*Prokletí jedné básně – 2. kapitola, 2. část*

„Tak, jsme tady,“ prohlásila Agáta, když se všichni shromáždili v prvním patře. Byla zde dlouhá chodba lemována spousty ozdobných dveří, malebných obrazů, a svícnů zavěšených na stěnách.

Martin šel k jedněm dveřím, otevřel je, poté vzal do ruky zavěšený svícen vedle dveří a postupně zapálil všech pět svící. „Oslavenkyně má přednost,“ usmál se na Bělu a pokynul směrem ke dveřím, vedle nichž stál. Běla se usmála, vzala od něj svícen a vešla do nádherné ložnice. Martin takto zapálil ještě dalších šest svícnů a uvedl všechny až na Quida a Ester do jejich ložnic.

Za malou chvíli se ozvalo nadšené zavýsknutí, které patřilo Běle. Všichni vylekaně vyběhli na chodbu, kde uviděli Bělu v dobových šatech hradu, který byl postaven v gotickém slohu. Běle opravdu slušely, vypadala jako nějaká princezna.

„Agáto, koukej co sem našla! Že jsou úžasné?“ zářila a tančila v bílých šatech po chodbě. „Jasně, jsou krásné. Možná by jsme mohli najít ještě další a převléct se na půlnoc do nich, ať máš narozeniny, jak se patří,“ odpověděla vesele Agáta.

„No to snad nemyslíš vážně, Agáto!“ odvážila se protestovat Ester. Pokud šlo o oblečení, nebála se ani Agáty.

„Samozřejmě, že to myslím vážně, Ester, o takových věcech nežertuju.,“ odpověděla výhružně. Ester ještě otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale zase je zavřela, když ji Martin jemně kopl.

„Auu, co blbneš, vo*e?!“ šeptem na něj vyjela.

„Já nic … ale tobě se něco nemilého stane, když budeš dál reptat.“

„Kreténe!“ ukončila debatu Ester, která proti takovéhle přesile neměla šanci.

***

Přesně o půl dvanácté se všichni shromáždili uprostřed tanečního sálu, kde již hodinu předtím Agáta s Martinem a Xénii nachystali jídlo a vše k oslavě. Všichni, včetně Ester, měli na sobě dobové oblečení.

„Tak, má milá, i když ne už malá sestro. Přišel čas, kdy dostaneš své dary, které ti budou připomínat den, kdy si opustila svět dětských her,“ šaškovala Agáta, která v dobových, pomněnkových šatech s fialovými vlasy vypadala notně netradičně.

„A … začneme od nejmladšího. Quido, nástup!“ zavelel Martin. Quido přistoupil se svým nadutým výrazem k Běle, ve svých šatech vypadal jako namyšlené hrabátko, a povýšeně jí popřál mnoho štěstí, zdraví a lásky. Na nic originálnějšího se nevzmohl. Předal Běle balíček, ve kterém se ukrývaly značkové střevíce od Armaniho, jehož nejnovější kolekci nedávno předváděl. Běla mu mile poděkovala a boty, které dokonale ladily k jejím šatům si ihned obula.

„A teď já!“ hnal se Martin, aby ho náhodou Ester nepřeběhla. Nikdo nevěděl, jestli je starší ona, nebo on. Slavnostně si upravil zelenkavé šaty, upravil si krajku a spustil:

„Moje milá Bělo, dneska slavíš patnáct let, a já ti k nim přeju hodně štěstí, zdraví, krásy, lásky a ať ti můj dárek dlouho vydrží, protože nikdy není pozdě začít,“ a s pýchou jí podal zelenou rostlinku v ozdobném květináči, na který nakreslil punkové motivy. Ti zasvěcenější v rostlince poznali Marušku.

„No, echm, děkuju,“ poděkovala Běla, která byla opravdu hodně zaskočená a rostlinku, jejíž jméno pouze tušila postavila na stůl.

Ester Martina sjela pohrdavým pohledem a přistoupila k Běle. Nahodila masku „jsem tvá nejlepší kamarádka“ a začala:

„Zlatíčko, přeju ti hodně krásy, lásky a hlavně flirtíků. Tady máš něco, aby si byla ještě hezčí, třeba jako já.“ V balíčku od ní byl značkový make-up, voděodolná prodlužující řasenka, neslíbatelná růžová rtěnka, pudrové i tekuté stíny mnoha barev a parfém se značkou J.L.

„Jé, díky, jsi moc hodná,“ opět děkovala Běla, tentokrát trochu rozhozená Esteřiným sebevědomím.

„Můžu tě pak nalíčit, pokud si moc nevěříš,“ nabízela se Ester.

„Myslím, že to zvládnu sama,“ mile odmítla Běla a položila sadu k rostlince na stůl.

„Tak a konečně jsem na řadě já. Tak tedy … ehm,“ odkašlal si René, „mé drahé dítě, bůh nás všechny miluje a tebe dnes obzvlášť, když máš 15 let. Naslouchej jeho zvěstem o míru a budeš navždy šťastná jako já.“ Pak se nahnul k jejímu uchu a šeptá:

„Hlavně se nestaň cvokem jako ti ostatní, ale po cestě míru stoupej sestro.“ Vytáhl za zády nějaký balíček a podal ho Běle. „Tady máš mé dítě,“ a políbil ji na obě líce se slovy: „Miluji Tě.“

„Eh … děkuji ti.“

Běla zcela zaskočena jeho chováním krapet couvla. Neviděla Agátin a Martinův pobavený škleb ani letmý úsměv na Xeniině tváři, natož pohrdavé pohledy Quida a Ester.

Rozbalila tedy balíček, v němž byl starodávný deník s perem z kachny a černou, červenou a modrou tuší.

„Mno, ehm … a teď jsem na řadě já,“ řekla nesměle Xenie a přistoupila k Běle.

„Přeji Ti vše nejlepší, hodně štěstí, zdraví a plno lásky, k tomu mnoho radostí a co nejméně starostí.,“ pronesla tichým hlasem nesměle a vtiskla Běle do rukou ručně vyšívaný šátek. Byl nádherný. Pln sladěných barev v krásných obrazcích.

Ester jen s námahou zakrývala, jak se jí šátek líbí a jak na Bělu žárlí, protože jí nikdo nic ručně nevyšil.

„Oh … to je nádhera,“ rozplývala se Běla nad šátkem. „Moc Ti děkuji,“ a objala Xenii.

„Eh … nemáš zač, chtěla jsem dát něco osobního, jsem ráda, že se mi to povedlo,“ začervenala se a poodešla pár kroků, aby pustila Agátu k Běle.

„No a teď já, sestři,“ přistoupila k Běle Agáta. „Bude těžké neopakovat, co už bylo řečeno. Já ti přeju ještě dlouhý život, plný porozumění, lásky a přátelství. Dávám ti něco, co je v naší rodině už po staletí a co vždy dostává nejstarší. Já si ale myslím, že to patří mnohem spíš tobě,“ a podala Běle zlatý, opály a diamanty zdobený medailon.

Ester si jen povzdechla nad tou nádherou, která musela být velmi cenná. Když Běla medailon otevřela, uviděla v něm … sebe. Ne sebe, jako Bělu z vnějšího světa, ale jako dívku v šatech, které měla právě na sobě a s oním medailonem kolem krku. „Kdo je to?“ zeptala se Agáty. „Jeden z našich předků, prý byla zavražděna,“ odpověděla jí Agáta. Začala odbíjet půlnoc a Běla si přesně s 3 odbitím hodin připnula medailon kolem krku …

Náhle se už v tak zšeřelé místnosti ještě více zatemnilo a okolí nasálo chlad. Nad hlavami všech přítomných se objevil duch.

Všichni se rozutekli ke dveřím, ty se jim však před nosy zabouchly. Ztuhli hrůzou na místě a velice opatrně se otočili směrem k duchovi.

Duch byl oblečen ve stejném stylu jako oni, měl tmavé vlasy a byl docela i mladý a pohledný, jeho pohled však vyjadřoval zlobu, úzkost a nenávist.

Ester nezakrývala, že se jí jeho zjev velmi líbí a jelikož Quido nebyl na obzoru, poslala neznámému duchovi vzdušnou pusu. Zlověstně si je prohlížel, nezdálo se, že by si Ester všiml o něco víc než bídného červa. Když však pohlédl na Bělu, po tváři se mu mihl překvapený úsměv. Pomalu se k ní začal snášet dolů s těmito verši:

Agáta už chtěla něco odseknout, předběhl ji však René.

„Ó posle míru, zjev nám svou pravdu a ukaž nám směr, ať tě po cestě lásky a míru můžeme následovat. Miluj nás, my Tě také … hmpf,“ Martin mu dlaní zacpal ústa, René se jen lehce
zakymácel a spadl, rozsypal se mu nějaký prášek, nadýchal se jej a v mžiku už tvrdě spal s blaženým výrazem na rtech. Martin ho položil pod stůl, kde se ukrývat zbabělý Quido.
„Quido, dej na něj pozor,“ řekl mu Martin a Quido rozklepaně přikývl.

Jakmile Agáta poznala, že jí nikdo nepřeruší. Směle spustila :

,,Nech ji na pokoji! Jen jednou se na ni zle podíváš a já ti garantuju, že i když si kdovíjak dlouho po smrti, najdu způsob, jak ti ublížit!“ z očí jí sršely blesky a koukala se na ducha tak zle, že kdyby se tak koukala kořist, kterou pronásleduje krvelačná šelma, kdo ví, který z nich by hledal úkryt.

„Agátko, já to zvládnu,“ řekla rozklepaným hlasem Běla. Když duch uslyšel její hlas, vypadal strašně zklamaně a řekl:

Pak se podíval se zájmem na Agátu:

Poté se obrátil k ostatním a s pohrdáním se zastavil na Quidovi, ale potom jakoby si to rozmyslel a díval se na všechny.

Dořekl a s posledním pohledem, který ulpěl na Bělu zmizel.

Vyjelo z Agáty, která očividně v rýmech mluvit nechtěla …

Autorky: Kalira Sionská a Herwen Eruvea