Pravda o růžových podvlékačkách odhalena

Kdo se o posledním prázdninovém víkendu podíval na nebelvírskou věž, čekal ho těžký šok – kromě ladných linií střešní krytiny a opruzelého kohouta, který už dávno zareznul a na vítr rezignoval, vlály na vrcholku i růžové pánské podvlékačky.
Pomineme-li skutečnost, že majitel musí mít velmi diskutabilní vkus, přijde nám na mysl celá řada otázek: "Proč právě nebelvírští? Proč podvlékačky? Proč taková slaďoučká barva?"

Kdo by lépe poskytl odpovědi než sám velký ředitel, Nimrandir Elénére?! Když se mi podařilo probít přes ochranu kanceláře (heslo: citrónový bonz), nalezl jsem jakousi mátohu spící na stole. Další pod stolem. Jedna v křesle. Dvě ve skříni – brr to je nevkusné! Jedna se tulila na bidýlku s Fawkesem. Jedna spala na roštu v krbu. A jedna se potácela uprostřed místnosti a s nadšením zpívala devítihlase "Cikánský baron jsem já" … ehm. Z té se vyklubal zástupce ředitele, Nekro The Gravedigger.
"Pane profesore, dovolte …"
Cikánský baron jsem jáááááá pampadam mě každá cikááááánka znáááááá …
Dosud vážený člen profesorkého sboru mě proti mé vůli uchopil a začal se mnou provádět podivné taneční kreace.
"Já ale nechci tančit!" vykřikl jsem zoufale a snažil se mu vykroutit z náručí.
"Nechceš – musíš! Dotkol si sa!" zamumlal s podivným přízvukem a provedl se mnou složitou otočku.
Naštěstí už není nejmladší – ozvalo se zlověstné chrupnutí a z vášnivého tanečníka zůstala jen invalidní skořápka. Když jsem ho uložil na ošetřovně, pokusil jsem se oslovit mužíka na bidýlku vedle Fawkese, kteréhožto jsem rozpoznal jako Aramora von Alecata, zdejšího profesora filozofie. Ospalým hlasem mu vykládal něco o nesmrtelnosti chrousta, ačkoli Fawkes samotný vypadal, že chroust ho zajímá pouze jako hlavní chod večeře.
Postavil jsem se k nim bokem, odkašlal si a… Profesor von Alecat se zhroutil z bidýlka a začal na podlaze bohatýrsky chrápat. Fawkes nad ním hořce zaplakal.

Na roštu funěl jakýsi mladík, to nevypadalo moc nadějně. "Tady ten rozhovor asi neudělám," pronesl jsem nahlas bezradně, zpod stolu se vysoukal udržovaný čaroděj středního věku a nadšeně vykřikl: "Rozhovor? ZDE! Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti černé magii a pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv, kterou vyhlašuje Týdeník čarodějek," a zálibně si uhladil světlé, vlnité vlasy.

"Ztichneš, nádhero," zařval na něj zlostně lesní muž David Havrapírko, který se dosud povaloval po stole, a vybíral si z vousu zbytky vydří sekané. Zlatoslav před ním couval až ke skříni, otevřel dveře a pokusil se tam zalézt. Z hlouby nábytku se však ozval výkřik: "Nevidíš, že tady je obsazeno, chlape?! Vysmahni!" Lockie na mě bojácně pohlédl.
"Kdo tam je?" zeptal jsem se zvědavě.
"Abbe a Ansí," odpověděl tenkým hláskem Zlatoslav a dál se lepil k zavřeným dveřím.
"Co jsem řek?!" pravil pan průvodce s důrazem užívaným při krocení divokých hipogryfů. Zlatoslav Lockhart, nositel mnoha titulů, obrátil oči v sloup a poroučel se k zemi. Lesní muž si slastně zachrochtal a uložil se opět k spánku.
Nechtěl jsem ho budit – ne že bych se ho snad jako bál, ale přece jen vypadal dost unaveně 😉

Zpoza závěsu v zadní části místnosti jsem zachlechl jakýsi šramot. Po dosavadních zkušenostech jsem se obezřetně připlížil a nakoukl. Na
jedné posteli s nebesy tam spokojeně snil zbytek profesorského sboru. Otřesen jsem hlučně rozhrnul závěs, přiletěl Fawkes a usadil se v čele postele.
"Ummmm, Fawkesi," pronesl ospale někdo z dolních pater lidské pyramidy.
Fawkes se zavrtěl a osobu navrchu zlostně klovnul do čela.
"Jéhehééé," vykřikl vyděšeně potrefený profesor, chytil se za hlavu, s nevídanou mrštností seskočil z postele a bleskově se odplazil za pohovku.
"Tady ho máme, " pomyslel jsem si.
Velký mírotvorce, který teď konečně mohl bezpečně opustit lůžko, na mě pohlédl s bezelstným švejkovským úsměvem a pronesl omluvně: "Je velmi plachý. Profesor Kilahim, samozřejmě, " a vlezl bosýma nohama do huňatých pantoflí se zajíčky.
Přistihl jsem se, jak otřeseně přikyvuji. Budu si muset vzít něco silného na uklidnění.

Osoby na posteli se postupně probouzely a ředitel Elénére je počítal na prstech. "Aú, ležíš mi na vlasech, Epansi!" vykřikla prof. Watanka a šťouchla ho do žeber.
"Nechte si to napotom, my jsme tady vespod!" ozývali se nešťastníci z nižších vrstev. Když konečně všichni vstali, prof. te Tiba se zvědavě zeptala: "Tak kolik, Nime? Máme rekord?"
"Ano, ano! Patnáct! Povedlo se!" nadšeně odvětil prof. Elénére, zvedl obočí a usmál se na mě.

Z krbu se ozval hrozný rachot a po ředitelně se rozlezl zelený dým.
"Sakryš, co tady děláš?! Seš zdravej? Já jsem tady tajemník!" ozval se mladík, který se teď tulil na roštu s mužem velikosti vzrostlého kentaura. "Normální lidi si nechávají krb volný, aby se k nim dalo cestovat!" pronesl důrazně neznámý a štrachal se ven z krbu přes prof. Vrizase. "Toto," ukázal nám krásně zelené, voňavé trenýrky, "bude patrně vaše. A když dovolíte," pravil a vytrhnul mi z ruky růžové podvlékačky, které jsem tak pracně sundaval z věže, "tohle si vezmu. Nevím, jak je to zvykem u vás, ale u nás v Kruvalu jako zástavu používáme oficiální prápor! Sbohem!" Vlezl znovu do krbu a odfrčel směrem na Kruval. Mlčky jsme po sobě pokukovali, až se rozhýbala prof. Gravediggerová, zbavila mě zelených trenýrek a zamumlala pro sebe: "A já pořád proč má Nekro takovou spotřebu spodního prádla …" Láskyplně je složila a odešla.

Snažil jsem se sice ještě vysondovat, proč si Hogwarts vyměňují spodní prádlo s Kruvalem, nebo proč to byla právě nebelvírská věž, ale jak se ukázalo, nikdo – včetně prof. Gravediggera – si na nic nevzpomíná. Nezbývá než doufat, že se podobná situace nebude opakovat.

Ferdinand Kvasinka, bývalý redaktor časopisu Jinotaj, nyní na nuceném odpočinku