Jednoho krásného dne jsem se probudila se zjištěním, že mám veliký talent, co se psaní týče. Výsledky sice poté bývají tragické, ale to je věc druhá. Takže tady vám předkládám toto své veledílo a doufám, že mne nebudete kamenovat.
Hayasan se probudila. Vypletla se zpod Bigera. Měsíc byl právě v úplňku a louku osvětloval svou bílou září. Stíny, které tvořil, by každého mohly vylekat, ne však Hayasan, žákyni Bradavického ústavu. Ta už byla zvyklá na horší věci. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala.
„Bigere, vstávej! Sakra, vstaň!“ Mírně ho kopla do boku.
Biger omámeně posadil. „Co se děje? Proč mne budíš? Hoří snad? Pokud ne, tak mne nech spát, noc je teplá…“ zamumlal.
„Ovce.“ San tímto jediným slovem dokázala vystihnout skutečnost, že ztratili celé stádo.
Bigera to katapultovalo do plného vědomí. „Potěš ocas. Náčelník nás zabije, až se to dozví… Co budeme dělat?“
„U všech ďasů, Bigere, půjdeme se oběsit“ dodala ironicky Hayasan.
„Hayasan, neblbni! Já nechci ještě umřít!“ dramaticky vykřikl a snažil se vypadat vyděšeně, ale jeho pobavené oči vypovídaly o něčem jiném.
„Mizero. Hezky se zvedej, musíme je najít.“
„Ne, Hayasan, uděláme to trochu jinak. Půjdeme dolů do vesnice. Tam ohrady nikdo nehlídá a ten barák vedle nich taky ne ….“
„No a co? Počkej, ty jsi…“ Biger se nikdy nedozvěděl, co je. Hayasan na něj skočila a povalila ho do trávy. Pochopila. Zfalšují papíry. Vypije si to za ně někdo jiný. Věděla však, že mají práci a proto se rychle odtáhla. Rozběhli se směrem k vesnici.
Mírně udýchaný Biger a polomrtvá Hayasan se snažili plížit co nejtišeji. Tedy oni si mysleli, že jsou potichu. Ve skutečnosti však dělali velký humbuk.
S větším či menším rámusem se šťastně dostali do boudy, kde měl své sídlo Náčelník, když večer kontroloval, jestli se neztratila nějaká ovce. Touto dobou byl, jako většina majetnějších, nejspíše v hospodě a snažil si tam totálně zničit svá játra.
Jejich oči byly zvyklé na pološero, tak se na tmu uvnitř boudy celkem brzy adaptovaly. Avšak stejně nemohli pracovat v úplné tmě, proto Biger rozsvítil svíčku, kterou vyhrabal z nějakého bordelu na stole.
„Bigere, jak to chceš udělat? Máš nějaký konkrétní plán? Já ano. Oba máme podepsanou smlouvu, která říká, že tento týden pracujeme jako pasáčci.“
„No a? To není žádná novinka, nebo snad ano?“ pošeptal Biger.
„Není čas na nějaké vtípky. Prostě ji najdeme a zničíme. Potom nás nikdo nebude moct obviňovat, že s tím stádem máme něco společného zrovna my. Když nebude smlouva, tak my nebudeme ani pasáčky.“
„San, Náčelník je sice starej, uslintanej a sklerotickej, ale až zas tak blbej není.“
„Bigříčku, co tedy chceš dělat? V tom případě si běž hledat… ale ty ovce teď budou bůhví kde…“ odvětila Hayasan jízlivě a začala prohrabávat ta moře listin. Avšak jako by se po nich země slehla. Nikde nic. Prohledala smlouvy všech pasáčků, pekařů, strážných, horníků, i knihovníků za poslední měsíc.
„Máš nějaký náhradní plán? Za chvíli bude svítat. A Náčelník…“nedopověděla San. Před boudou se ozývaly divné zvuky, které vzdáleně mohly připomínat zpěv.
„…přichází…“ doplnil Biger. Jedním pohledem se dorozuměli. Biger hodil svíčku do promaštěných lejster a oba vyskočili oknem, které se nenamáhali ani otevřít.
Dveře se s velkým rámusem otevřely. Tóny zpěvu se změnily v šílený řev, když Náčelník spatřil tu spoušť. Rozbité okno, rozházená lejstra, které z poloviny již oheň strávil, by rozzuřilo každého, neřku-li opilého Náčelníka. Naštěstí měl tolik duchapřítomnosti, že popadl nejbližší láhev a vylil celý její obsah do ohně. Oheň by uhasil, kdyby tam však byla voda. Prvotřídní slivovice dokonala dílo zkázy. Chytla i druhá polovina lejster. Mírně dezorientovaný Náčelník se chvíli divil, jak to, že voda může tak dobře hořet. Mezitím chytl i stůl a rozviklaná židle, která snad zažila i stvoření světa. Náčelník byl tak zmaten, že ze sebe vyrazil pouze neidentifikovatelný zvuk, za který by se nemusel stydět žádný pavián a vyrazil ven, kde se málem srazil s Hayasan, která místo aby utekla, byla zvědavá na to, jak Náčelník hasí.
„Voda, voda hoří, hořííí!“ Řval na Hayasan, jakoby byla hluchá.
„Náčelníku, musíte odsud zmizet, jinak můžete uhořet.“ Dodal Biger, který se právě vynořil zpoza rohu, když zjistil, že Náčelníka vztek již opustil a na původ ohně zcela zapomněl.
„Ale jistě, Amy, už jdu.“ Náčelník, kterému dělala potíže i malá násobilka si totiž nikdy nepamatoval žádná jména. Každého oslovoval jedním universálním. Otázkou ovšem zůstává, jak mohl zvládnout každý večer kontrolovat počty ovcí. Biger ho odtáhl kousek dál, aby náhodou neuhořel, protože i přes všechny děsivé historky, které se kolem něj šířily, by ty ovce bez něj nebyly už to pravé ořechové. Popadl Hayasan a rychle s ní zmizel.
Pokračování příště.