Tentokrát o módě

Tento článek však nemá být zaměřen na poklady, které ukrývá zmijozelské sklepení, a ani se nedozvíte ceny, za které si tyto poklady můžete koupit. (Želbohu není Denní věštec nakloněn tomu, když si autor ve svých článcích dělá reklamu. Docela nerad vidí i to, když redaktor nutí čtenářům své zboží, popřípadě jim vyhrožuje, když toto zboží nechtějí.)
Tento článek bude o nejslavnostnější události školního roku. Což je jen záminka pro to, abych mohl kritizovat vše, co vidím, co nevidím, si vymyslet, a následně to zkritizovat taky!

Ve Velké síni nebylo k hnutí ještě dlouho předtím, než slavnost vůbec začala. Všichni nováčci snad v naději, že když jich bude hodně a budou dostatečně hlučet, povede se jim posunout čas nebo donutit vedení, aby začalo se slavností dřív, jali se okupovat společenské prostory hradu již pár hodin před ohlášeným začátkem.
Vydal jsem se mezi ně, i když se mi zoufale nechtělo a riskoval jsem, že se na mou hlavu snese hromada dotazů typu: „A už to bude?“ V nepozorované chvíli jsem se šikovně a obratně schoval za závěs a zapsal jsem si vše, co jsem slyšel, abych zachytil atmosféru nervozity a očekávání, která v síni vládla.

Nenápadně jsem poslouchal, špicoval uši a snažil se zjistit, která kolej je u letošních nováčků nejpreferovanější. S hrůzou jsem zjistil, že letošní vlna nováčků musí být nějaká divná, jelikož jsem zpoza svého závěsu zaslechl, že se mezi nimi vyskytuje někdo, kdo NECHCE do Zmijozelu. Chvíli jsem se s touto myšlenkou srovnával a snažil se ji pochopit. Jak to vypadá, letos každá ze čtyř hradních kolejí našla lidi, kteří se do ní těšili a přáli si do ní být zařazeni.

Všem čtyřem nováčkům, které se mi povedlo zachytit, se jejich vytoužená kolej nakonec skutečně splnila. Buď je klobouk skutečně moudrý, anebo mu všichni čtyři dali dostatečně vysoký úplatek.

Když mě to za závěsem přestalo bavit a už jsem měl plný notýsek, vydal jsem se pryč a jako všichni ostatní čekal na zahájení a krátil si čas, který se zlomyslně vlekl, neustálým pokukováním na hodinky.

Slavnost jako tradičně začala písní Moudrého klobouku. Když se podařilo utišit rozjívené nováčky a přemluvit uraženého Klobouka, aby začal zpívat, že teď už ho opravdu, čestné slovo, nikdo nebude rušit, zazněla hradem tato píseň.

Christyne Halwiger podrbala netopýra.

Tak. Tohle byla část, kterou jsem ve svém článku od vedení školy dostal nařízeno zmínit. Kdyby prý Moudrý klobouk a celá jeho píseň nebyly zmíněny v článku o slavnosti, tak by se Moudrý klobouk smrtelně urazil a příští rok za trest zařadil studenty do úplně jiných kolejí!
K nám do Zmijozelu by se tak mohl dostat někdo čestný a poctivý, a to přeci nebudu riskovat!
A teď již k samotným modelům.

Největší pozornost na sebe strhla čtveřice kolejních ředitelů. Velký podíl ve strhávání pozornosti má ředitelka Zmijozelu madam NaSaŠí Jackson, která se mi stůj co stůj pokoušela dostat do záběru, kde se velmi nenápadně nakrucovala, a i na výslovnou žádost odmítala záběr opustit, dokud jí neudělám pořádnou fotku. Je tedy možné, že pokud bych „dobrovolně“ neudělal fotku kolejních ředitelů, nemohl bych vyfotit nikoho jiného a celý článek by tedy byl plný madam Jacksonové v nových šatech.

Když už je řeč o profesorce Jacksonové, musím jako nezúčastněný neovlivněný pozorovatel říci, že ze čtveřice kolejních ředitelů je to právě ona, kdo má zcela jasně nejlepší šaty. Nejkrásnější, nejlépe sladěné, z nekvalitnější látky… a vlastně nejen ze čtveřice kolejních ředitelů, ale i na celé slavnosti a na celém hradě. Je to můj upřímný názor a vůbec to neříkám třeba proto, že je to moje přímá nadřízená a může mi strhnout body nebo mě na týden zavřít do sklepení!

Šaty nebelvírské kolejní ředitelky Olivie Windy jsem bohužel vyfotit nemohl. Je to možná dobře, jelikož jsem slyšel, že madam se na slavnost dlouho připravovala a že nad jejím outfitem by polovina čtenářek Denního věštce zezelenala závistí. Na takový příval nových studentů však Zmijozel není zařízen.

Olivie Windy se však těsně po svém příchodu stala nešťastnou náhodou obětí cukrkandlového kouzla. Po zbytek včera pak pobíhala po síni, křepčila, stěžovala si, že v síni není vánoční stromeček, a pokoušela se zpívat koledy. Slyšel jsem dokonce, že ji ze slavnosti museli po jejím zahájení vyvést, jelikož do proslovu pana ředitele neustále cinkala rolničkami a připomínala mu, že tenhle rok „moc moc zlobil, a proto nedostane dáreček“.
Všichni víme, jak dokáže být cukrkandlové kouzlo zákeřné a použít ho na kolejní ředitelku během slavnosti není nic jiného než darebnost. Viník dosud nebyl dopaden!

Druhý nejlepší model tak zvolila havraspárská ředitelka Lilien Emity Meissed, jelikož u pana McElena se o nějakém společenském šatu vůbec nedá mluvit. Dlouholetý mrzimorský profesor se již podobných slavností v minulosti zúčastnil tolikrát, že celá ta paráda ztratila v jeho očích glanc. Profesor evidentně neviděl důvod, proč by na tuto tak prestižní a společenskou akci měl přijít také společensky oděný. Jinak si totiž nedovedeme vysvětlit, proč se objevil v tom samém, co nosí po celý rok, a navíc se ani neobtěžoval požádat jednu ze tří přítomných kolegyní, aby mu zašila ty příšerně roztrhaný kalhoty.
Profesor celkově vypadá, jako by si na slavnost krátce odskočil z nějaké výpravy do sklepení. Možná že nejsme tak daleko od pravdy, jelikož těsně po zahájení slavnosti přiběhl udýchán s hůlkou v jedné a dohasínající lucernou v druhé ruce a  popadaje dech ze sebe vyrážel: „Slavnost? To už je dneska?“

Madam Meissed a slečna Jackson mne dokonce přemlouvaly, ať mu neříkám, že se kolejní ředitelé fotí. Že jim akorát zkazí fotku, když se ani neobtěžoval vzít si na slavnost neděravé kalhoty. Jaký na to měla názor madam Windy jsem nezjistil, jelikož ta se ze mě mezi řečí pokoušela vymámit, co bych si asi tak přál k Vánocům. (Přál bych si vláček.)
Každopádně jsem však trval na tom, aby pan McElen na fotce byl. Argumentoval jsem tím, že fotka čtyř kolejních ředitelů nemůže být uveřejněna, pokud jsou na fotce ředitelé jenom tři (na tohle mají patent jenom Tři mušketýři). To by se čtenáři cítili ošizeni, a kdo myslíte, že by schytal všechnu tu nevoli mrzimorských spolužáků, kdybych dovolil, aby jejich ředitel na fotce chyběl?

Hned, jak jsem konečně ofotil kolejní ředitele a slíbil madam Jacksonové pozitivní ohlasy, mě pustila a vrátila mi i fotoaparát a mohl jsem se pustit do prohlížení studentů.

Jako první jsem se zaměřil na skupinky barevných studentů, které se v menších počtech vyskytovaly u každého stolu. Lidé, neváhající využít slavnosti, aby svým modelem dávali najevo kolejní příslušnost, se najdou na každé slavnosti.

Rebecca Werde se rozhodla nevzít si na sebe obyčejné šaty jako každá druhá studentka na slavnosti a namísto toho se rozhodla světu ukázat nějaké nebelvírské kolejní předměty. Byl jsem rád, protože předměty to oni ti červení maj parádní, to zase jo. A kdybych nebyl zelený, tak bych i možná přiznal, že jim je trochu závidím.
Pokaždé, když byl nějaký vykulený nováček zařazen do Nebelvíru, Rebecca zajásala a zavrtěla takovýma těma chundelatejma věcma, co měla na rukou. Několikrát mi říkala, jak se to jako jmenuje a že to prej používaj roztleskávačky na famfrpále. Dokonce mi říkala, ať si to zapíšu, jinak si to nezapamatuju.
Nezapsal jsem si to.
Angie Claire Silvery a Narcisse Cinerea zvolily model o něco slavnostnější a oblékly šaty (které dle toho, jak vypadají, stály více peněz než roční zmijozelský rozpočet). Narcisse Cinerea pak následně nebyla svými spolužáky puštěna do kolejní místnosti a byla viděna, jak marně buší na dveře sklepení a snaží se vysvětlit, že tyhle šaty v jiné barvě neměli. Ještě později pak byla viděna, jak několik následujících dní spí v parku na lavičce, čímž šaty jistě neztratily na barvě, ale na glancu určitě.

Susie Rose Queenová, Andrew Uroboros a jakési Neznámé stvoření se letos rozhodli hrdě reprezentovat svou kolej, a to i přesto, že se k nim jejich kolejní ředitel ani zdaleka nepřipojil.

Po dvou slušných výkonech předešlých kolejí přichází mírné zklamání v podobě Havraspáru. Ať jsem hledal sebevíc, díval se za závěsy, pod stoly, měl oči na šťopkách a nastražené uši, i přesto jsem našel jen a pouze dvě studentky, které se svým slavnostním šatem rozhodly vyjádřit svou příslušnost ke koleji. Dalo by se říci, že Myker Fae McGarden a Miraell Eliranne byly toho večera jediné dvě modré u havraspárského stolu. Kvůli nedostatečnému počtu havraspársky oděných studentů jsme dokonce chvíli uvažovali i o tom, že fotka v tomto počtu nemá smysl. Děvčata si nakonec musela na fotku půjčit šéfredaktorku Denního věštce madam Niane z Libelusie, která toho večera měla shodou okolností rovněž modré šaty a která poměrně ochotně souhlasila, že chybějící studenty na fotce zastoupí.

Jelikož jen na madam z Libelusie záleží, zda tento článek vyjde, a je to ona, kdo bude mít na starosti i můj honorář, rád bych předešel případným obviněním, že jsou tím má další slova ovlivněna.

Krásná tvář se do paměti vryje
Madam z Libelusie
Nejen tvář, i oči, šíje…
Madam z Libelusie
Lásku k ní nikdo nezakryje
Madam z Libelusie
Jsem upřímný, nikoli zmije
Nečekám body či prémie

od Madam z Libelusie….

Největší překvapení slavnosti však letos přišlo, a jsem hrdý, že to mohu říci, z řad zmijozelských. Zelení studenti svou kolejní příslušnost dávali najevo hrdě, nepřehlédnutelně a hlavně svorně. Již několik dnů před slavností byla zmijozelská společenská místnost plná šatů, bot, šátků, rukaviček, rozestavěných zrcadel, poházených náušnic, ztracených náramků a všech těch věcí, které v nás mužích budí nedůvěru a opatrnost. A pro nás bylo po celou tu dobu mnohem bezpečnější vyhýbat se kolejním prostorám raději obloukem, jelikož jakmile jsme se některý objevil ve dveřích, už se na nás sesypala salva otázek, na které, považte sami, nebylo vůbec jednoduché odpovědět.
„A sluší mi to?“
„A nevypadám v tom tlustá?“
„A které náušnice jsou k té sukni lepší?“
Než jsem pochopil, že v tomto světě nablýskaných pozlátek, načechraných volánků a šustivých látek můj názor ve skutečnosti vlastně nikoho nezajímá a že se ode mě čeká tiché přitakávání, pokoušel jsem se já hlupák říkat pravdu. Po každé odpovědi jsem pak schytal ránu koštětem (neb po důkladné drezuře bývalé i současné kapitánky zmijozelské holky, byť v šatech, koště nikdy nemají daleko) a byl jsem z kolejní místnosti vyhnán. Když jsem se pak na ošetřovně setkal s dalšími zelenými potlučenými kamarády, kteří udělali stejnou chybu jako já, dohodli jsme se už do toho blázince až do slavnosti nepáchnout.

Stálo to sice hodně modřin a pohmožděnin, ale Zmijozel na slavnosti zazářil.

Bruno Haunted, Christyne Halwiger, Tara Wendy, Hrůzana Malron, Besa Bláznivá Rokfortská, Blake Towerell, Ljósið Myrkrið

Dokonce i některé bývalé zelené, které jsou z koleje již nějakou dobu pryč, odložily fialové hávy a pro příležitost slavnosti se jako za starých dobrých časů oblékly do zeleně.

Cerridwen Lowra Antares a její překvapivě mnohem mladší kolegyně Sally-Ann Olson. Novopečená profesorka Olson, kterou po dlouhých studentských letech stáří konečně dohonilo a která si dosud nestihla sehnat pořádnou dávku lektvarů mládí a mandragor, byla po celou dobu slavnosti mírně rozmrzelá, když jí neznalí nováčci neustále uvolňovali místo na sezení nebo se jí ptali, zda nechce pomoci s kabelkou. Starší a zkušenější profesorka Antaresová, která očividně zásobu lektvarů mládí má, se při každé příležitosti škodolibě ušklíbala. Své nezkušenější kolegyni po dobu slavnosti poskytla mnoho rad, kde se nejlépe dají sehnat mandragory. Když však tedy madam Olson kolegyni požádala, zda by jí takhle honem nemohla půjčit jednu ze svých mandragor, aby se mohla dát do pořádku, začala madam Antares předstírat, že ji oslepil blesk z mého fotoaparátu. Nasadila si tmavé brýle a až do konce slavnosti narážela do věcí, do studentů i do kolegyně.

Avšak i mezi zmijozelskými se našly výjimky, které se rozhodly, že slavnost – to je sice pěkná věc, ale speciálně se kvůli tomu oblékat, to je přeci hloupost. Andra Tigers se dala slyšet, že jako famfrpálová kapitánka má vrozený odpor k šatům, sukním a vlastně ke všemu, v čem se pořádně nedá sednout na koště.

Na slavnost tedy zvolila úbor vysoce praktický, a když jí do Velké síně zakázali přinést koště a tlouci s ním všechny zmijozelské v dosahu, propašovala na slavnost alespoň camrál, se kterým se následně pokoušela pod stolem driblovat. Když jí však camrál poněkolikáté utekl a zakutálel se ke stoličce s Moudrým kloboukem, kde o něj jakýsi nováček zakopl, byl jí zabaven i ten.

Zmijozelská studentka Christyne Halwiger předvedla během slavnosti modelů hned několik a během večera se převlékla mnohokrát. Všiml jsem si toho zejména proto, že pokaždé zalezla pod stůl a chtěla, abych hlídal, zda někdo nejde. Když následně vylezla, okamžitě mě obvinila, že jsem určitě šmíroval a že se nestydím.

…nestydím.

Další zajímavý model předvedla nebelvírská Kathy Mikealson. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nevypadalo o něco lépe nasadit si jarní věneček na rozpuštěné vlasy, avšak bylo mi vysvětleno, že módě houby rozumím. Že dlouhé vlasy jsou už dávno pasé a že teď frčí obvazy a pleš. Má to prý spoustu výhod, jako například, že se stonky rostlin do vlasů nezamotají.
Po krátkém rozhovoru s Kathy jsem došel k názoru, že módě asi skutečně vůbec nerozumím a dále naši komunikaci také po zkušenostech ze zmijozelské kolejky omezil na pouhé přitakávání a občasné „Aha, máš pravdu!“, aby to vypadalo, že vím, o co se jedná.

Kromě starších studentů byla síň samozřejmě plná nováčků. Většina z nich dorazila ve staré ošoupané uniformě z třetí ruky. Jelikož si zcela jistě všichni pamatujeme svá nováčkovská léta, kdy byla děravá uniforma to jediné, co jsme si mohli dovolit, nepovažuju za důležité nováčky v uniformách nikterak komentovat.
Našlo se však několik nováčků, jejichž šat se až podezřele nepodobal školní uniformě, kterou bychom od chudého prvňáčka čekali. Při pohledu na ně vyvstává otázka… kde na to sakra vzali?
Půjčili si? Ukradli? Mají nějaké hodně bohaté rodiče? A nemohli by mě ti rodiče adoptovat?

Nejvýraznější z nich byla Šípková Růženka Stella Williems, která se po sto letech spánku probudila, aby byla zařazena do Nebelvíru. Přestože neholduji růžové barvě a obvykle také neujíždím na kytičkách, za sebe mohu říci, že Stella jednoznačně předvedla nejzajímavější model celé slavnosti. (A vůbec to neříkám proto, že jako autora cyklu „Mudlovské pohádky očima kouzelníků“ mne Stella inspirovala k dalšímu dílu.)

Amy Sumersová a Mia Whitebear vsadily na barvy. Ve snaze nenásilně ovlivnit Moudrý klobouk při výběru koleje obě dvě zvolily šaty co možná nejvíce havraspárské. Ani jedna z nich však nevěděla, že Moudrý klobouk je ve skutečnosti barvoslepý a barva šatů že ho vlastně vůbec nezajímá. Co ho však zajímá a čeho si všiml, byly tlusté brýle, které Mia měla na nose. Je známo, že s brýlemi člověk vypadá chytřeji. Chytrost je zcela úměrná tloušťce brýlí. Pokud někdo nosí tlusté brýle, určitě je to proto, že se celé dny hrbí nad knihami a učebnicemi a při špatném světle si po večerech kazí oči. Hodně toho přečetl, hodně toho zná a je tudíž chytrý. Není divu, že to byla právě Mia, která se z této dvojice dostala mezi havraspárské.

Na rozdíl od předchozích dvou děvčat se Peřeja Stringer nesnažila Moudrý klobouk ovlivnit ani barvou šatů, ani brýlemi, ani ničím jiným. Už od prvních dnů na hradě Peřeja naprosto přesně věděla, kam patří, a nějaké pochyby nebyly na místě. Když pak přistoupila k Moudrému klobouku, poslal ji klobouk do Zmijozelu dříve, než si pořádně stihla sednout na stoličku.

Bílé šaty značící nevinnost a čistotu jí však nikdo neuvěřil, protože všichni dobře víme, že je do morku kostí zkažená.
A přesně tak to má bejt!
Moudrý klobouk se skutečně nikdy nemýlí.

Pro Denní věštec
Zpytlehněv Zďáblíkov