Knihovník dostal výprask

Většině obyvatel hradu jistě neunikla informace o nové dodávce speciálních lektvarů v lékárně na Příčné ulici. Lektvarů, které jsou schopny zlomit prokletí ZLA. Možná právě vás v souvislosti s nimi již také napadla myšlenka na téma „co by se asi stalo, kdyby některý z lektvarů vypil někdo neprokletý“. Vězte, že pana knihovníka to nejen napadlo, ale díky své vrozené nebelvírské odvaze se to rovnou rozhodl vyzkoušet. Jak on sám ovšem připouští, následky nebyly zrovna příjemné…

Byl akorát čas dopolední svačiny, když jsem se konečně doplazila do Velké síně na snídani. Poklidné konzumování studentských zbytků mi ovšem nebylo dopřáno, neboť se krátce po mém příchodu celou síní rozlehl neskutečný řev. Když jsem se konečně vydrápala na stůl, abych měla lepší přehled o zdroji ruchu, zahlédla jsem našeho knihovníka Aleatha deDark Spellmana prchajícího před skřítkem Nekňubou, který se člena hradních zaměstnanců rozhodl řádně sešvihat působivou a respektbudící skřítčí rákoskou. Knihovník kličkoval mezi stoly, podrážel v tuto hodinu prázdné židličky a házel je skřítkovi pod nohy – ovšem nic mu to platné nebylo, výprask dostal pořádný…

Z Nekňubova pisklavého jekotu jsem nicméně pochopila, co se pan knihovník právě pokusil udělat – stejně tak jako všichni ostatní přítomní ve Velké síni:

Knihovník rozlícenému skřítkovi nakonec svůj poctivě zakoupený lektvar – k úlevě přítomných profesorů, kteří začali již jen z představy, že budou muset v knižní podobě poskytovat první pomoc otrávenému, ztrácet písmenka – odevzdal. Jeho podoba tedy zůstala nedotčena, jak můžeme vidět na fotografii, kterou jsem pořídila bezprostředně po výprasku. Povšimněte si zejména kamenného postoje a křečovitého úsměvu, s kterým mi pan Aleath zapózoval…

Nebyla bych to ovšem já, abych ještě nevypracovala jako bonus krátký rozhovor s dotčenou stranou. Nekňuba mi sice stihl dříve, než jsem se k němu doplazila, utéct pod záminkou, že jde vařit oběd, avšak pan knihovník mi v ústraní dvě otázky laskavě zodpověděl:

B.O.: Pane Spellmane, mohla bych vám pro DV položit pár otázek? Co vás vedlo k tomu, že jste se chtěl napít ZLého lektvaru? Doufal jste snad, že se též proměníte v knihu (nebo alespoň v něco zajímavého), je vám líto, že nejste prokletý? Nebo to byla čistá zvědavost, případně nedopatření? Šlo o sázku či o vydírání? Povězte k tomu něco našim čtenářům!

A.dD.S.: Ano, původně jsem chtěl být jako knihovník knihou. 🙂 Dopředu říkám, že nemám rád toho skřítka, co mi lektvar sebral, než jsem ho stihl vypít. 🙂 Mno jo, prokletí nemůžou být všichni…

B.O.: Ano, to chápu, k vám bylo ZLO obzvláště kruté… Budete to zkoušet dál? Mohl byste zkusit třeba skřítky nějak odlákat, pokusit se lektvar vypít ve chvíli, kdy budou mít plné ruce práce, to by vás třeba mohli přehlédnout… Nebo vám to stačilo?

A.dD.S.: Ovšem, že budu, už jsem jim před dveře lékárny připravil pastičku v podobě kýble s vodou a návnady sýra. 🙂 Jak už řekl jeden přemoudrý člověk – skřítek je dobrý plavec, ale málo vydrží. :-))

Ano, jak tedy vidíte, v panu knihovníkovi se nebelvírská krev skutečně nezapře. Na druhou stranu bych zde chtěla vyslovit důrazné varování pro všechny, kdo by se třeba rozhodli jít v jeho stopách: Nezkoušejte to! Za otrávení dospělého knihovníka žádná z knih profesorského sboru do Azkabanu nepůjde – za otrávení studenta by ovšem mohla. Berte tedy prosím ohledy alespoň na své vyučující, když vám za ně nestojí vaše pozadí…