Asi každý z nás si to pamätá. Tie naše prvé kroky na hrade. Najprv netrpezlivo vyčkávať, kým vedenie školy ráči povedať tému eseje, ktorú treba napísať. Potom netrpezlivo čakať pred bránou. No potom to príde. Brána sa otvorí. Aaaa, pomoooc, panikaa. Kde som to? Čo za čudá sú to okolo mňa? Možno to si niektorí myslia.
Máme za sebou zápis na nový školský rok – Leto 2017. A s ním už aj vyrojenie nových prvákov. Dokonca aj ich prvé dni v novej koľaji. Tak sa poďme na to trochu bližšie pozrieť.
Takže samozrejme taká klasika. Ale fakt chcem písať to, čo každý rok? A potom iba odtrepané rozhovory s nováčikmi? Asi nie, čiže ideme na to inak.
Ale predsa, najprv ten trápny úvod. Čiže prváci prišli, poobjavovali hrad a potom bola Zaraďovacia slávnosť. Jedného prváka som stihla trápne vyspovedať, tu je dôkaz.
Emilie Violet Hopperson: –zoberie si brko, nasadí novinársky pohľad a ide na to – Ahoj, milá Anee Hillsová, len čitateľom pripomínam, že si sa dostala do Havraspáru, ale ktorá myšlienka v tvojej hlave ťa motivovala prihlásiť sa na túto školu?
Anee Hillsová: – přemýšlí – Musím to zkusit. Když se to nepodaří teď, tak příště.
Emilie Violet Hopperson: Uhmm… – niečo si načmára do zápisníka – Ako si sa popasovala s esejou? Bolo to ľahké, alebo ťažké?
Anee Hillsová: Myslím, že dobře. Tak kdybych to měla ohodnotit, tak středně těžká.
Emilie Violet Hopperson: A ako bolo na tom čakanie pred školskou bránou a čakanie na rozhodnutie o (ne)prijatie? Rozprávali ste sa medzi sebou viacerí študenti, chodievala si do parku?
Anee Hillsová: Ano, a moc ráda. Každý den jsem tam chodila. Byli tam velmi milý studenti. Je pravda, že jsem měla strach, že mě nevezmou, ale moje kamarádka mě vždy přesvědčovala, že vezmou. To čekání bylo nekonečné. – usměje se –
Emilie Violet Hopperson: Áno, poznám. – zasmeje sa – Ale prežili sme to a potom si sa dostala na hrad. Aké boli tvoje prvé kroky na hrade? Kde si išla, čo si ako prvé preskúmala? Koho si ako prvého spoznala?
Anee Hillsová: Prvně jsem šla prozkoumat Příčnou ulici. Jako prvního jsem poznala George McGloida.
Emilie Violet Hopperson: Čiže rada nakupuješ? –mrkne – Aký bol rozhovor s klobúkom? Váhal dlho, alebo bolo hneď rozhodnuté?
Anee Hillsová: Klobouk váhal. – zasměje se – A ano, ráda nakupuju. –usměje se –
Emilie Violet Hopperson: A ako sa ti tu páči? Tešíš sa na výuku?
Anee Hillsová: Kolej je super! Na výuku se hrozně těším! – mrkne –
Tak to je rozhovor s prvým odchyteným študentom. Uznajte, nič moc. Moc som sa mojimi otázkami neprekonala. No teraz sa to pokúsim napraviť.
Z Veľkej siene som si odniesla rozhovor so žiačkou druhého ročníka, Rebeccou Werde.
Emilie Violet Hopperson: Ahoj, Rebecca, ďakujem, že si prišla. Prekvapili ťa nejakí prváci? Napríklad svojou drzosťou, milosťou, namyslenosťou atď.
Rebecca Werde: Ano, celkem ano. Hlavně svým elánem a tím, že jich příliš neubývá. To je dobře! Jinak jsou moc milí, nemám žádnou výhradu k jejich chování.
Emilie Violet Hopperson: Hmm… – poctivo zapisuje – Zdajú sa ti iní, ako keď ste vy boli prváci?
Rebecca Werde: To ani ne. Obdivuji, že chtějí jít tolik do akce hned po přijetí na hrad. – zasměje se – Ale myslím si, že to se vyskytuje v každém nováčkovském ročníku, včetně toho mého.
Emilie Violet Hopperson: Čo ťa napadne ako prvé, keď počuješ slovo prvák?
Rebecca Werde: Prvák? Kolej! Pro mě ohromná podpora a místo odpočinku.
Emilie Violet Hopperson: A máš čosi, čo im chceš odkázať, čo by meli o hrade vedieť, nejaké vtipné historky alebo rady?
Rebecca Werde: Rozhodně ať si nezapomenou rukavice. Ať se ničeho nebojí. A když se třeba něčím ztrapní, tak je nikdo nezakousne, není se proč stydět, každému se to stane. Mluvím z vlastní zkušenosti. – zasměje se –
Emilie Violet Hopperson: Tak ďakujem veľmi pekne za rozhovor a maj sa pekne. Veľa šťastia!
Pre Denného veštca
Emilie Violet Hopperson