výrazem hladového ptáka.
Stejně tiše, jako onen pták máchá v nesmírných výškách křídly, se vydala chodbou. Tmavý plášť z lehké látky za ní vlál a zanechával vůni dálek a minulosti tak dávné, že to až děsí. Kam vedly její kroky? Nestává se často, aby někdo z Odboru záhad opouštěl své místo. Vydala jsem se za ní.
Obě jsme vyšly do noci. V jednu chvíli jsem měla dojem, že o mně ví. Nepatrně se otočila, já se přikrčila za strom a čekala. Ihned pokračovala v cestě. Po sedmi minutách cesty tmou jsme došly do Prasinek. Usadila se ke stolu v koutě temnějším, než je Palouk tmy v Zapovězeném lese. Rosmerta jí přistrčila sklenici čiré vody a zmizela za svým pultem. Posadila jsem se k vedlejšímu stolu a předstírala, že něco sepisuji. Sedm minut, sedm úderů v hodinách. Najednou se zvedla a v jejím hábitu zmizela záhadná složka, kterou očividně předtím neměla. Dříve, než se stihly zavřít vstupní dveře, vypálila jsem za ní rychlostí blesku. Tiše jsem se plížila tmou, a pak jsem jí najednou stála tváří v tvář.
„Slečno z Libelusie, víte, že až za dveře Odboru záhad mě následovat nemůžete?“ řekla hlasem, který řezal, ale zároveň vzbuzoval úctu a respekt.
„To samozřejmě vím. Takže co kdybychom to vyřešily tím, že mi poskytnete rozhovor?“ zvedla jsem tázavě obočí.
Přimhouřila oči a stroze kývla: „V úterý na stejném místě.“ Pak byla pryč a nad hlavou se mi vznášelo sedm vlaštovek. Po návratu na hrad jsem zaslechla Aki san Marino, jak se ve Velké síni ptá, zda někdo neví, kdo je Gvendolin Starší. Nejspíš nejsem jediná, kdo si všímá.
Proč se nyní opět probudil Odbor záhad? Proč někdo opustil jeho zdi? Co se to chystá a jak s tím ONA souvisí? Vyčkávejte! V úterý vám Denní věštec přinese čerstvé informace a exkluzivní rozhovor s Gvendolin Starší!
Pro Denní věštec
Niane z Libelusie
Zajímavý článek, – a koukám, že mé šťastné číslo, 7, bude hrát ještě hodně velkou roli. 😀