Jako správný student jsem se vydala pogratulovat naší nové profesorce na škole – profesorce Petule Laskavé.
Však nikdy to není snadné a třebaže si někdy naplánujete, k něčemu se odhodláte, stane se něco, co vaše rozhodnutí změní. Tak tomu bylo právě ve chvíli, když jsem se zastavila před dveřmi profesorky Petule Laskavé. Dveřmi – dvěmi dveřmi. Stála jsem zmatená, rozhlížela se kolem sebe a nevěděla, jestli sním, bdím či prostě blbě vidím.
Nechala jsem to být a paní profesorce nepopřála.
Jenže mě hryzalo svědomí. Co když právě díky tomu, že jsem jí nepopřála, se jí teď nebude dařit? Třeba jsem opravdu jen špatně viděla. Nezbývalo nic jiného, než se opět vydat ke dveřím slečny profesorky.
Byly tam. Dvoje dveře. Přesně jako předtím. Tentokrát s příjemným pocitem, že moje oči jsou v pořádku, jsem se rozhodla pro první dveře. Byly úplně stejné jako ty druhé. Ale vevnitř to již tak stejné nebylo. První kabinet obsahoval dvě místnůstky – Gratulace ke všemu a dotazy.
Dohromady zde byli tři návštěvníci. Vkročila jsem do kabinetu vedlejšího, taktéž profesorky Laskavé. Ten už byl více zařízen.
Měla jsem hned několik možností, kam vkročit. Ale nikdo tu. To mě zarazilo – třeba jsem jediná osoba na hradě, která o tom druhém kabinetě ví! Má každý profesor na hradě víc jak jeden kabinet? A já omylem našla něco, co jsem najít neměla?
Dodatečně přeji slečně profesorce Petuli Laskavé hodně štěstí ve fialové cestě :).