Ach ano, některé mé nejhorší obavy a noční můry se staly skutečností. Moje zklamání a největší strach již vypluly napovrch. Jaké neštěstí mě to jen postihlo. Přesně tak, můj boj s ďáblem již započal a bude trvat ještě hodně, hodně dlouho. Jediné, v co mohu doufat, že to nebude boj na věčnost a především… na nejčernější smrt.
Stalo se to tenkrát zcela nečekaně. Jako vždy jsem putovala chladnými chodbami hradu, pobrukovala jsem si svoji oblíbenou píseň a trochu jsem se při své cestě nudila. Má nerozhodná duše se tudíž zamyslela, co nejvíce to šlo a nakonec dospěla k názoru, že si zajdu za zábavou do Prasinek. Ještě jsem však nevěděla, jaká katastrofa tam je na mě přichystána.
Vešla jsem do městečka jednou starou branou, všude byl nebývalý klid a ticho, žádný ptačí zpěv, žádný smích dětí. Již tehdy mi bylo jasné, že není něco v pořádku, ale nenechala jsem se vyvést z míry a zamířila jsem ke Žluté tlapě, vydělat si nějaký ten svrček. Zde na mě čekalo nezábavné vracení lahví, které mi vyneslo pouhé čtyři svrčky. Trošku zklamaná jsem si hodlala spravit náladu.
Zamířila jsem směrem doprava a rovně, kde jsem měla v úmyslu vkročit do pověstné Ďáblovy jámy. Bylo to tajemné místo plné šlahounů, kořenů a pavučin. Jako obvykle mě při příchodu přivítala i shrbená babizna se skřípavými slovy „Jen jdi hloubějš a hledej to, co je schováno, ale dej pozor na Ďáblovo osidlo!“ Nad touto říkankou jsem nikdy nevěnovala větší pozornosti, bez rozmyslů jsem tedy vešla do ďáblovy jámy, místa, ve kterém jsem byla již tolikrát a vždy bez újmy.
Vkročila jsem a začala hrát s ďáblem jeho hru. Vše se mi zdálo v pořádku. Občas mě pustil dále, jindy mě zase práskl osidlem přes hlavu, až jsem spadla mezi jiné studenty na jednu hromadu; ostatně jako vždy. Strávila jsem zde asi půl hodinku, než mě začala poněkud trošku bolet hlava a záda z několikanásobného padání mezi ostatní do hlubin jámy.
Již jsem byla na odchodu, ale vtom jsem zjistila to překvapení. Když mi ďábel odevzdal kousek cáru papíru určený mé osobní statistice, nevěřila jsem vlastním očím. Nebyl mi připsán jediný průchod, celý list papíru byl počmárán pouze pády do jámy. I hned jsem šla tuhle nespravedlnost reklamovat. Ďábel dělal, že o ničem neví, jen se mi výhružně smál a snažil se urážet můj majestát!
Ihned jsem běžela se stížností k samotnému řediteli mé školy a doufala jsem, že ďábla za tohle řádně potrestá. Ale jak už to tak bývá, bohužel mi bylo vzkázáno, že ďábel má zde na hradě zřízenou jámu zcela legálně a na svém pozemku, nikdo nad ním nemá moc, čili že s tím vedení nemůže nic dělat. S naději jsem tudíž doufala, že mi alespoň druhého dne ďábel uzná alespoň část mých úspěchů v jeho tak obtížné a časově náročné hře, ale opět mi o něco více zkazil statistiku jenom mými neúspěchy.
Čili se ptám, je konání samotného ďábla spravedlivé? Má právo okupovat pozemky hradu a přitom si z lidí dělat blázny? Tato věc se mohla stát opravdu komukoliv a pro každého by to byla smutná rána, kterou si tedy nikdo nezaslouží. Existují i jiné důkazy o ďáblových podvodech, kdy vás bez lítosti uvalí do jámy, aniž by vám dal možnost hádat jakékoliv slovo v jeho herní hádance. Otázkou je, jak proti němu zvítězit a nastolit pouhou a čistou spravedlnost?
Nyní zkouším štěstí v ďáblově jámě i nadále a doufám v zázrak na umoudření ďáblovy zkažené duše. Já se nevzdám, já budu bojovat i kdyby mě to stálo tisíce pádů a pouze má víra snad tohle všechno zase může zvrátit a znovu mi poskytnout možnosti takové, jaké má každý jiný profesor a student na hradě.