Bylo už pozdě, hluboká noc, seděla jsem zrovna ve žlutém křesle ve své kolejní místnosti a jako vždy jsem na poslední chvíli dopisovala posledních pár úkolů. Tu se najednou s tichým „puf“ zjevilo naproti mně drobounké stvoření. Na sobě mělo ubrousek na čajník, orazítkovaný bradavicím znakem, a bylo tak stařičké, že se sotva udrželo na nohou.
Když promluvilo vysokým, pištivým a třaslavým hláskem, okamžitě jsem poznala Winky. Vůbec nevnímala okolí, cosi mumlala, uklízela a narážela při tom hlavou do zdi. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to bylo úmyslné. A protože jsem zrovna psala úkol do bonzologie, rozhodla jsem se zjistit víc…
