Día de los Muertos – Lío

První piñaty byly rozbity, některé dokonce neprávem (po důkladném vyšetření se však nepotvrdilo, že by k někomu promlouvaly hlasy mrtvých), zpívalo se, tancovalo a fintilo. Bylo to krásné. První den dne oslav Día de los Muertos byl jako korálek. Que bonito! Oslavy ale pokračují i v noci, budete součástí i nadále?

Oslavy se přehouply do pozdních večerních hodin a ulice byly stále plné. Ty už toho máš trošku nad hlavu, a tak se necháš odvést Dámou do místní hospůdky, kde si můžete ty i tvůj parťák trochu odpočinout, oddechnout a dát si něco dobrého. Navíc tu drnká živý mrtvý se sombrerem na guitarru, což umocňuje příjemnou atmosféru. Zadíváš se na oltář, který je v rohu místnosti, a žduchneš do kolegy. „To jsou přece naši hradní duchové! Kdo to tu nechal vystavit?“ Oltář je zdobený nádhernými květinami a na samém vrcholku je velká fotografie duchů. Dáma se s tajemným výrazem otočí k oltáři. „Vy neznáte místní tradición? Fotka a vzpomínky. Jen to může přivést naše mrtvé znovu do země živých. Kdyby nebylo vzpomínek a fotky, ani po svíčkách nedorazí na tyto oslavy. Volání by nebylo tak silné. A pak? Pak by zanikl i jejich poslední kousek duše, který v tomto světě je.“

Polkneš a raději do sebe kopneš ležák. Opět se pouští karaoke, macho se sombrerem se do toho opře a ty protočíš očima. I tak ale nechceš riskovat a přisedneš si k ostatním dobrovolníkům. Začnete spolu probírat veškeré vzpomínky, které na hradní duchy máte.

Noc pokračuje a všichni už mají popito. Někteří ležáku, někteří věkem pokročilí i něčeho silnějšího. Úřaduje únava a povídání historek se stupňuje. Dáma se šla ujmout prvního úklidu a prohlédnout si, jak to vypadá ve městě. Guitarrista dodrnkal a už si balí své saky paky. Vášnivé štěbetání se najednou začne měnit v křik. Vlastně si ani nejsi vědom, co hádku způsobilo. Někdo řekl něco negativního o jednom z kolejních duchů? Nebo měl někdo historku v hlavě zapsanou jinak, než ji jiný z dobrovolníků vyprávěl? No, zkrátka a jasně – přistihneš se, jak se svým compañerem řvete po jiných dobrovolnících. „Ty lháři!“

Přiznejme si, že kdyby tě viděla tvá abuela, stydí se. Jenomže na tebe už toho bylo moc. Hospodou začnou lítat nejen ostrá slova, ale i sklenice a talíře. Vřava se vším všudy. Když to začne být opravdu vyhrocené, v ten moment se to stane. Někdo zapálí – leč nejspíš omylem – krásné flores na oltáři. Do místnosti se vkrade hrobové ticho a pohledy se upírají jedním směrem.

Chybí pár vteřin a s fotografií bude amen, duchové se mezi nás již nikdy nepodívají. Postupně vyblednou i vzpomínky a všichni na ně zapomenou. Takto skončí nerozvážnost místních dobrovolníků. Několik z nich se nakonec probere a natahuje se po fotografii, jiní se snaží oheň uhasit. Ruce natahující se po fotce v jednu chvíli zaberou a fotografii se opravdu podaří sundat z oltáře. Ovšem ne vcelku. Ona se totiž silou několika ruk potrhala. Strneš. Demonios!

Na krku husí kůže, otočíš hlavu ke dveřím. Tam stojí Dáma. Nepřítomný výraz ve tváři, ve kterém se mísí vztek, zklamání a čirá frustrace. Venku se ochladilo a už pořádně fouká. Ona však stále stojí ve dveřích s tím desagradable výrazem. Dostane se ti pod kůži a z ruky ti vypadne kus fotky.

Snažíš se ho zvednout ze země, ale vítr je rychlejší. Pohrává si s cárem fotografie a odnáší ho z chalupy pomalinku polehounku ven. To je snad zlý sen. I ostatní dobrovolníci se doslova vrhnou po kusu fotografie. Jenomže… to způsobí víc škody než užitku. Začnou strkat a žduchat do osob, které mají v ruce její další části. Postupně se tak v místnosti začnou tyto útržky vznášet. Mizí, mizí, mizí. Desaparcer. Bojíš se vzhlédnout očima k Dámě. „Co si počneme?“