Přemýšleli jste někdy o tom, jestli mají Bradavice své vlastní strašilo?
Přiznám se, já na strašidla nepomyslela až do dnešního dne – kdy jsem se tváří v tvář s jedním setkala.


Každý hrad, jak se sluší a patří, přece nějaká ta původní a vlastní strašidla má – a dokonce pokud nemá, tak si nějaká stejně mudlové vymyslí pro turisty, když za to tak pěkně platí vstupenky.
Když ale zapátráme mezi obyvateli hradu po potencionálním strašidle (sebe zírajíc po ránu v koupelně do zrcadla nepočítejte), pak zjistíme že vhodných kandidátů je jako zrnek máku.
Problém ovšem není v tom, že by v Bradavicích nic nic nestrašilo. Ba právě naopak. V bradavickém hradě toho straší: duchové, oživlá brnění a chrliče, gumová kachnička, Grace v siláckém ringu…
A koneckonců když zabrousíme do kabinetů, tak se pilně činí i pan profesor Bůčkorád a vyznavači pohanky, kteří se na základě vzájemného dobírání dobírají pravdy pravdoucí o Jeho mastnotě.
To ale není to pravé stašidlo, které by mělo strašení na plný úvazek jako profesionální vykonávání ostatním – strach – nahánějící práce.
Jenže když jsem v soubojovém klubu během souboje s Alcielle – která mne mimochodem s přehledem drtila Temnými paprsky a Magickými střelami – zaslechla podivné vrrrzzz skříííp, bylo mi jasné že se děje něco neobvyklého.
Nejdříve jsem se obávala o své kosti, ale opodál stojící p.p. Kris mne se svým typickým ošetřovatelským nadhledem ujistil, že jsem na takové skřípání kostí přece jen moc mladá. I když si v soubojáku ohledně zdraví nemůže být nikdo ničím jist, protože zde ve vzduchu pravidelně lítá vysoké procento surové magie, tohle vážně stálo za úvahu. (A za větší kličkování před Alciellinými vyvolávačkami Sup – Hejno netopýrů – Roj vos – Démonická kočka v řadě za sebou).
V takovém okamžiku se zničeho nic odnikud ozvalo:

Bar bar barbucha!

A právě tehdy vešel i pan profesor Bůčkorád. Těsně za ním, v jeho patách, cupitala Barbucha.
Na vlastní oči jsem poprvé za svá studia zde viděla doopravdické strašidlo – takové, jak se sluší a patří i před mudlovskými turisty.
Vůbec netuším, co ti dva mají či nemají společného. Možná mají Barbuchy přirozeně rády bůček. Snad si pan Bůčkorád díky tomu strašidlo ochočil, a tak za ním (možná spíše jenom tím bůčkem) běhá jako pejsek. Kdo ví?