Mělo by kouzelníkům být povoleno pořizovat si děti?

Musím přiznat, že když jsem se letos poprvé chystala do Bradavic, procházela jsem menší osobní krizí. Krom obvyklých otázek typu „Najdu si na škole kamarády?“, „Vaří tam poživatelně?“ a „Bude někomu vadit ten radioaktivní krab, co jsem si ho přivezla z Černobylu?“, které si pokládá každé průměrné dítě, jsem řešila i jiné starosti. Starosti finančního rázu. Abych to zkrátila, moje rodina se už delší dobu topí v dluzích. Rodiče prohlásili, že po dobu mého studia si kvůli napnutému rozpočtu mohou dovolit živit buď mě, nebo našeho psa Azora, a protože Azor si na živobytí vydělat neuměl, volba padla na něj. Prý že dostanu něco málo do začátku a potom se už nějak protluču. No uznejte, že na stres jsem měla právo. Mimo jiné jsem se obávala, že se kvůli bezpochyby sockoidnímu oblečení, které za těch pár drobných splaším, stanu obětí šikany. Už od samého počátku jsem měla být outsiderem!

Jaké však bylo moje překvapení, když hrad zaplavily trosky ve stejném (nebo případně ještě zuboženějším) stavu. Valná většina nových studentů by si z fleku mohla střihnout role sirotků z Olivera Twista. Ti, co nějaké oblečení vůbec vlastnili – a že byli v menšině – se mohli pochlubit kousky, které podle všeho vyšly z módy už někdy v období druhé světové války. Chodbičky hradu připomínaly rozvojovou zemi se vším všudy. Čas od času bylo možno zahlédnout budoucího prvňáčka leštícího protestujícímu profesorovi boty a následně se dožadujícího platby za své nevyžádané služby nebo amatérského hráče na harmoniku s čepicí na drobné položené u jeho nohou.

Co mě ovšem zarazilo snad ještě víc než ten absurdní výjev, to byla skutečnost, že to nikomu vůbec nepřišlo divné! Spolužáci z vyšších ročníků nehnuli ani brvou, když kolem ti nebožáci pobíhali téměř polonazí, a oficiální doporučení školy dokonce znělo, a nyní cituji: „Zprvu si kupujte jen ty nejstarší věci, jinak vám nevyzbydou peníze. Nejlevnější uniformu lze koupit na Příčné ulici v krámku Školní potřeby z třetí ruky.“ Jinými slovy, škola předem počítala s tím, že rodiče se na své potomky sprostě vykašlou! Ale proč? Statistika rezolutně vylučuje, že by všichni byli sociální případy jako například já. To mi také potvrdila jistá nejmenovaná spolužačka, která se nechala slyšet, že doma běžně používala diamanty jako těžítka, zatímco teď je ráda, když jí někdo ze starších kolegů z lítosti daroval pár neděravých bot. Proč se kouzelníci ve srovnání s mudly chovají k vlastním potomkům tak nelidsky? A kdy tahle kultura ignorování potřeb svých dětí vlastně vznikla?

Ukázalo se, že hodně dávno. Antropoložka Vendelína Kůstková k tomu má hodně co říct: „Ach ano, velmi zajímavá problematika. V podstatě jde o to, že kouzelníci jsou díky magii mnohem odolnější než mudlové. Kouzelničtí rodiče jsou tedy zvyklí na to, že jejich děti ve zdraví přežijí téměř vše od sežrání žralokem po koncert Justina Biebera. Ve srovnání s mudly se proto o své potomstvo musejí starat daleko méně a věk osamostatnění se posouvá stále níž a níž.“ Když jsem se jí následně zeptala, jestli práce jedenáctiletých není náhodou tak trochu nelegální, bylo mi řečeno: „Podle mudlovských zákonů zajisté. Na druhou stranu, některé mudlovské země stále oficiálně nezrušily zákon o upalování čarodějnic. Tak co to bude, kůže líná, brigáda, nebo smrt v plamenech?!“

Doopravdy netuším, jestli si s takovým přístupem kouzelníci děti vůbec zaslouží. Minimálně mě teda určitě ne! Jako formu protestu navrhuju začít bojkotovat jejich narozeniny, den matek, den otců, Vánoce a vůbec všechny události, kdy se od nás očekávají nějaké dary. Maximálně jim něco nakreslete. Přece jen, teď už nic jiného finančně neutáhnete!

Pro Denní věštec
Síofra Cathasaigh