Poslední posezení v kanceláři Pod Vrbou s Janel Weil

| Vydáno:

Čítárna Sub Salix je součástí hradních pozemků už roky. Co

je však důležitější, pro mnohé obyvatele hradu se stala místem odpočinku,

klidu a do jisté míry i zdrojem výdělku. Za dobu své existence prošla čítárna

snad všemi stádii pomyslné sinusoidy aktivity a nevyhnula se ani několika

zimním spánkům. Odchod vedoucího může vzbuzovat obavy, ale skalní

optimisté si dokážou vykřesat i jiskérku příslibu.
Profesorka, jež na hradě vyučovala například Přeměňování, Zvěromagii a

Kouzelnické instituce, si mezi balením zavazadel našla chvilku na zodpovězení

několika otázek.

SS je místo do jisté míry zasvěcené literatuře nebo

záležitostem, které na ni aspirují. Proto je nasnadě otázka na Vaše čtenářské

gusto. Čím je pro Vás literatura? Co ráda čtete? Který autor se Vám vepsal do

života, nesmazatelně Vás inspiroval nebo ovlivnil?

Literatura je pro mě hlavně velkým koníčkem, odjakživa. Byla jsem vždycky to

dítě, co pro něj bylo největším trestem, když muselo ven hrát si s ostatními,

radši jsem celé dny ležela v knížkách. Čtu vlastně všechno, záleží na náladě,

postavení hvězd i počasí, jednou si otevřu romantiku, podruhé zase horor,

nejčastěji však sahám po fantasy všeho druhu a v poslední době si užívám

různé postapokalyptické a dystopické kousky.

Co se týká inspirativních autorů, madame Rowlingová musí být

zmíněna, to je dáma, která formovala nejen můj literární vkus, ale i většinu

dětství. Jinak pro mě byla vždy důležitá a inspirativní trilogie Jeho šerá

hmota od Phillipa Pullmana, Zaklínač Andrzeje

Sapkowského a Paní Láryfáry od Betty MacDonald. Ale

ovlivnilo mě mnohem víc knížek, tohle jsou ty, ke kterým se vracím nejčastěji.

Nyní přímo k SS. Byla jste v čele čítárny poměrně dlouhý čas. Jak

významný kus Vašeho života SS zaujímala? Někdy se totiž zdálo, že je její chod

nad Vaše časové možnosti.

Sub Salix pro mě byl vždycky srdcovkou. Eillen mě k němu přizvala poměrně

brzy po založení a mě vždycky pomáhání s ním bavilo a naplňovalo. Příběhy

jsou mou vášní a odjakživa jsem vždycky něco psala a tvořila a skrz Sub Salix

jsem měla možnost nahlédnout do autorské kuchyně i jiným.

Když mi pak Eillen navrhla, že bych po ní čítárnu mohla převzít, neváhala

jsem, protože jsem vždycky viděla její potenciál, bavila mě. S tím, že pak,

hlavně později, trpěla mým nedostatkem času, se nedá polemizovat, to je

bohužel pravda. Troufám si však říci, že měla i své světlé momenty, kdy kvetla

a přinášela potěšení jak mně, tak obyvatelům hradu.

Čítárnu jste převzala po zakladatelkách, Morrigan Trisstesse a Eillen

McFir. S jakými cíli jste se jí chopila?

Chtěla jsem z ní udělat místo, kam lidi chodí, kde si rádi přečtou něco, co pro

ně napsali jiní, kde vyjádří svůj názor. Místo, kde by se autoři mohli zlepšovat

díky zpětné vazbě ode mě i od čtenářů. Nikdy jsem neměla iluze o tom, že by

mohla být čítárna tak navštěvovaná jako třeba kolejní časopisy, do kterých

vkládá svou energii jádro koleje, ale chtěla jsem, aby se lidi naučili pod vrbu

pravidelně chodit a sledovat, co je nového.

Dosáhla jste alespoň některých z nich?

Myslím, že částečně se čítárně povedlo nějaký čas existovat tak, jak jsem si

přála, a to samozřejmě nejen díky mně, ale i díky všem ochotným a obětavým

korektorkám a komentátorkám, kterým za to moc děkuji. Hlavně Vánoce pod

vrbou se dle mého staly příjemnou tradicí, kterou by bylo škoda ponechat

ladem, stejně tak si myslím, že komentáře, které pisálci dostávali, byly

přínosné a mohly jejich psaní posunout.

Každopádně tohle by měl zhodnotit spíše někdo zvenčí.

Čítárny a podobná zařízení jsou jen tak dobrá jako autoři, kteří je

zásobují. Jak byste shrnula úroveň textů, které byly do SS

zasílány?

Úroveň byla vždy dost různorodá. Našli se autoři, kteří nikdy nezklamali a

jejich díla jsou skutečnými klenoty, které se v čítárně neztratí. Na druhou

stranu se rozhodně našla i dílka slabší, kde bylo znát, že autor je nevypsaný a

jedná se třeba o jeho prvotinu. Pokud se dalo s takovým psavcem domluvit a

pomoci mu ve vylepšení povídky či básně, bylo to vždy příjemné, někteří si

však poradit příliš nenechali.

Nemáte pocit, že hodně povídek vzniklo jen pro peníze? Nebála jste

se, že se ze SS stane odbytiště šuplíkové tvorby, která se nehodila do soutěží,

úkolů nebo kolejních časopisů?

Neřekla bych, že hodně, ale rozhodně takové byly. Hlavně ze začátku, proto

pak byly nastaveny stropy – jak co se týká rozsahu příspěvku za měsíc, tak i

počtu srpců za stránku. Tam to však vidím jako problém – odměna byla

vedením snížena na 10 srpců za stranu, což odvedené práci naprosto

neodpovídá. Vždy jsem si přála, aby byla odměna klasicky dvacetisrpcová, to

se mi však nepodařilo prosadit.

Zpět k otázce – ano, občas se do čítárny dostaly některé kousky jen pro to, že

si jejich majitel chtěl přivydělat, ale nebylo to pravidlem, mnohé příspěvky

rozhodně vznikly jen z lásky k psaní a touhy své dílko vystavit na veřejnost a

získat na něj nějakou odezvu.

Odmítala jste některé příspěvky, nebo jste kvůli nedostatku

materiálu byla nucena snížit standard?

Odmítala… ale přiznávám, že kdyby bylo příspěvků větší množství, odmítla

bych více. Když však nebylo i více než měsíc co vydávat, sáhla jsem i k těm

dílkům, která by jinak prostor nedostala. Často jsem povídky vracela k úpravě

a předělání, mnohdy se vrátily v podobném stavu, v jakém jsem je vracela.

Občas je s autory těžké pořízení. – usměje se –

Padla na Vás někdy během Vašeho působení v SS deprese? Jak

bojujete s pocity deziluze a se syndromem vyhoření?

To zase ne. Čítárna mě nepřestala bavit, jen jsem ji přestala stíhat. Depresi

jsem měla jedině z toho, že jsem viděla, že do SS nevkládám tolik, kolik bych

měla, a že tím strádá. Jinak jsem docela realista, takže deziluze nepřišla, ani

to vyhoření. Pro mě to byla vždy zábava, potěšení.

Jak vidíte vyhlídky SS do budoucna? Jaký typ člověka byste ráda

viděla v jejím čele?

Rozhodně to chce někoho, kdo má trpělivost a kdo se bude o čítárnu starat s

láskou. Někoho, koho to bude bavit, kdo bude mít kupu dobrých nápadů, čas a

pevné nervy. Nějakého nadšence, protože Sub Salix není místem, které by

přineslo věčnou slávu, musí se na něm hodně makat – na druhou stranu je

příjemné vidět, že někdo chce psát, že se autoři zlepšují, že všechno klape.

Nebo že někdo udělá jinému radost povídkou.

Myslím, že pokud se najde nový šéfredaktor, který bude čítárně ochoten

věnovat kus sebe, zase rozkvete. Pořád věřím v ten potenciál jako na začátku.

Příběhy jsou ta nejčistší magie.

Podělíte se o plány na nejbližší dobu? Zůstanete u tvůrčích věcí,

nebo se vrhnete do úplně jiných vod?

Já si myslím, že všechno může být tvůrčí, když to tak chceme, že každá pozice

na hradě v sobě tuhle magii skrývá. Své plány si zatím nechám pro sebe,

uvidíme, jak se vyvedou.

Na konec se nemohu nezeptat. Co říkáte na svou nástupkyni, Lilien

Emity Meissed? Mohla byste nám shrnout klady této volby a možná

varování?

Podle mě je Lili skvělá volba a myslím si, že může čítárnu dostat hodně

daleko, je šikovná a s vedením rozsáhlého projektu už má zkušenosti, vždyť

působila jako šéfredaktorka Corvina Declaratio po dost dlouhou dobu, lepší

průpravu si neumím představit. A jako poměrně čerstvá fialka má nepochybně

ještě dostatek nepostradatelného nadšení, takže jí půjde práce od ruky.

Varování nemám žádná a už se těším, jak Sub Salix pod Liliiným vedením

rozkvete, držím jí palce.

Pro Denní věštec

zpovídala

Aimée Guillotine

Komentáře

  1. 🙂 – Moc hezký rozhovor! 🙂 Udělala jsem si pár poznatků ohledně budoucnosti! 😀 A děkuju za tvou důvěru, Janel!

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *