Kouzelníci nad 20, aneb ukažme si na ně!

Jako svůj první článek jsem si zvolila problematiku našich „stařešin“ ve škole. Prostě jsem si položila otázku, co je sem všechny táhne?? Má sestra nás odhadla jasně: „Vy jste všichni, včetně tebe, blázni. Nestačí vám realita, musíte si tvořit falešné světy, ve kterých pak žijete a věnujete se jim i na úkor rodiny, kariéry…“ Můžeme se vůbec bavit s lidmi, kteří jsou o 10 let straší?? Budeme si rozumět??

Velký dík patří mým věrným informátorům a to profesorce Majduli Hafile a na vlastní přání zamlčené bibi střeš….ee to je vlastně tajné. Případné protesty mi adresujte do pošty, ať ty vaše nadávky nevidí nikdo mladší 18 let…

Získávání respondentů byl boj doslova na život a na smrt. Ti mladší mě doslova zalehli a chtěli odpovídat, ale po těch starších, jako by se sama zem slehla. Nakonec jsem musela využít služeb několika svých věrných práskačů a oslovovat jednoho po druhém sovou. Taky se rozmohla další nekalá aktivita. Někteří nejmenovaní studenti se mě snažili přechytračit např. David Lopez (14): „El, svůj věk bych ti sdělil ale ty mi musíš říct tvůj.“ Na to jsem pohotově zareagovala odpovědí, že je mi 18. Asi mu to vyrazilo tak dech, že bylo dlouho ticho po pěšině i přes mé neustále otravování. Nakonec ho vyprovokovala až Petule Laskavá připomínkou, že se David stydí. Jiní věk nechtěli vůbec prozradit. Namátkou jmenuji třeba Margueritu Laux: „Jsem diskrétní vůči svému věku, takže upřesnění vědět nemusíš.“

Co říkají ti „mladší“ na své „starší“ kamarády??
Garita Fétido (18) to dokázala shrnout do jedné věty: „No, že jsou v pohodě, ale já se lidí na věk většinou neptám, bavím se s nimi, protože mi jsou názorově blíž než třeba 14-letý lidi, bavíme se tak různě: škola, problémy,…“ A to je další problém, protože věk se opravdu odhaduje velmi špatně. Tuto mou skromnou domněnku mi potvrdil už výše jmenovaný David Lopez. Oresta Vianueva (18) , zase vyzdvihla kladné stránky těch „starších“: „Přijdou mi tak nějak víc zkušenější.. nebo jak to spíš napsat… chápají mě víc jak ti mladší, protože to ještě nezažili. Přijdou mi super, protože si užívají víc života a umějí si ten život užít. Tím nechci škodit těm mladším, s těmi se bavím stejně. Ale mladším se třeba nemůžu tolik svěřit jako těm starším.“ Nebo taková profesorka Majdule Hafila (16) se mě snažila napomínat: „Osobně tedy nepovažuji lidi nad dvacet za staříky. Většina mých přátel má věk nad 20, což nějak moc neřeším. I dospělí člověk se může chovat jako dítě. Bavím se s nimi raději než s mými vrstevníky, přece jen to jsou inteligentnější rozhovory. Kecat o módě, klucích, a podobně se spolužačkama mne opravdu nebere. Co mě na nich zajímá. Zajímají mě oni sami, nebo vy se snad o kamarády nezajímáte??“

Jak to tedy ze své strany vidí ti naši „důchodci“??
Profesor Serge Renine, to řekl takto: „Upřímně, nepřijde mi, že by tu byly velké věkové rozdíly. My, co už jsme vyrostli z dětských bot, si hrajeme ještě pořád víc, než všechny ty děcka tady dohromady. Podle mne je velký věkový rozdíl vidět jen v chování a vyjadřování. Vždycky se dá poznat, jestli mluvíte s jedenáctiletým dítětem, nebo s člověkem, který už má své děti. Baví mne to tu, protože mám možnost nějakým způsobem uspokojit svoje potřeby a zároveň jsem si tu našel velmi dobré přátele. Není to tak, že by mne zajímali všichni studenti, já projevuji zájem spíše o ty, kteří dokážou překonat hradbu mých povinností a ti kteří mne nějakým způsobem zaujali.“ David Necromacer (21) u mne celkem zabodoval svou upřímností, nic se nesnažil zaobalit do hezkých slovíček: „Co mne na této hře baví? Už skoro nic. Proč se bavím s puberťáky? No a proč ne? To je mám bojkotovat jen pro to, kolik jim je? Co mne na nich zajímá? Nic.“

O tom, že na věku v podstatě ani nezáleží, mě přesvědčilo spousta z vás, ale nejlepší odpověď podal profesor John Werewolf (21): „Věkové rozdíly, no s těma nemám problém. Jsem člověk přizpůsobivý a dokážu se bavit s kteroukoliv, ať jí je 14 nebo 40. Vždy záleží na povaze toho člověka.“

Nejzáludnější byla otázka, co tu dělají, když by se měli věnovat něčemu „smysluplnějšímu“. Nezabíjí tady zbytečně čas, který by mohli věnovat kariéře, rodině,…? Tento velký problém mi náležitě osvětlila bibi střeštěnka (26): „Rodinu ještě nemám, práci mám sice fajn, ale kariéristka fakt nejsem, takže práci si domů neberu a tahle zábava mi náhodou přijde docela hodně inteligentní, třeba se jednou konečně naučím správně psát čárky ve větách.“ (Jen tak na okraj. David Lopez o ní prohlásil, že je jí přes 30. Jakmile jsem jí to na něho práskla, slíbila mu pořádný výprask.)

Shrnuto a podtrženo, jsme divní, přinejmenším část z nás. Ale taky k sobě dokážeme být kamarádští,.. (bylo tu vyjmenováno snad 20 dobrých vlastností, ale v rámci šetření papírem jsem to zkrátila na tu jednu… zase ta známá cenzura).

Co dodat na úplný závěr?? Snad jen to, že jsem upravila většinu pravopisných hrubek (to, že dospělí píšou bez hrubek, je jen předsudek), odstranila veškeré narážky na kohokoliv, pana ředitele, bezva psí obojky apod. nesmysly.