Jestliže máte skvělou náladu a chcete si přečíst nějaký ten veselý optimistický článek, raději ani nepokračujte.
Realita umí být krutá, zvlášť zapojí-li se do toho zločinné škrny…
Je všeobecně známo, že mnoho zmijozeláků chová hada či baziliška, bibi střeštěnka se pečlivě stará o svého tučňáka, ale jen málokdo zná žabky Barbary A. Lecter.
Ty vyšly v nedělní podvečer 16. března ve známost způsobem veskrze nešťastným. Když jsem se po náročném úkolu vrátila do Velké síně, spatřila jsem v koutě sedět uplakanou Barbaru, doslova k neutišení. Přesto se o to několik empatických dívek pokoušelo.
Tato situace mě pochopitelně zaujala, takže jsem se o celou věc začala přirozeně zajímat. Dozvěděla jsem se pouze, že nebohé žabky kdosi cosi a viník se ukrývá kdesi ve sklepení. A jelikož jsem duše dobrodružná, šla jsem situaci vypátrat.
Jen mezi notnými vzlyky jsem se dozvěděla onu krutou pravdu a také, že viník se ukrývá kdesi ve sklepení. Vydala jsem se tedy oním osudným směrem.
Ano, do sklepení se běžný student jen tak nedostane, neobdrží-li trest, který zarputile odmítá vypracovat. Abyste pochopili, dveře do sklepení nejsou proti vniknutí nijak zabezpečeny. Je to jako s vězením, dovnitř se dostanete snadno, ale ven už je to horší. A tak se ony tajemné dveře otevřely i přede mnou.
Zahalena do pláště tamní temnoty jsem vstoupila. Vítalo mně jen ticho a vlhkost, která se blýskala na stěnách. Lezavá zima mi nepříjemně dráždila krk, ale odolala jsem pokušení kýchnout.
Nemohla jsem na sebe přece upozornit různobarevné trestance, kteří se nezřídka pilně skláněli nad poloprázdnými pergameny.
Urychleně jsem na sebe seslala zprůhledňovací kouzlo, které mě v okolní temnotě efektivně skrylo.
A pak jsem to spatřila! Na podlaze, v kouknu místnosti, dvě KVÁsné, ale vykuchané žabky. Nad nimi se dosud vítězně šklebila odporná Bossškrna. Vytáhla jsem hůlku s úmyslem pomstít nebohé žabičky.
Další dění bohužel nemůžu blíže popsat, protože tento plátek není cenzurovaný a nahlíží do něj kdejaké kouzelnické mrně, co ale můžu říct s jistotou je, že jsem nebohé žabky KVÁsně pomstila.
Další odstavec patří přímo Barbaře: Jedná se o omluvu, že jsem sebou nepřinesla nebohá žabčí těla, neboť při mé pomstě škrnám… Vždyť to znáte… Stejně by se mi všechny kousky nepodařily posbírat…
Mno… Řekněme, že jsem žabkám vybudovala skromný pomníček, v jehož okolí doufám odpočívají v pokoji…
:´( – chudinky moje zelené :´( Alespoň že jsou pomstěné.
Děkuji