Hon na čarodějnice

Kapitola 1

Obraz v kouli

Povídkou přispěla Amy Joyce Parkerová

Konečně doma. Tedy skoro. Ještě nestojím ani na prahu svého pokoje v domě, kde bydlím se svou babičkou, ale jsem ráda, že školní rok skončil a na dva měsíce mám od školy pokoj. Dali nám sice spousty domácích úkolů, ale na ty je ještě spousta času. Hlavně už nemusím navštěvovat otravné hodiny věštění, které mě k smrti nudí a profesorka Siediousová tvrdí, že nemám správnou auru a chybí mi vnitřní oko, které je pro věštění to nejdůležitější, co může mladá čarodějnice mít. Mně to ale nevadí. V naší rodině se schopnosti věštění neobjevily od té doby, co upálili Xandru, a to bylo ještě v šestnáctém století. Od té doby už tyto schopnosti nikdo z naší rodiny neměl. Ještě jeden rok a nemusím na hodiny profesorky Siediousové chodit vůbec, a taky že nebudu.
Jediné, co mi snad bude doma scházet, jsou hodiny lektvarů s profesorem Fiastrem. Jeho hodiny jsou velmi zajímavé a míchání všemožných dryáků a čarodějných nápojů mě prostě baví. Není divu, že v lektvarech jsem nejlepší z celého ročníku. Profesor mi často říká, že takový talent neviděl, co školu dokončila moje prababička Evelína, takže je to asi nějak dědičné.
Kolik je vlastně hodin? Kouknu se na nádražní hodiny. Mám ještě čtvrt hodiny, než si mě přijede Bábí vyzvednout. Musím počkat. Táhnu svůj velký školní kufr k hlavnímu východu a myslí jsem ve svém pokoji a představuji si, co budu asi dělat, až přijedu domů.
Už mi kručí v žaludku. Babička určitě uvařila něco dobrého. Obvykle uvaří makaróny se sýrem, které mám tak ráda. Ve škole nám je nevaří. Tam nám vůbec nevaří obzvlášť dobře. Většinou to jsou samé staré recepty, takže o nových jídlech, jako je třeba pizza, lasagne nebo hranolky nemůže být řeč.
Snažím se protlačit davem, který div neucpal hlavní nádražní vchod. Někdo mi šlápl na nohu. Z tlačícího se davu slyším hlas nějakého staršího pána, jak za mnou volá: ,,Promiňte.“ To už jsem ale úspěšně dorazila před nádraží.
Pomalu se loudám k autobusové zastávce, která je blízko, a svůj těžký kufr opět vláčím za sebou. U značky s nakresleným autobusem nechám kufr ležet a kecnu si na něj. Čekám asi pět minut a k ,,mojí“ značce přijíždí červený autobus. Už z dálky vidím, jak se babička snaží protlačit davem ke dveřím. Když autobus zastaví, je pak první, kdo z něj vystoupí. Spatří mě a už se ke mně žene, jak nejrychleji jí to její staré tělo dovolí. Šedivá, přihrblá starší dáma opírající se o černé paraple. To je moje Bábí. Cestou ještě stačí deštníkem přetáhnout jednoho výrostka, který se jí snažit nastavit nohu. S mumláním: ,,To je dneska ale mládež!“ dorazí ke mně.
,,Konečně, holčičko moje. Tak ráda tě zas vidím. Koukni se na mě. Nevyrostla tys trochu náhodou?“
,,Ale Babi, měřím pořád stejně.“ Jsem už o tři centimetry větší než babička, ale to je už dva roky. A tak dlouho jsme se zase neviděly. Naposledy o velikonočních prázdninách.
Když jsem se zvedla z kufru, objala jsem ji a lípla pusu na tvář. ,,Babi, já ti mám takový hlad. Už abychom byly doma. Copak si uvařila dobrého? A co dělá Pan Fousek? A králíček?“ začala jsem babičku hned zpovídat.
,,Ale, ale Alexandro, ne tak rychle. Hezky všechno po pořádku. Musím nejdřív trochu popadnout dech. V tom vydýchaným autobuse to bylo hrozný. Už sem myslela, že tam omdlím, ale tady venku to není o moc lepší. Pan Fousek na tebe doma čeká, moc ho mrzí, že s tebou nemohl do školy, když s sebou taháš tu mrňavou myš.“
,,To není žádná myš, ale kamarádka a jmenuje se Elizabeth. A vůbec už není tak mrňavá. Od posledně dost vyrostla. Ty jí ale nemáš ráda. Mrzí tě, že se mi líbí víc a mám ji radši než Pana Fouska. Ale můžeš se radovat, protože mi před odjezdem někde ve škole utekla a už jsem ji nestihla najít.“ Babička dělala, že ji můj názor na věc nezajímá a pomalu se začala ploužit k další autobusové zastávce, odkud pojede za pár minut ,,náš“ autobus, který staví až na rohu naší ulice. Zase si pro sebe něco mumlala. Tentokrát něco jako: ,,To bych ráda věděla, co je to za nápady pořizovat si myš, když už máme doma kocoura.“ Ale ten kocour, tedy Pan Fousek, jak mu říká babička, je spíš její než můj, i když jsem ho dostala původně já k sedmým narozeninám, přesně předtím než jsem začala chodit na Čarodějnou Akademii. Od té doby, co sem si pořídila loni Elizabeth, si mě Pan Fousek stejně nevšímá. Asi má stejný názor jako babička. O to víc mě mrzí, že už nemám Elizabeth. Hrozně jsem to oplakala.
Babička si zatím stoupla ke značce BUS a zase pokračovala v rozhovoru, jako by mou poznámku o myši a kocourovi neslyšela.
,,Tak pojď a nestůj tam jak solný sloup, za chvilku nám to jede. Řekni mi, co všechno jsi ještě ve škole dělala. Je něco nového? Ještě sis nerozmyslela ten dárek? Opravdu chceš dostat jako odměnu za vysvědčení ten nečarodějný výmysl lidí? Jakže se ta věc vlastně jmenuje?“
,,Je to mobil, Babi, a není to žádný nesmysl. Přečetla jsem o tom hodně a je to děsně užitečná, a zvlášť pro mě praktická, věc. Všichni v mém věku ho mají a vyrábí se den ode dne lepší a lepší. Různých tvarů i barev. Některé už posílají i obrázky, které nejdřív pomocí toho mobilu pořídíš. Bábí, dovol mi aspoň mobilní telefon, když ten normální sis do domu nechtěla nechat zavést už když sem tě přemlouvala před pěti lety. A navíc jsem si už vybrala, jaký typ by se mi líbil. Jmenuje se Nokia …“
,,To stačí. Stejně nemám ponětí, o čem to tady mluvíš. Já takovým novotám prostě nerozumím. Ty jsi ještě mladá, třeba budeš mít jednou i takové to…, jak se to jen… .Ááá, už to mám, auto se tomu říká. Mě by spíš zajímalo, kolik taková věcička stojí. Tak, kolik stojí ta tvoje Nikokia?“
,,Nokia, Bábí, Nokia. Nóó… hmmm… ehm… nóó… Stojí asi šest, možná sedm … tisíc.“ pípla jsem nakonec.
„Cože? Tolik? To si děláš legraci, ne?“
„Bábí, slibuji, že po tobě dlouho nic chtít nebudu. Vždyť ty si to můžeš dovolit. Nežijeme si tak špatně, ne?“

„To ne, ale nechce se mi dát tolik peněz za takovou blbost, ještě k tomu to ani neumí čarovat. Proč nechceš radši nové koště, už bys ho potřebovala. Z toho starého ti při rychlejším letu vypadává proutí.“
„Do školy stejně svoje koště mít nemusím. Dostali jsme úplně nová košťata jako šlechetný dar od nějakého zazobance, který naší škole občas pomáhá shánět učitele nebo sežene peníze, když je potřeba. Tenhle ,Letec Nové generace‘ je mnohem rychlejší a má jednodušší a pohotovější ovládání. Létá se s ním úplně jednoduše. Zvládl by to snad i obyčejný člověk. Promiň, ale je lepší, než nějaké koště, které bys mi koupila ty.“
„No to ti tedy děkuji. Ještě že v takových věcec,h jako je ten tvůj mobil, se nevyznám, protože jinak bych ti třeba ještě špatně vybrala, co?“ Babičku to zřejmě trochu naštvalo.

„Omlouvám se, ale myslela jsem to spíš tak, že tak drahé koště, které bych si přála bys mi stejně nekoupila. Tak jsem aspoň ráda, že ve škole máme ty nejlepší košťata. Jsou to prototypy. Nikdo jiný je zatím nemá. V srpnu mám přece narozeniny. Slibuji, že už k nim nic nebudu chtít. Možná tě uklidní to, že sem si vůbec nevybrala ten nejdražší. Jsou i mnohem dražší telefony než ten, co sem si vybrala já. Některé totiž stojí i skoro patnáct tisíc, a některé dokonce i několik set tisíc.“ Udělala jsem na babičku psí oči. „Tak co? Koupíš mi ho? Prosím, prosím, prosím.“

Nakonec jsem babičku zřejmě obměkčila.

„No dobře, hned zítra ho tedy spolu zajdeme koupit, ano?“

Samou radostí musím babičku obejmout a políbit. „Co blázníš?“ brání se, ale nic víc už pak říct nestačí, protože přijel náš autobus.
Celou cestu domů jen mlčím a tiše se těším na zítřek. Doma jsme za chvíli. Pořádně se nacpu mými oblíbenými makaróny se sýrem a sním jich rovnou vrchovatý talíř. Babička odpoledne nechce s ničím pomoct, a tak se uklidím k sobě do pokoje, kde najdu časopis o mobilních telefonech. Zbytek dne pak jen hypnotizuji stránku s mobilem, který bych chtěla, a stále pročítám, co všechno tahle zázračná věcička dovede. Umím to už skoro nazpaměť.

K večeru, když mám hlad, vyjdu konečně ze svého pokoje a sejdu po schodech do přízemí, kde máme kuchyni, obývací pokoj, malý salónek, ve kterém je knihovna plná čarodějných knih se všemožnými zaříkadly a recepty na lektvary a jiné čarodějné věci, mimo jiné i dva kulaté stolky s taburetem, na kterých stojí moje rezervní a babiččina věštící křišťálová koule.
Nejdřív ze všeho vezmu útokem kuchyni. V ledničce jsem našla jednu porci makarónů, co zbyly od oběda. Vůbec mi to nevadí. Tohle bych mohla jíst až do konce života. Když se nadlábnu, jdu se podívat po babičce. Objevím ji v salónku. Právě u jednoho stolku s křišťálovou koulí. Upřeně do ní hledí. Je tak soustředěna, že si ani nevšimne, že se posadím k vedlejšímu stolku. Babička se dívá do koule už dlouho, zajímá mě ale, co tam vidí, a proto tiše a trpělivě čekám.
Po chvíli se začínám trochu nudit, a tak si pohrávám s lemem bílého ubrusu. Po dalších patnácti minutách, pro mě nekonečných, se ze zvědavosti podívám do své koule. Většinou tam toho mnoho nevidím, nemám na to ten patřičný talent a věštění mě jako obor moc nebaví. Upřu tedy pohled do koule, přejedu opatrně rukou jen několik milimetrů nad koulí. Nejprve levou a potom pravou. Pak položím ruce s roztaženými prsty na stůl vedle koule, ve které to už začíná mlhavě vířit. Až do tohoto okamžiku to zvládnu vždycky, ale nikdy se mi tam ještě nic nezjevilo. Jednou jen obrys nějakého zvířete, myslím, že to byla mlhavá myš. Profesorka si to vysvětlila tak, že se v jejích hodinách cítím jak myš chycená v pasti, a to prý není známka něčeho dobrého. Od té doby si na mě tak trochu zasedla a nedává mi možnost se aspoň trochu se zlepšit.
Ani jsem nečekala, že se mi něco v kouli zjeví, když se najednou začal přímo uprostřed rýsovat v barvách nějaký předmět. Vypadalo to jako šišatý oranžový míč. Pak se to začalo měnit v nějaký obličej až to nabylo podoby nějakého chlapce. Byl hezký. Měl opálenou kůži, výrazné modré oči, krátké hnědé vlasy a na první pohled vypadal sympaticky. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Že by to byla opravdu moje budoucnost? Potkám ho někdy? Uvidíme se? Zírala jsem na ten obraz jako omráčená. Vznášel se v mé kouli několik minut a pak se začal zase měnit. Z obličeje toho chlapce se vytvořil nový obličej byl také hezký a zřejmě dívčí. Dlouhé kudrnaté jasně rezavé vlasy žhnuly skoro do červena jako oheň, hebká narůžovělá pleť a plná rudá ústa.
Jak se obličej vyjasňoval, začala jsem ho poznávat. Byl to MŮJ obličej. Ale koule pokračovala. Viděla jsem, jak se ten můj obličej stahuje jakoby bolestí. Pak mu začaly téct slzy a já slyšela jak mi v uších zní můj vlastní jekot a řev. Řvala jsem bolestí a potom jsem spatřila, že celý ten můj obličej hoří. Oheň je všude hoří a hoří a já ho cítím, jak mě pálí na kůži. Už tu strašnou bolest nemůžu vydržet. Nemůžu se ani hnout, jsem jako svázaná a stále křičím. Bolest je nesnesitelná a já cítím jak se mi doopravdy po mém vlastním obličeji řinou jedna za druhou slzy velké jako hrachy. Potím se vedrem. Najednou cítím, jak sama otvírám ústa a křičím tou strašnou bolestí. Pak zavírám oči a hlava mi padá na stůl a už necítím ani bolest ani horko. Už necítím vůbec nic.

„No tak, prober se! Slyšíš? Alexandro! Probuď se už konečně! No tak! Slyšíš? Alexandro! Probuď se přece už!“ Slyším z dálky babiččin hlas. Pomalu otevírám oči. Ležím na zemi. Jsem asi stále v salónku. Oheň je pryč. Už nikdo nekřičí. Babička nade mou klečí a popleskává mě po tvářích. Vidí, že přicházím k sobě. „Konečně! Alexandro, měla jsem takový strach. Co si proboha dělala? Jsi celá rozpálená, nemáš teplotu?“ vychrlila na mě babička rychle.
„Nevím. Viděla jsem tam něco…, jak hořím. Celá hořím. Křičím. Všude je oheň…, spaluje mě.“, mumlala jsem pomalu.
„Nevím sice, co to bylo, ale každopádně by sis měla jít lehnout a já ti přinesu čaj a také si změříš teplotu. Opravdu ti nic jiného není? Nebolí tě něco?“ vyptávala se babička dál a pomalu mi pomáhala na nohy.
Do schodů už jsem šla víceméně sama, ale babička mě stejně radši podpírala. Uložila mě opatrně do postele a odběhla. Chvíli jsem tam tak sama ležela a přemítala o všem, co jsem tam vlastně viděla. Ten kluk, kdo to byl? Zmocnila se mě hrozná únava a v minutě jsem usnula. Měla jsem velmi neklidný spánek. Pořád jsem sebou házela a křičela něco ze spaní. Dokola a dokola se mi opakovalo to, co jsem spatřila v kouli.
Druhý den jsem se probudila až odpoledne. Babička u mě zrovna seděla na židli. Když viděla, že se probouzím, bylo znát, že se jí značně ulevilo. Usmála se na mě a podala mi hrnek s nějakou čirou tekutinou. Ani jsem se neptala, co to je a vypila jsem ji až do dna. Většinu lektvarů už bezpečně poznám a umím je připravit. Tohle byl uklidňující nápoj. Poznala jsem ho, protože voněl po heřmánku a chutnal lahodně. Po několika minutách mi bylo opravdu lépe. Přestala jsem se cítit unavená a vidění v kouli jako bych úplně zapomněla. V tu chvíli jsem byla odpočatá a plná nové energie.
Babička se mě na nic nevyptávala. Věděla až moc dobře, že by to pro tuto chvíli nebylo vhodné. Kdybych teď začala přemítat o věcech, co se udály včera, mohlo by mi to jen přitížit. Proto dělala jako by se nic nestalo, přinesla mi do pokoje mlčky pozdní oběd a opět se usadila na židli. Teprve když jsem se dosyta najedla, promluvila: „Tak jak ti je? Cítíš se lépe? Asi můžeš už klidně vstát. Dnes jsme chtěly jít do města, koupit ti ten dárek. Myslíš si, že to zvládneš? Nechceš to přece jen odložit?“.

„Ne, to ne. Myslím, že tak přijdu aspoň na jiné myšlenky. Nebudu muset přemýšlet nad tím…“ Zmlkla jsem. Nechtělo se mi nahlas říkat, nad čím nechci přemýšlet. Pravdou je, že mi to i tak vrtá hlavou, co jsem se probudila. „Také jsem si něco málo ušetřila z peněz, které si mi posílala každý týden do školy. Mohla bych si koupit nějaké oblečení a boty, spíš letní, asi sandále. Chci zase zapadnout mezi normální lidi, a to by se mi v černém hábitu a staromódní školní uniformě dařilo jen těžko. Taky potřebuji nějaké časopisy a noviny, naposled jsem nějaké četla před dvěma týdny. Chci vědět aspoň okrajově, co se kde děje. Půjdeme?“.

Babičku moje nadšení zřejmě zaskočilo. Zkoumavě si mě prohlédla a nakonec usoudila, že mi to jen prospěje. Budu myslet na nákupy a na jedno odpoledne opravdu zapomenu na ten ošklivý zážitek s křišťálovou koulí.

Kdo je sakra ten kluk? Je moc hezký, skoro dokonalý. Líbí se mi. Chtěla bych ho poznat. Je to také čaroděj? I kdyby to byl obyčejný člověk, toužím ho strašně moc poznat.
Ohledně toho mého upálení, co jsem také viděla v kouli, pochybuji, že mě někdo kdy upálí, protože to se snad v jedenadvacátém století nestává tak často. Babička ale říká, že takové sekty ještě stále existují. Jedna prý kdysi byla i v mém bývalém městě a právě tito lidé také upálili moji matku. Proto se babička pak odstěhovala i se mnou sem.
Svou matku znám jen z fotografií. Byla to velmi krásná žena. Vypadala skoro jako já, ale vlasy měla husté rovnější a o moc delší. Většinou je na fotkách má rozpuštěné a sahají jí až ke stehnům. Jinak byly její vlasy stejně rudé jako ty moje. V očích, které mám také po matce, jí hořely dva ohýnky. Její rudá ústa neznala moc vážnosti. Byla veselá a stále se smála.
Svého otce neznám ani z obrázků. Babička o něm nemluví, protože mu nikdy nezapomene, jak se zachoval k mé matce. Ani já už nechci vědět, jak vypadá. Když jsem byla malá, často jsem se po něm ptala. Zajímalo mě, jak vypadá, kde asi teď bydlí a jestli si pro mě přijde. Když mi ale babička vysvětlila, co provedl, můj zájem o něj pohasl. Časem, jak jsem rostla a začala chodit ve dvanácti letech na Akademii, jsem na něj skoro zapomněla.
Máma ho měla moc ráda. Žili spolu už dlouho a plánovali svatbu. Bylo na čase, protože v tu chvíli už byla má matka těhotná. Ještě než se vzali, pokládala za povinnost říct mu, kdo je doopravdy, a tak mu den před svatbou prozradila, že je čarodějka a že je velká pravděpodobnost, že i dítě, které se narodí, bude mít čarodějné schopnosti.
Jeho to ale rozzuřilo. Matka o něm také nevěděla všechno. Právě on byl jedním ze členů té tajné sekty, která bez milosti upalovala čarodějnice. Protože ale mou matku přece jen trochu miloval, neprozradil ji, dokud neporodí jeho dítě. Doufal, že se narodím úplně „normální“. Když jsem se narodila, matka zjistila, že jsem vážně obyčejný člověk. Věděla již, že brzo ji objeví, a proto provedla kouzlo, které je sice zakázané, ale zajistí aspoň částečně, že rod čarodějnic bude zachován. Přenesla na mě všechnu svou moc. Babička se to dozvěděla a přispěchala na pomoc, ale matka nechtěla jít s ní a utíkat. Koneckonců v té chvíli už byla téměř jen obyčejným člověkem, protože většinu své moci předala mně. Svěřila mě babičce, a ta se mnou utekla daleko od našeho původního domova. Matku chytili krátce po našem útěku. Mě nenašli a nezbývalo jim než věřit, že jsem umřela při porodu, tak jak jim to moje matka tvrdila, než ji upálili na hranici.
O babičce neměli ani zdání, protože se s ní můj otec nikdy nesetkal. Myslel si, že rodiče moje matka už dávno nemá, a tak po nikom jiném už nepátrali. Babička ale jediná věděla, co je doopravdy můj otec zač a se svatbou by nikdy nesouhlasila.
V našem novém domově nikdo neměl tušení, že nějaké čarodějnice vůbec existují, a tak jsme tady začaly žít relativně v bezpečí. Babička mi dala jméno po své dceři, tedy mé matce, Alexandra. Často pak říkávala, že jednu Alexandru ztratila a druhou našla. Má mě hrozně ráda, i když ví, že nebýt mé matky, nemám čarodějných schopností ani co by se za nehet vešlo. Má mě ráda mnohem víc také proto, že tvrdí, že část mé matky přebývá ve mně. Díky babičce se mi dostalo patřičného vychování a vzdělání jako opravdové čarodějnici. Nikdo jiný, kromě mě a babičky, neví, že nejsem původem čarodějnice. Dokonce i ve škole si všichni myslí, že jsem „naprosto čistokrevná“ čarodějnice. Jenže „naprosto čistokrevná“ čarodějnice se musí narodit s kouzelnými schopnostmi, a to se většinou nepodaří, když je vaším otcem obyčejný člověk a ještě ke všemu ten největší odpůrce čar, kterého znám.