Hetty Londsová: Mám tu čest s tebou mluvit prvně. – usměje se – Tákže se tě raději zeptám už napoprvé pro ty, co to neví (tím jsem samozřejmě myšlena já) – jak ses stala dušicí?
Magrápa Česneková: Dobře, tak já ti to povím a zda je to pravda, ať posoudí čtenáři. – odmlčí se –
Magrápa Česneková: To bylo tak… – zasní se –
Měla jsem tajný románek s jedním chlapcem z vedení koleje. No láska jako trám, co ti budu povídat… – zachichotá se – A to byl ten problém. Náš tehdejší kolejní ředitel, nebudu pana Matta v žádném případě jmenovat, nebyl lásce ve vedení koleje… – povzdychne si – Byl to pes. A bohužel nám na náš románek přišel. – pokrčí rameny – A nebyl lásce ve vedení koleje nakloněn…
Hetty Londsová: – přikyvuje –
Magrápa Česneková: …a dal mi na výběr – buď školní trest, nebo smrt. A ruku na srdce, Hetty, kdo by chtěl jít drhnout bažanty na ošetřovnu?!
Hetty Londsová: – znechuceně se ušklíbne – Jasně že nikdo!(Nikomu se předem omlouvám.)
Magrápa Česneková: Právě… a tak jsem zemřela.
Hetty Londsová: Fíha! – vykulí oči – To je ale příběh. A co ostatní duchové? Držíte pospolu, nebo proplouváte posmrtným životem každý sám?
Magrápa Česneková: Moc se nevídáme. Být mrtvý je takové smutné řemeslo. Jsme tu jen čtyři a každý si dušší na svém popelu. – pokrčí rameny –
Hetty Londsová: A co tvá kolej? Jak všichni prožívají to, že odcházíš?
Magrápa Česneková: Ale docela v pohodě. Andrew už má připravený věnec s nápisem „Chtěl jsem vzpomínat ale zapomněl jsem“. Udělá se nějaká ta vzpomínková párty a bude hotovo. – směje se –
Myslím, že to nikdo moc neprožívá. – usměje se – To je holt život. A taky smrt.
Hetty Londsová: Už se do světa mudlů těšíš? Nebo se sem někdy (třeba do parku) ještě někdy navrátíš?
Magrápa Česneková: Ani mudlové, ani park mě nečeká – jdu tam, co musel i Brumbál sám. A ne, nemyslím záchod. –rozchechtá se – Když se rozhodneš jít dál, už není cesty zpět.
Hetty Londsová: Aha, chápu. Snad tam najdeš, co očekáváš. – usměje se –
Magrápa Česneková: Taky doufám. Dala bych si stejk a hezky vychlazený pivo. Po těch letech na dietě jednomu vyhládne. – rozesměje se –
Hetty Londsová: A ještě jednu věc mám na srdci. Chtěla bys tímto prostřednoctvím říct něco, na něčem ti záleží? Někomu poděkovat? Říct nám nějaký vzkaz na závěr? – usměje se –
Magrápa Česneková: – zamyslí se – A víš, že ano? Tak tedy: Nejdřív děkuji Mrzimoru. Ať si o něm kdokoliv myslí cokoliv, je to kolej plná lidí s velkým srdcem. Našla jsem si tam přátelství přesahující život i smrt. – usměje se – Dál chci poděkovat Andymu Uroborosovi, který si jde vždy svojí cestou a nebojí se překážek, které mu pro jeho paličatost lidé tak často staví do cesty. Ještě je tady naše Patricie a pan kolejní Nich, kterým patří můj neskonalý dík za vše, co pro mě udělali. Tito tři lidé byli a vždycky budou duší Mrzimoru. A na závěr děkuji panu řediteli Matthovi, který mě tak nestydatě zabil a umožnil mi stát se duchem. Díky Matthe, ale už mi to nikdy nedělej. – naposledy se usměje –
A to byl můj první a poslední rozhovor. Odpočívej v pokoji, Magrápo.
Pro Denní věštec
Hetty Londsová