*Jak George objevil pana Sýkoru a jak to dopadlo*

| Vydáno:

To bylo zrovna kolem poledne, když se George procházel Granndibalským lesem, jak už to dělal každé poledne. Sluníčko krásně svítilo, prostě byl den jako malovaný. Když už byl George v polovině cesty, zastavil se a začal si hledat nejbližší pařez. „Přeci nemůže chybět pořádná svačinka,“ pomyslel si George u nalezeného pařezu. Byl kolem něj nádherný rozhled. Nejen že viděl na jezero. Viděl dokonce i na vesnici Matarvel i na Sokolovskou stráň. George si připadal opravdu hezky.

Po zhruba pěti minutách, když George dojídal poslední sousto chlebu s hermelínem, uviděl někoho velmi podivného. Byl to nějaký muž. George neváhal, schoval ubrousek, láhev s dýňovou šťávou a vydal se za ním. Muž se pohyboval celkem rychle, takže Georgovi dalo docela zabrat, aby ho dohonil. Nakonec se mu to přeci jen podařilo. George si stoupl opodál muže, který se také nakonec zastavil a prováděl velmi divnou činnost, a velmi pečlivě si ho prohlížel. Ten člověk měl zelený plášť s oranžovým límečkem. Dále také čtverečkované kalhoty a bílé boty. Zvláštní na něm byla podivná pokrývka hlavy, která připomínala jak obyčejnou čepici, tak klobouk.

George chvíli pozoroval, co dělá, pak to však nevydržel a na muže spustil: „Dobrý den, jsem George a velmi by mě zajímalo, co to tu děláte za podivnou činnost!“George byl na svou řeč hrdý, hrdost ho však ihned přešla, jelikož se muž tak moc vylekal, že upustil kapesní nožík, který měl v ruce a div neomdlel. To už George nestál za stromem opodál, ale vyběhl za mužem. „Promiňte mi pane, já nechtěl,“ omlouval se George.
Muž se opřel o strom a řekl vlídným hlasem: „ Nic se nestalo mladý muži. Mimochodem, já jsem inženýr Sýkora a zkoumám kůry stromů.“
George si vydechl. „Aha… Tak to jste tu dělal. A já už myslel, že nám tu ničíte lesy,“ řekl George a podal panu Sýkorovi ruku.
Pan Sýkora gesto opětoval a dále povídal: „Pracuji pro ústav zkoumající stav našich lesů na východní plošině. Mimochodem, kdyby tě to zajímalo, mohl bych tě zítra provést po našem Ústavu.“
„To by bylo skvělé,“ řekl George. „Mě tyto věci nesmírně zajímají.“
Pan Sýkora se usmál. „Tak v poledne u obchodu madam Kretcherové, bereš?“
„Beru!“
George znovu podal ruku panu Sýkorovi a následně se oba rozešli každý na jinou stranu. George byl v myšlenkách, jak se bude procházet po ústavu, bude v bílém plášti a zkoumat. „Už se moc těším,“ řekl si jen tak pro sebe a šel zpátky polní cestičkou do hájovny.

Druhý den se George vypravil na procházku už v osm hodin, aby mohl být v poledne připraven. Tentokrát však při své procházce neviděl nic, co by stálo za pozornost. „Inu, dobrodružství v procházce nehledej,“ řekl si sám pro sebe.
George se vrátil do hájovny s nadšením, že dnešek bude velmi zajímavý. Bylo zhruba půl dvanácté, takže si do batohu zabalil chléb s margarínem a láhev mléka. Vydal se na cestu…
Když dorazil k obchodu madam Kretcherové, bylo asi za pět minut dvanáct hodin. George byl netrpělivý. Jeho netrpělivost však nahradil smutek. Bylo už dvanáct pryč a pan Sýkora pořád nikde. Počkal ještě pět minut, ale marně. Velmi ho to zamrzelo. Se slzou na tváři odešel pomalým krokem zpátky do hájovny.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *