Den klobouků

Mimo jiné se však také dočetl, že v jednadvacátém století přicházejí do módy klobouky. A jelikož klobouky byly v módě i ve století minulém a předminulém a výrobcům už pomalu docházejí nápady, tak se klobouky zvětšily. To aby se mohly přešít všechny ty malé modely. Kdo nemá velký klobouk, není in! Bez klobouku jako by člověk nebyl. Člověk bez klobouku? Toť lůzr!

Tvrdit, že ředitel školy se nechal ovlivnit reklamou z módního časopisu, bych si samozřejmě takhle veřejně nedovolil. Bál bych se to říci i kamarádovi. Vlastně si to pro jistotu vůbec ani nemyslím.
Faktem však zůstává, že za pár dnů přilétla do ředitelny velká sova a přinesla nejnovější a nejdražší typ klobouku, o kterém v časopise psali „NELZE NEMÍT“.

Pan ředitel byl pak viděn, jak v klobouku obchází učebny, i přestože jsou pokrývky hlav v učebnách zakázány. Jelikož však profesoři jeho novému modelu nevěnovali pozornost, zabráni do úkolů a oprav, rozhodl se pan ředitel uspořádat oslavu.
Nikdo na ni nedorazil.
Na chvíli se tam stavil profesor Cestování, ale když zjistil, že tam není žádné občerstvení, zase rychle odcestoval.

O pár dalších dnů později přišel všem profesorům dopis, který je zval na oslavu ředitelových narozenin. Nepřijít na jakousi bezúčelnou oslavu na konci roku, to projde. Nepřijít na oslavu ředitelových narozenin, to už je nebezpečné.
Každý si měl přinést vlastní klobouk. Na konci oslavy pak proběhne hlasování o nejlepší model.

Pár opatrných hlasů sice namítalo, že pan ředitel má narozeniny až za několik měsíců. Z ředitelny přišla strohá odpověď, že ředitel školy může mít narozeniny, kdy se mu zachce.

Já na oslavu samozřejmě pozvaný nebyl. Nakonec jsem se tam však dostal.
Náhodou jsem se nachomýtnul kolem a ochomýtal se tak dlouho a tak okatě, až se mě někdo zeptal, co tu dělám.
Nejdřív mě nechtěli pustit dovnitř. A to ze dvou důvodů. Zaprvé jsem jen nižší forma života, jen ubohý student, a zadruhé jsem neměl klobouk.
Musel jsem panu řediteli slíbit, že o celé akci napíšu článek do Denního věštce, kde celou oslavu řádně vychválím, zejména pak jeho novou pokrývku hlavy.

Klobouk mi nakonec taky dali. Museli z něj sice něco vylít a mně celou dobu připadal jako kýbl, ale Nejvyšší řekl, že když to mám na hlavě, tak to musí být klobouk.
A pustili mě dovnitř.

Mou pozornost ihned upoutali kolejní ředitelé a jejich doprovody. Hlavně proto, že jakmile viděli, že mám v ruce fotoaparát, zastoupili mi cestu a nechtěli mě pustit, dokud jsem je nevyfotil.

Kolejní ředitelé se na oslavu skutečně připravili a pravděpodobně se domluvili, že každý z nich přijde oděný ve stylu své koleje. Madam Windy pojala svůj kostým maškarně a místo klobouku zvolila lví masku se zlatou korunkou, která měla symbolizovat známé „lev je králem zvířat“. Později jsem se dozvěděl, že nešlo o masku, ale o jakousi nehodu při přeměňování, která má vyprchat až za několik týdnů. To by možná vysvětlovalo, proč madam Windy na všechny příležitostně vrčela a na každém místě, kam si sedla, zůstala hromádka zlatých chlupů. I přesto se mi však kostým červené ředitelky líbil nejvíce, i když to nahlas samozřejmě tvrdit nesmím.

Madam Meissed zvolila oblek méně riskantní a s žádnými kouzly neexperimentovala. I ona neměla klobouk v tradičním stylu, její klobouk byl hlasitý, neposedný, měl tendenci uletět a pokloval dva lidi. Slečna Meissed prohlásila, že původně chtěla použít pravého orla, ale že ho bohužel tak narychlo nesehnala, a tak vzala sovu. Všichni se shodli, že to byl velmi rozumný nápad. Nikdo (kromě modré madam kolejní) by přeci nechtěl, aby mu tu nad hlavami kroužil orel.

Pan McElen se oděl do zlata a zářil tak, že každého, kdo s ním mluvil déle jak pět minut, začaly bolet oči. I on zvolil klobouk ve stylu své koleje a narozdíl od dvou předchozích modelů se nejednalo ani o nehodu při přeměňování, ani se mu nemusel každých deset minut podávat ptačí zob.
Strhla se zde sice krátká debata o přírodovědném původu klobouku, kdy slečna Windy tvrdila, že se nejedná o jezevce, nýbrž o mývala. Dokonce přinesla i atlas zvířat, aby své tvrzení doložila. Na to pan McElen pouze suše poznamenal, že jezevce neměli a tím debata o rozdílných savcích skončila.
Profesor si kromě klobouku s sebou přinesl jako doplněk také krásnou zlacenou hůl a když jsem pak později mezi řečí prohodil, že jsem si vlastně nikdy nebyl jist, co oni to v tom znaku vlastně mají za zvíře, tak mě s ní přetáhl.

Vůbec nikdo se mě tam nezastal. Dokonce ani naše zelená kolejní ne. Na obranu madam Sutherland však musím poznamenat, že kolejní ředitelka byla značně rozmrzelá, jelikož jí nikdo z kolegů o oslavě, natož o tematických kloboucích, nic neřekl. Stejně jako já se tedy na celou akci dostala náhodou a patřičný klobouk samozřejmě neměla. Když pak její tři kolejní kolegové začali spekulovat, jestli by s nimi tedy měla být na fotce, pohár trpělivosti přetekl a madam Sutherland prohlásila, že její klobouk je neviditelný. Že je zelený, zmijozelský, třikrát tak vysoký a jsou na něm hadi! Živí! Škrtiči i jedovatí!
Ostatní kolejní tedy nakonec svolili, že na fotce může být zmijozelská ředitelka i bez viditelného klobouku, jelikož jsem řekl, že pokud tam madam Elle nebude, tak nefotím.

Než jsem konečně nejdůležitější hosty slavnosti odfotil, vyslechl jsem si nesčetněkrát, že jsem zcela neschopný, že kdyby mi Denní věštec za mé články nedával nic, tak že i tak mě silně přeplácí, několikrát mi byly strženy body, které madam Sutherland promptně zase doplnila, a jednou mě dokonce klovla sova. Když byli ředitelé konečně spokojení, s úlevou jsem se otočil a dal jsem se na útěk.

Ani jsem se nestačil pořádně rozeběhnout a vrazil jsem do skupiny studentů, kterou si kolejní ředitelé vzali jako doprovod. Za každou kolej zde byl jeden. James Loxar v červené, James Watfar za modré a James Rena… Daria Renawalti za žluté. Za zelené jsem tu byl zřejmě já, ale když James viděl, co to mám na hlavě, rozhodl, že já kvůli duševnímu zdraví čtenářů na fotce nebudu.
Tedy… já tam samozřejmě nejsem kvůli tomu, že by mě tam nechtěli. Já tam nejsem dobrovolně. Kdybych tam chtěl být, tak bych tam byl. Vůbec to není tak, že mě vyhodili a pokaždé, když jsem se tam chtěl vplížit, tak na mě jeden z Jamesů vytáhl meč. To né! To vůbec né!

James Loxar se ohákl do šviháckých představ o nebelvírském hrdinovi. Dámy z něj omdlévaly, pánové záviděli a pan ředitel ho před závěrečným hlasováním o nejlepší klobouk vykázal z oslavy.
James si s sebou jako doplněk přinesl dokonce meč. Údajně se jednalo o pravý meč Godrika Nebelvíra. Okamžitě jsem se zeptal, za kolik by se takový meč dal střelit, avšak setkal jsem se s neuvěřitelným nepochopením a zcela mizivým obchodním duchem ze strany Jamese. Jelikož jsem už holí dneska jednou dostal a mečem jsem dostat nechtěl, tak jsem tohle téma raději opustil a obrátil svou pozornost na studentský doprovod ředitele Mrzimoru, Dariu Renawalti.

Stejně jako její ředitel, měla i Daria mýva… jezevčí čapku. K tomu měla dlouhé žluté šaty, o kterých nemůžu říct nic jiného, než že byly asi pěkně drahé, jakousi bílou chlupatou věc, která nevím, na co byla (pan Zďáblíkov nikdy neslyšel pojem kožešinové boa, pozn. red.), vysoké podpatky. Když pak později v rámci společenské konvence kolejní ředitelé se svými doprovody tančili, se zadostiučiněním jsem si všiml, že Daria tímto jehlovým podpatkem panu McElenovi dupla na nohu.
Jak znám Dariu, tak schválně.

James Watfar měl na sobě oblek, kde jen klobouk byl mnohem dražší, než zmijozelský rozpočet. Po focení jsem se s ním dal do řeči a čekal, až se rozhovor přirozeně stočí na peníze a na to, zda by mi nechtěl přenechat celý svůj majetek. Prej nechtěl. Chvíli jsem tiše a závistivě přemýšlel proč a pak jsem se rozhodl, že mu ten jeho drahej oblek alespoň pořádně poplivu a pohaním!
Představte si, že se mu na límci párala nitka! Na ušití jeho vesty otrocky pracovaly desítky domácích skřítků a kdyby měl kožich, určitě by byl z tuleních mláďátek!

Pak mě už konečně pustili a já se konečně mohl odebrat k tomu, kvůli čemu jsem přišel, k bufíku zdarma. Nevěřili byste, jak si ti fialoví žijou! Tolik jídla většina z vás nikdy neviděla pohromadě, to se vsadím! Ani jsem neznal jména všech těch pokrmů. Byla tam sekaná pečeně, pečená sečeně, šamanský kebab po ďábelsku, cosi v čemsi, chleba s máslem po indicku, cupitavé cosi po francouzsku a spousta dalšího jídla. Okamžitě jsem popadl talíř a házel na něj vše, co jsem viděl. Už už jsem si chtěl někam zalézt, třeba pod stůl nebo za závěs, a nacpat se, až bych umřel, když tu do místnosti vstoupil pan Hasangeki a hned za ním madam z Libelusie. Ta, když viděla, jak se chystám důkladně věnovat obžerství, se zamračila a řekla, že pokud se okamžitě nechopím fotoaparátu, tak mi nejenže článek neproplatí, ale neproplatí mi ani ten minulý a budu muset vrátit výplatu za ten předminulý.

Tak jsem se chopil fotoaparátu a hned ji cvaknul. Už jen proto, že madam z Libelusie projevila něco, na co společnost absolutně nebyla připravená. Vkus. Její klobouk sklidil obdivné povzdechy od kolegů a několik ošklivých pohledů od pana ředitele.

Jediný, kdo nevzdychal, byl pan Hasangeki. Profesor dělal, že poznámku o kloboucích neslyšel a přišel na oslavu v ruské beranici zaražené hluboko do čela. Na poznámky kolegů, že beranice se rozhodně ani při pořádné dávce dobré vůle nedá považovat za klobouk, reagoval tím, že je to nejnovější ruská móda. Když pan Brooks poznamenal, že i tak je pokrývka hlavy pana Kouheie značně nemoderní, jelikož každý ví, že Rusko je sto let za vopicema, vrhnul po něm profesor velice ošklivý pohled a po celý zbytek večera si v koutě mumlal jakési ruské výrazy. Ony výrazy jsem si později našel ve slovníku a rozhodl jsem se, že je nepřeložím. Tohle je slušný časopis.

Celou věc ještě okořenila slečna Antaresová, která se zřejmě hnána solidárností pokusila pana Hasangekiho zastat. Po důvodu, proč by se pana Hasangekiho kdokoliv zastával, jsem dlouho pátral. Nakonec jsem se dozvěděl, že pan Hasangeki a slečna Antaresová mají mezi sebou velmi zvláštní vztah. Několikrát do měsíce pořádají tajné schůzky na tajném místě, kde slečna Antaresová tajně pomáhá panu Hasangekimu opravovat úkoly z ruštiny, aby se nepřišlo na to, že pan profesor rusky vůbec neumí.
Není tedy divu, že profesorka, zvyklá svému kolegovi často nabídnout pomocnou ruku, přispěchala na pomoc i dnes. Pokusila se vrátit úder, když pana Brookse nad smaženými krevetkami osočila, že přeci absolutně nemůže vědět, že co je a nebo není moderní, když on sám má na hlavě čepeček pro batolata. Její útok se však zcela minul účinkem, jelikož pan Brooks, máčeje si smažené krevetky do jahodového pyré, se nenechal vyhodit z konceptu. Pouze suše poznamenal, že když tuto pokrývku hlavy nosí generace nejmladší, pak to tedy musí znamenat, že je to to nejmodernější, co máme.

Než zaskočená slečna Antares vymyslela pohotovou odpověď, kterou by pana Brookse finálně setřela, byl zmíněný již pryč.

(Fotku slečny Antaresové bohužel nemohu přiložit, jelikož když jsem ji v tuto chvíli požádal o pózování, zula si botu a hodila ji po mně… Ta bota měla jehlový podpatek a zabodla se do zdi. Vytáhnout se ji snažilo postupně i najednou 5 fialových. Nakonec na ni pověsili kabát).

V tuto chvíli jsem začínal být z oslavy již notně zoufalý. Holí jsem dostal, meč na mě vytáhli, botou po mně hodili a ani mi nedovolili se zdarma najíst! Dokonce jsem se zaobíral myšlenkou, jestli bych se neměl raději pomalu vytratit a na článek do Denního věštce se vykašlat. I když jsem si jistý, že byste toho všichni litovali. Už už jsem se plížil ke dveřím, když se v nich objevila slečna Flyová a celou situaci zachránila.

Slečna Flyová neměla klobouk. Zato si však přivedla hromadu kamarádů, kteří na sedadlech nechávali ještě více chlupů než maska červené kolejní. Slečně Flyové evidentně nevadilo, že na hlavě nemá klobouk a že na to kolegové poukazují. Měla kolem sebe spoustu mňoukajících tvorečků, takže své kolegy vůbec neposlouchala. Dokonce i mně na chvíli půjčila jedno koťátko, takže jsem získal zhruba půlhodinku oddechu a nestihl tak vyfotit slečnu Lafayette a pana Petersvooda.

Zhruba půl hodiny jsem se věnoval koťátku, zatímco se profesorka věnovala sherry. Už jsem si myslel, že bych takhle mohl vydržet do konce oslavy, když mi však madam Flyová mezi řečí řekla, že kdyby se bývala narodila jako kluk, jmenovala by se Tydýt, pochopil jsem, že bych se měl znovu chopit foťáku a urychleně se vzdálit.

Urychleně jsem tedy zahodil koťátko a vzdálil se.
Ve vzdalování mi však záhy zabránila moje bývalá hadonoška (heč!) slečna Lecterová, která mě chytila za límec a vynadala mi, že se jí celý večer nevěnuji, přestože jsem ji měl už dávno fotit, když má tak pěkný klobouk.

Vzhlédl jsem a podíval se na to, co měla na hlavě. A pak jsem velmi dlouho mlčel a doufal, že se po mně neočekává nějaká reakce.

Když jsem madam Barbaru vyfotil a fotku jí ukázal, vyslechl jsem si, že na focení vůbec nemám talent, že mám špatný přístroj a že takhle ona určitě nevypadá. I přes prosby a výhrůžku jsem trval na tom, že fotku v Denním věštci zveřejním. Slečna Lecterová se v pokusu, aby na fotce nebyla k poznání, od slavnosti nejméně patnáctkrát přečesala. Má však tak výrazné rysy v obličeji, že jí to nepomohlo.

Kloboučků na motivy zvířátek se objevilo tolik, že se mi všichni jejich nositelé do obrázku skoro nevešli. Marně jsem navrhoval, ať tedy vedle sebe naskládají jen klobouky, že oni tam být nemusí. Neposlouchali mě a podívejte se, jak to dopadlo!

Pan Merryweather, zřejmě inspirovaný nedávnou ptačí nákazou, která postihla hrad a která i jej samotného upoutala na dlouhou dobu na lůžko, zvolil oděv, který jsem pracovně nazval „tahač z jezera“. Jelikož však profesor evidentně nemá mnoho přátel, kteří by si mohli všimnout, že byl z ošetřovny propuštěn již před několika týdny, způsobil jeho příchod naprostou paniku.
Použít kouzlo na jiného člena profesorského sboru je mezi fialovými kruhy silně neetické. Proto panika trvala až do chvíle, než profesora někdo příčetný omráčil (a to pečenými bochánky madam san Marino, na kterých si několik profesorů již vylámalo zuby) a neodvlekl ho zpátky na ošetřovnu. Profesorovi se sice podařilo nádherně propojit nákazu a styl, ale jelikož byl údajně ihned po převozu na ošetřovnu zavřený do karantény a nikdo k němu nesmí, nedostal profesor příležitost celou věc vysvětlit.

Patrně jediný, kdo ví, že byl pan Merryweather zdráv, jsem já, jelikož jsem v době, kdy odcházel, ležel na vedlejším lůžku s popáleninami. Já to však nikomu neřeknu, protože bude docela legrace, až se probudí.

Po zpacifikování profesora Merryweathera se slavnost nachýlila ke konci (stejně jako článek pana Zdáblíkova, konečně, pozn. red.) a mohlo se přejít k závěrečnému hlasování o nejlepší klobouk.

Pan ředitel každého obešel. Profesorům taktně připomněl, kdo podepisuje jejich výplatní listinu a studentům nezapomněl připomenout, kdo jim může na začátku roku nepřidělit žádné nové studenty.

Jak se ukázalo, vyhrál pan ředitel plným počtem hlasů. Pan McElen hlasoval pro slečnu z Libelusie, a tak byl jeho hlas prohlášen za neplatný. Pan Hasangeki chtěl hlasovat pro sebe, tak mu vzali tužku.

Dokonce i mně dali lísteček, abych pro pana ředitele mohl hlasovat. Když jsem řekl, že bych raději hlasoval pro madam Malrinovou, protože mě učí a jen na ní záleží, zda projdu do dalšího ročníku, řekl mi Nejvyšší, že to je sice pravda, ale že on je ředitel, takže jenom na něm záleží, jestli profesorka Malrinová zítra nepřijde o práci a můj předmět tak nebude zrušen.

Moudrý klobouk sice protestoval, že soutěž o nejlepší klobouk by měl vyhrát on, ale pan ředitel tuto námitku odmítl akceptovat a nikdo z přítomných se neodvážil Moudré pokrývky zastat. Moudrý klobouk následně začal vyhrožovat, že pokud mu nedají cenu, zařadí příští rok všechny studenty do jedné koleje. Bohužel jsme se už nedozvěděli, jaká kolej to bude, jelikož ho pan ředitel vzal a zavřel do skříně.

Pro Denní věštec
Zpytlehněv Zďáblíkov