Taky jste si mysleli, že pokud odcestujete s naší cestovní agenturou PART, zůstanou vám hradní brány po týden uzavřeny a vy se budete moct naplno věnovat zážitkům z navštívené destinace? Opak je pravdou. Existuje způsob, jak si dopřávat obojí.
Bylo nádherné pondělní ráno prozářené sluncem a zrovna jsem se vracela ze zvířecího útulku v Godrikově Dole, když jsem na chodbě hradu zahlédla Cassandru Auroru Nott. Co tady dělá? Vždyť má být v Řecku, prolétlo mi hlavou. Dotyčná zmijozelská studentka byla totiž zapsána na pergamenu cestujících do Athén. Ne, že bych věděla o všech zdejších kouzelnících, kdy a kam odjíždějí s C. A. PARTEM. Taková všetečka nejsem. Ale i já uvažovala o zájezdu a Cassandřino jméno napsané na listině přihlášených mi utkvělo v paměti.
Myslíte si, že si vymýšlím? Nevěříte mi? No, prosím, zde je důkaz.
Výletníci odjeli 15. 7. a slečnu Nott jsem na hradě viděla o den později, 16. července.
Nedalo mi to a začala jsem Cass nenápadně sledovat. To nemůže být samo sebou. Musí existovat způsob, jak se z Řecka dostala sem a jak se pak dostane nazpátek. Přece nevyhodí 17 srpců za zájezd jen tak z okna.
Má starší spolužačka neměla o ničem ponětí. Procházela dál hradem a dostávala se do míst, které mi nebyly moc známé. Snažila jsem se, abych ji v tom bludišti neztratila z dohledu. Pro Merlinovy vousy – na co s sebou vleče lucernu? Raději si měla vzít nějaký slamák, aby z toho jižního sluníčka nedostala úpal.
Mé úvahy a nepozornost měly fatální následky. Stačil okamžik a Cass byla pryč. Doběhla jsem na místo, kde jsem ji zahlédla naposled a zoufale se rozhlížela na všechny strany. Kam zmizela? A pak jsem to uviděla. Na zemi ležel podivný skleněný předmět. Značně oprýskané těžítko. Kde se to tu vzalo? To bude přenášedlo! Dotkla jsem se ho opatrně rukou a…
Jsem v Athénách! Tady je teda horko. Slunce na mě neúprosně praží. Černé oblečení, které mám na sobě, není zrovna nejvhodnější pro návštěvu řeckých ostrovů. Kdo mohl tušit, že se tu tak najednou objevím? Ale zvyšování tělesné teploty momentálně neřeším. Stojím totiž před samotným chrámem Erechtheionem. Je tu plno turistů, ale Cass, ani žádnou jinou známou tvář ze školy, nevidím.
Páni! Údivem mi poklesne brada. Ještě že jsem si o něm zjistila něco víc, když jsem uvažovala, že se na zájezd přihlásím. Je to nejposvátnější místo v celé Akropoli. Podle legendy se údajně právě zde utkala Athéna s bohem Poseidonem o to, kdo bude držet nad městem patronát. Obdivuji předsíň s karyatidami, což jsou nosné sloupy v podobě dívek oblečených do peplu, starověkého šatu obepínajícího jejich štíhlé tělo. Na chvíli se posadím na zem a užívám si atmosféru místa.
Ale teď musím myslet na návrat. Přeci jen, jsem tady trošku nepatřičně. Obcházím celý chrám a hledám nějaký zvláštní předmět, který by mě dostal domů. Tady je. No, řekněte sami. Kdo by v téhle vyprahlé pustině chtěl něco sázet?!
Jsem zpátky na hradě. Plná dojmů a příjemně osmahlá od sluníčka.
*
Komu by se zachtělo odskočit si na pár hodin z hradu, stačí najít to správné přenášedlo. Poradím vám, že je to hradní chodbou od laboratoře stále rovně a na první odbočce doleva.
Tak hodně štěstí při hledání a pošlete nám z vašich cest do redakce pohled!
Pro Denní věštec
Mia Whitebear