V tomhle patře uklízím už devadesát let, slečno redaktorko. A nikdá jsem ty lidi z těch kabinetů neviděl, no vidíte, a přece vím o každým svý. Já se dost zajímám o takový ty lidský stránky člověka. Jakou má kdo povahu a tak, víte? Jednou jsem o tom četla v takovým časopise, co odebírá tady pan profesor Kilahim z kabinetu č. 64. on ho po přečtení háže do koše a já si ho beru. Kvízy tam jsou všechny už zaškrtaný, ale zbejvá ještě dost čtení. Taky horoskop si sleduju, tedy se zpětnou platností, jen tak abych věděl, co jsem propásl. Ale abych se vrátil ke svému pozorování.
Autor článku: Sofie z Arkádie
Tak zrovna tenhle Kilahim. Můj psychoanalytickej nos mi říká, že to teda bude pěknej proutník. Před lety to byl docela spořádanej člověk. Pod sklem na psacím stole měl nějakou slečnu, vždycky po dovolené tam dal čerstvou fotku někde od přírody, u vody a tak. Na věšáku měl každejch čtrnáct dní čistej ručník a profesorský hábit. Pak se s ním jednoho krásnýho dne stala změna. Slečna zpoza skla zmizela. Dává si tam teď takový ty hambatý slečny z cizejch časopisů. Hábit má celej ošuntělej a ručník mu tady visí nejmíň půl roku. V koši na odpadky se začaly objevovat navoněný obálky, pokaždý jiný rukopis, tak nevím, nevím!
S Kilahimem sedí léta letoucí nějaká Rawenclav. V tomhle roce měla už dvakrát novej přeliv. Jednou hnědý, teď zase blond. To poznám podle vlasů v umyvadle, víte?! Že si nedá pokoj, už má odrostlý děti, utíral jsem je už od peřinky, tedy pod sklem, jak měla jejich fotky na stole. Teď jsou prej v Bradavicích jako studenti.
Slečna Pixie, co sem přišla loni ze školy, se nám v poslední době asi zamilovala. To je nějakejch krabic od bonbónů v koši, fialek na stole a zkaženejch dopisů!
Tadyhle v tý třiasedmdesátce vám sedával nějakej pan Nimrandir. Toho jsem dálkově moc zbožňoval, ačkoliv vůbec nevím, jak vypadal. Takovej pořádnej člověk to byl, tužky měl vždycky ořezaný a srovnaný na stole, v kalendáři všechno pečlivě poznamenaný a on jedinej se mi přezouval. Kdepak ten aby chodil v zablácenejch botech po čerstvě nahydrovoskovaný podlaze! Vedle stolku měl klívii s pěkně omytými listy, za oknem pěstoval pálivý papričky, na stolku choval gumovou kachničku a léta po něm byla radost zametat. Jenže před nějakým časem se s ním začalo něco dít. V koši jsem nacházel to tlustý od šunky, tu kůžičky z uheráku, šlupky od skořicobanánů a za registraturou jsem našel flašky od nějakýho drahýho pití jako je Vostrá voda a takový.
Přidáno nedostal, to bych musel něco vědět, poněvadž on zahazoval po výplatě ty pásky do koše. A bylo tam pořád stejně – 5 galeonů hrubýho. Famfrportka (dle vzoru Sportka – pozn. redakce) to také nebyla, pravidelně v pondělí býval tiket v koši. Dost dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem jednou šel večer uklízet a koukám – kytky pryč, sandály na přezouvání pryč a vizitka taky pryč. Od ostatních skřítků jsem se dozvěděl, že povýšil na pana ředitele. To se tak někdo má.
Gravedigger ze šestačtyřítky je zas pravej opak. Stůl se prohýbá pod nevyžádanou poštou, už se mu ty zažloutlý papíry bojím oprašovat, abych tomu nějak neublížil. Ta jeho sousedka a manželka zároveň s ním nemá lehký pořízení. Kromě toho jsem mu něco zjistil na žlučníku – nacházím mu v koši lahvičky od Skřipkořice a také od Meprolektvaru. Nějak se mi poslední dobou nechce líbit.
Tady naproti je kancelář vedení školy. Zažila jsem jich tu, slečno redaktorko, za těch devadesát let celý davy. S těma je nejvíc práce. Jsou samá porada, je tam plno nepořádku a nechávají neumyté hrnky… Kreslejí mi při těch poradách do prachu na skleněný desce u stolu všelijaký prasátka a tak.
Tak já abych pomalu šel, musím vyfasovat novej rejžák.