S číslem 5 Lucifera Fides Devilová, studentka Nebelvíru
Severus se zadíval do zrcadla a přejel si prsty po hákovitém nose, který mu vystupoval z obličeje. Bylo to takové jeho poznávací znamení. Zdědil ho po otci, tedy ne, že by mu za to dědictví byl příliš vděčný, ale bylo to jediné, co mu po něm zbylo.
Mýt, či nemýt? Zauvažoval nad svými delšími černými vlasy, splihle visícími kolem obličeje. Dnes večer měl mít rande se svojí přítelkyní a chtěl na ni udělat dojem. Ještě štěstí, že jsou velké prázdniny a on nemusí mírnit ty malé usmrkance!
Nakonec se rozhodl, že si vlasy umyje, ale jen šamponem Head and Shoulders. Vyrazil proto do jediné kosmetiky ve městě, aby si šampon zakoupil. Doma už totiž neměl ani jediný kousek.
Pomalu procházel mezi regály a rozhlížel se po šamponech. Mezi Gliss kur a Palmolive však hledaný šampón nebyl. Severus se zamyslel a pokusil se projít celou řadu šamponů ještě jednou. Postupně přebíral jeden šampon za druhým, kontroloval i zadní lahvičky, ale jeho oblíbený mezi nimi nebyl.
„Prosím vás, hledám šampóny Head and Shoulders,“ obrátil se tedy se svou prosbou na prodavače.
Prodavačem byl mladý chlapec, asi kolem dvaceti, s delšími, perfektně upravenými vlasy. Měl velké modré oči, které jako by se stále něčemu divily a pohledný obličej. Těsné značkové kalhoty, přiléhavé tričko s rukávem a perfektní manikůra poukazovala na to, jak o sebe pečuje.
„Božínku,“ mávnul rukama. „Já se vám podívám.“
Ten zvláštní přízvuk a způsob chůze Severusovi lecos napověděl.
„Je mi líto,“ založil si mladík jednu ruku v bok a druhou ukázal mezi Gliss kur a Palmoliv.
„Bohužel, tu nic nemáme.“
„A mohl byste se podívat do skladu?“ zasyčel Snape. Tohle přeci věděl již předtím.
„Ale samozřejmě,“ mávl chlapec, jakože to nic není, a vyrazil za vrtění zadku zpět k pultu.
Tam zmizel za dubovými dveřmi.
„Bohužel, nejsou na skladu,“ zaculil se omluvně, když po deseti minutách přišel.
„Podíval jste se pořádně?“ pochyboval Severus.
„Ale jistě,“ našpulil chlapec dotčeně rty a lehce se zamračil.
„Co jste to za firmu?!“ rozčílil se Severus. „Jaktože nemáte Head and Shoulders?!“
„Omlouvám se, pane,“ zatvářil se vyděšeně mladík. „Ale máme tu antimastňáka šest, ten by mohl pomoci.“
„Chcete snad říci, že mám mastné vlasy?!“ přimhouřil oči Snape.
„Ale kdepak,“ pospíšil si svým hláskem mladík. „Jestli chcete, tak já vám ty vlasy upravím, víte, já jsem kadeřník.“
„Vážně?“ protáhl zamyšleně Severus.
„Ale jistě,“ přikyvoval horlivě mladík.
Než stačil Snape odpovědět, zavřel mladík krám a postrkoval ho dozadu do skladu. Místo skladu tam však bylo kadeřnictví. Zdálo se, že jde o soukromí podnik.
„Tady se posaďte,“ dostrkal ho mladík ke křesílku.
„Hm,“ zamručel Snape nervózně.
„Jistě, jistě,“ prohlížel si ho mladík s rukama pokrčenýma a zápěstími ve výšce ramen.
„Dáme vlasovou kůru, odmastňo… chci říci výživný zábal a pak to pěkně vyfénujeme. Ano, ano, to bude úžasné…a potom manikůrku, pleťovou masku a upravíme trochu to obočí.“
„Růžovou nebo modrou?“ usmál se na něj mladík.
„Co?“ lehce se vyděsil Snape.
„Mám na mysli pleťouvou masku, přeci,“ uchechtl se puberťácky mladík.
„Modrou,“ zavrčel Snape.
„Jistě,“ vzal mladík z pultu modrou pastu. „Víte, dal bych vám Shrekovsky zelenou, ale bohužel včera došla. Ta je úplně nejlepší. Ale vždyť to znáte. Shrek je bůh!“
Snape se jen ušklíbl a v duchu si opakoval, co tu vlastně dělá. Mladík mu mezitím napatlal na obličej modrou pleťovou masku a v umyvadle, přidělaném na křeslo, mu oplachoval vlasy.
Pusu při tom nezavřel.
„Víte, já se jmenuji Vlastík a vždy jsem chtěl být kadeřníkem,“ řekl, jakmile začal vtírat do vlasů nějakou hmotu. „Jenže můj papá chtěl mít ze mě hudebníka. Prý je to mnohem lepší práce pro muže, chápete?“ zaculil se a Snape raději zavřel oči.
„No, ale mě bavili jenom účesy,“ pokračoval Vlastík dál. „Tak jsem si v tátově krámu zřídil tuhle tajnou místnůstku a vybraným lidem tu kadeřničím. Jak vy se vlastně jmenujete?“
„Severus,“ zasyčel Snape.
„Už to jenom vyfénujeme a bude to,“ ozval se po půl hodině do svého povídání o rodině a jeho expartnerovi Jonáškovi.
„Konečně,“ Snape byl rád, když mu z obličeje zmizel krém, obočí už mu nechal na pokoji a vlasy mu pomalu pod fénem usychaly.
„Nejsem rozcuchanej?“ zajímal se, jakmile mu řekl Vlastík, že už je hotový.
„Ne, vypadáš báječně,“ zašveholil Vlastík a podal mu zrcadlo.
Severus měl vlasy voňavé a nemastné, stažené do ohonu a nebýt toho nosu, vypadal by jako El Mariachi.
„Dobrý,“ připustil Snape.
„Máš jistě rande, že?“ zamrkal na něj Vlastík.
„Jistě, s jednou slečnou,“ přikývl neochotně Severus.
„Vsadím se, že se brzy vrátíš sem a na nějakou slečnu zapomeneš,“ usmál se potešeně Vlastík.
„Do roka a do dne…“
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ ušklíbl se Severus. „Co jsem dlužný?“
„Dáme si kámen, nůžky, papír,“ navrhne Vlastík. „Pokud vyhraješ, máš to zdarma. Pokud vyhraji já, povím ti, jak mi to můžeš splatit támhle v mém pokoji.“
„Tak na tři,“ nastaví mladík ruce. Snape neměl jiné volby. „Kámen, nůžky … Papír!!!“
O tři hodiny později dorazil Severus na místo schůzky, ke své milé domů.
„Severe, ty můj sladkej čumáčku!“ zašveholila a vtáhla ho do domu.
Došli do pokoje a ona se posadil na postel.
„Nechtěl by ses posadit ke mně?“ položila dlaň vedle sebe.
„A nemohli bychom se rovnou položit?“