Jak si někdo možná všiml, po prostorách hradu se pohybovalo pár stínů. Ne, strašidla ani duchové to vážně nebyli. Kdo tedy? Zjistit odpověď na tuto záludnou otázku bylo vážně namáhavé – nováčci. Malí prvňáčkové, ještě nerozřazení, vylekaní a naprosto zmatení.
Dne 14. a 15.7. nadešel den D. Tedy jak pro koho. Někdo z čiré radosti objímal kohokoliv a kdekoliv, jinému to bylo naprosto šumák, zatímco někdo zjistil na vlastní kůži, jaké to je, když se z bláta dostane do louže. Jeho vysněná kolej se stala již jen přeludem a on přišel na to, že raději měl zůstat doma s rodiči, než strkat hlavu do oprátky.
Jistě, každá kolej udělá pořádnou oslavu, kde své prváky pořádně uvítá, všichni si to náležitě užijí, ale nespokojenec tu bude pořád. Všechno bude neustále komentovat, nic nebude dobré. Toto má pouze dva výsledky. Ten první je dosti smutný, leč přesto si všichni oddychnou. Nováček se zde bude zjevovati stále méně a méně… až nakonec zdechne úplně. Druhý výsledek je šťastný, nováček si zvykne a je překvapivě i aktivní.
Avšak nejnebezpečnější tvor, který se může k vám do kolejky dostat, je tzv. neutrál. Je mu jedno, kde nakonec skončí. Tuto osobu můžu popsat na jednom velmi zajímavém příkladu. Na mně. Vskutku mi bylo celkem ukradené, kde budu. Dostala jsem se tedy do Havraspáru, předstírala jsem občas i radost. Poté následoval tzv. stav hrdosti, či jak to nazvat. Řeči typu: modrá barva jednou ovládne svět! mne už vážně přešly. Ale tato hrdost je pouze hraná. Ve skutečnosti pro svou kolej neudělám naprosto nic. Vnitrokolejních soutěží se z principu neúčastním, když dělám soutěž, tak pouze pro peníze, atd… znaků je spousty. Ale s radostí musím říci, že dokonce i já jsem se z této letargie probrala. Pravda, trvalo to déle, ale stálo to za to. Snad.
Pro každou kolej je nejlepší, když prvák je šťastný, že je tam, kde je. Avšak i toto má své úskalí. Nadšení brzy přejde v hranou nudu a odchod nováčka. Leč nezoufejme, těch je pouze padesát procent, tedy méně, než v příkladech předchozích.
Nedalo mi to a s nějakým tím „šťastlivcem“ jsem si musela popovídat. Sedla jsem si ke Clee Locklear z Havraspáru.
EAN: „Jsi ráda, že jsi právě v Havraspáru?“
Clea: „Samozřejmě jsem ráda. I když osobně si myslím, že na koleji až tak moc nezáleží. Se všema fajn lidma se budu stýkat i tak.“
EAN: „Proč?“
Clea: „Hrozně jsem toužila prozkoumat záhadu kolem pana Werewolfa, a teď k tomu budu mít blíž.“
EAN: „Co plánuješ do budoucna, aby bylo všem v Havru lépe?“
Clea: „Rozšiřovat lásku, mír a spokojenost. Samozřejmě budu pilnou-zlobivou studentkou a to by pro začátek mohlo stačit :-).“
EAN: „Myslíš, že pan Werewolf vážně kouše? Já jsem toho názoru, že ano; mne už jednou pokousal… ale nechci ovlivňovat tebe. Co si tedy myslíš?“
Clea: „Hodnotnou nebo upřímnou odpověď? Ano, kouše a také přitom podivně mrká levým okem.“
EAN: „A co já? Koušu taky?“
Clea: „Ech…néé…ááá…určitě ne!“
EAN: „Jaký je tvůj první dojem?“
Clea: „Když jsem vešla do Velké síně, uviděla studenta na lustru, dalšího pod stolem a jednoho, co si myslel, že je mýval, řekla jsem si: Konečně doma!“
EAN: „Popsala bys mi pocity, které se tě zmocnily, když tě Norriska vykopla ze Síně, zrovna, když klobouk vyřkl tvé jméno?“
Clea: „KDOŽE?? JÁ JI… PROČ JSTE MI TO NEŘEKLI DŘÍV?? Kdybych v tu chvíli věděla, kdo to byl, tak za sebe neručím. Naštěstí jsem kliďas :-P.“
EAN: „Jak jsi se cítila ve chvíli, když jsi se opět logla?“
Clea: „Můj první pohled padl na můj plášť, uklidňující odstín světlé modři, a to mě uklidnilo.“
Cleu jsem si vybrala záměrně. Setkala jsem se ní a tvářila se celkem nadějně, ale pes byl zakopán jinde. Ve skutečnosti bych zde chtěla rozebrat Paní Norrisovou tak, aby na ní nezbyl ani chlup suchý.
Všichni víme, o koho se jedná. Nepochybuji o tom, že se s ní setkal víceméně každý. Je příjemná jak osina v zadku a když pán Bůh rozdával ošklivost, šla si dvakrát. Jen kvůli ní jsem po celém hradu rozmístila pastičky na myši v domnění, že se chytne. Celý prvák jsem se pohybovala po neprozkoumaných částech hradu v naději, že ji zaženu do kouta, upeču a sním.
Kdo ovšem kočka, která se vydává za Paní Norrisovou, ve skutečnosti je?
Podařilo se mi přesvědčit Paní Norrisovou k rozhovoru, v němž dojde k šokujícímu odhalení. Nevěříte? Čtěte dále!
Položila jsem jí rafinovanou otázku: „Kdo ve skutečnosti jsi?“
Paní Norrisová chvíli přemýšlela, nakonec však podala informace, které jsem potřebovala.
„Jak bych začala, no…. Vezmu to od začátku. Kdysi jsem byla studentka. Zapomněla jsem odevzdat domácí úkol a tehdejší pan ředitel Albus Mithrandir Dumbledore mne za trest nechal zavřít do sklepení. Tak jsem tam jen tak seděla, úkol jsem dopsala a propuštění se nekonalo. Asi se na mne i přes mé připomínky zapomnělo. A potom to přišlo. Vlivem radioaktivního ozáření, jsem se proměnila v nedokonalého lva, který vám připomíná kočku. Byla jsem totiž v Nebelvíru.“
EAN: „Panebože, no to je hrůza. A co tam vůbec dělalo to radioaktivní záření?“
Paní Norrisová: „Když si tam vedení skladuje radioaktivní plutónium k pokusům na studentech, tak to záření k tomu jaksi patří…“
Tak to vidíte, vážení čtenáři. Pokud vám naroste třetí oko nebo druhý nos, za vše může vedení a jeho plutónium. Proto navrhuji, aby se ode dneška začalo tomuto novému věku říkat Ozářené časy.