Pod korunami starobylých stromů vládne příšeří. Temný les je plný tajuplných zákoutí, pokroucených stromů a zákeřně číhajících kořenů. Kromě toho tam, jak všichni víme, rostou léčivé bylinky a po zemi se válí hromady krámů, které můžeme na výpravách sbírat, co hrdlo ráčí. Zkrátka zažijete báječné dobrodružství a navíc si z lesa do hradu můžete přitáhnout plné kapsy nenadále nabytého bohatství.
(A nebo tam vytratit bonzbloček a hledat ho na pozemcích hradu, skoro celý měsíc… JAKO JÁ)
Nejinak tomu bylo poslední červnovou středu, kdy se do lesa vypravila skupinka odvážných na výpravu za jednookým jednorožcem.
Alisma Bailly Fisto, Belatris Nithelas Malrinová, Gita Hrdličková a slečny profesorky Morrigan Tristesse a Majdule Hafila se pod vedením vrchního lesníka vydaly zachránit jednorožce.
Chudinka jednorožec přišel o oko dosti nešťastnou shodou okolností. Spadla mu prý do oka nějaká muška a jeho kolega mu chtěl pomoci. Ale protože se krapítek netrefil, svým rohem mu namísto toho oko vypíchl… (Tak nám to alespoň převyprávěl Veldrin).
Při vstupu do lesa jsme byly upozorněny na to, že bychom měly počítat s tím, že raněný jednorožec mívá sklony k agresivnímu jednání a že se máme připravit na to, že zranění rohem se hrozně špatně léčí.
Vzájemně jsme se cestou častovali radami, co že to na rozběhnutého agresivního raněného jednorožce platí…
… Uskočit…
… Modlit se, aby uskočil on…
… Rozeběhnout se proti němu – a pak je to padesát na padesát, jestli se vás lekne, nebo ne…
Ukázalo se však, že agresivní jednorožec není jediné nebezpečí, které na nás v lese číhá. Sotva jsme došli ke staré dřevěné chajdě, kam Veldrin zmizel pro „pár potřebných přísad“, počíhal si na nás vlk. Vlkovi odkapávaly sliny z tlamy, jako by měl vzteklinu (a nebo prý kapavku) a hladově si nás prohlížel. My jsme si ho také měřili nedůvěřivým pohledem, protože se v jeho vypelichaném kožichu loupaly strupy mravenčího moru. Rozeběhl se proti nám…
Slečna Majdule, věrna zásadám bezpečnosti chování v divočině, se rozeběhla proti němu. (Ano, právě ona prosazovala, rozběhnout se proti agresivnímu jednorožci čelem a spoléhat, na těch příznivějších padesát procent pravděpodobnosti). Vlk se odrazil a skočil. Majdule se odrazila a skočila… V poslední chvíli však vlk zůstal nehybně viset ve vzduchu…
BUM!!!
Majdule narazila do ztuhlého vlka a pekelně si narazila hlavu. Z chajdy se ozval tlumený smích ( Zbytek není těžké si domyslet… Že? )
Veldrin nás poté zavedl k ohradě, kde na nás čekal náš pacient. Léčebný proces se zdál být jednoduchý – hlavní bylo nasadit jednorožci opatrně oko zpátky a vše důkladně zalít lektvarem, který Veldrin přinesl z té dřevěné chajdy.
Společným úsilím se nám nakonec přece jen jednorožce uzdravit povedlo. I když pravdou zůstává, že největší fuškou bylo přemluvit slečnu Majduli, aby si vypíchnuté oko sobecky nenechávala pro sebe ve své soukromé sbírce. Nakonec v ní zvítězila ta méně zištná stránka osobnosti – a oko navrátila původnímu majiteli do očního důlku.
Přestože se začínalo smrákat a hodně se připozdívalo a na zpáteční cestě jsme museli pospíchat, aby nás nezastihla tma, vyřádili jsme se v objevování pokladů a tajů lesa. Bylinky jsme vytrhávali po trsech (to víte sbírat za běhu po jedné se přeci jen nedá). Téměř každá z nás si odnesla bílé myšky. Alisma dokonce zvedla ze země krabičku s padesáti galeony (honem překontrolujte mamonáře!!!), ale nakonec se ukázalo, že šlo jen o leprikónské zlato.
I přes velké zklamání z nálezu falešného zlata, jsme však všichni dorazili do hradu a Velké síně v dobré a veselé náladě. Přece jen vůně teplé večeře je nade vše zlato a bohatství…