Milujete nekonečné louky? Modro nad hlavou? Vítr ve vlasech? Já tedy ano. Proto jsem se na dnešní výlet tolik těšila. Divoký západ tohle všechno v sobě má. A navíc koně. Pravé nefalšované živé koně. Toto zvíře jsem doteď viděla jen na obrázku v encyklopedii o mudlech, ale říká se, že jízda na koni je stejně návyková jako létání na koštěti. Nechme se tedy překvapit, co všechno nás dnes čeká.
Ještě před zájezdem jsem si rychle zaběhla do školní knihovny, abych si nastudovala něco o kovbojích. Neuškodí vědět, jak se mám na toto dobrodružství obléct. Pak už bylo rozhodování před šatní skříní jednoduché. Modré džíny, farmářské kozačky, klobouk. Jen společenskou bílou košili (jedinou v mé skříni) jsem zavrhla a nahradila ji raději hnědým režným tričkem. Po mé výpravě do Egypta (tady) jsem na své oblečení opatrnější. Ale co chrániče a přilba, co nosím na famfrpál? Nemám si je vzít s sebou? Mohly by se hodit. Nakonec je natáhnu taky.
Přenášedlem se během chvilky dostanu na Divoký západ. Přistála jsem na nějaké farmě. Omšelé domky. Ohrada s koňmi. Od sluníčka vypálená tráva. Obloha bez jediného mráčku. Parno se dá přirovnat tomu u nás. Kouknu na své oblečení a vysoké boty. Asi se dneska pořádně zahřeju.
Z jedné budovy vyjde nějaký kovboj. Podle toho, jak se ke mně řítí a jak mi zmáčkne pravici, odhaduju, že to bude můj průvodce.
„Jsem Tom,“ představí se a já mám dojem, že mi pod jeho stiskem upadne ruka v zápěstí. „Co to máš, prosím tě, na sobě?“
„Chrániče a přilbu na famfrpál, nikdy jsem na koni nejezdila, tak abych si neublížila,“ odvětím a cítím, jak se červenám.
„Na famfr-co? Ale to je jedno. Hele, než si sedneš na koně, tak si to tady musíš odpracovat.“
A odvádí mě do jednoho stavení. Ukazuje mi boxy, kde mívají ustájené koně. Jsou ale prázdné. Nechápu, co tady budu dělat. Ale to už mi Tom strká do rukou podivný nástroj se čtyřmi hroty a ukazuje na jednokolové vozítko opodál. „Nejdřív to tady vykydáš, a pak se můžeme bavit o ježdění.“
Když vidí můj nechápavý výraz, začne mi všechno polopatě vysvětlovat. „Tohle jsou vidle, ty budeš potřebovat uvnitř boxu. Posbíráš s nimi všechny koblížky, nahážeš je do koleček a vyvezeš na hnůj. Až to budeš mít všechno vyvezené, dáš do boxu novou slámu. Tu najdeš támhle.“
Sice mu moc nerozumím, ale snad to zvládnu. Tom mě nechá o samotě a já se chopím vidlí. Nevím, jestli jsem tak naivní, ale já uvnitř boxu opravdu očekávala koblížky. Takové, co míváme občas k jídlu ve Velké síni. Ale ani vám neřeknu, co jsem tam našla doopravdy. Nechtějte to raději vědět. Po půl hodině jsem byla s prací sice hotová, ale zpocená, špinavá a… Tak trošku smradlavá. – ušklíbne se –
Tom se objeví zrovna v okamžiku, kdy vracím vidle na své místo. „No, není to úplně nejlepší, ale není to ani tak hrozný,“ zhodnotí mou práci a začne mi vysvětlovat, čím koně krmí. Přes den bývají na pastvině, kde si sami ukusují trávu, a večer, když je zavedou do stájí, každému dají seno, což je vlastně usušená tráva, a čistou vodu. Také je přikrmují granulemi, ovsem, otrubami…
Pak mě Tom zavede do malé místnůstky a ukazuje mi výstroj.
Představte si, oni dávají koni takové sedátko, kterému se říká sedlo! Dokonce existují i různá sedla. Kromě toho ho uvazují do složitého systému kožených pásků, které mi můj průvodce všechny pojmenoval, ale jejich názvy jsem okamžitě zapomněla. Tom si vybral z výstroje potřebné kousky, a poté jsme se odebrali k ohradě.
Panečku, tak jsem se dočkala. Živí koně. Konečně si jednoho pohladím. Bylo jich tam asi deset a každý jiný. Lišili se barvou kůže, barvou očí, hřívy a ocasu, a dokonce i velikostí. Hned za mnou přiklusal takový maličký koníček, podle Toma hříbě poníka. Neodolala jsem a natáhla k němu ruku.
Tom mě volá, že jdeme jezdit. Vybere mi světlého koně s bílou hřívou a zručně ho osedlá. Jen je nějaký vysoký, vůbec netuším, jak se na něj dostanu. Kovboj mezitím povídá, jak ovládat koně, když budu chtít jet doprava nebo doleva, nebo jak ho mám zastavit. Pak že si vyzkouším klus. To je běh koně, při kterém musím vysedávat v sedle. Snad to zvládnu, nezní to nějak složitě.
Než se vzpamatuju, Tom mě popadne a vyhodí do sedla. Zasunu nohy do třmenů, popadnu otěže a to už Tom mlaskne na koně a ten se dá do pohybu. Zřejmě je velmi rád venku, protože stačí chvilinka a sám přejde do klusu. Na nic nečekám a chytám se oběma rukama sedla. Že bych měla vysedávat, to mě ani nenapadne. Vždyť je to o život! Poskakuju v sedle jako hruška a Tom se může uřechtat smíchy. Očividně se velmi dobře baví. Znovu na koníka mlaskne a ten přejde do cvalu. To už pouštím otěže nadobro a držím se sedla a v sedle silou vůle. O několik sekund později končím na zemi. Au! Ještě že jsem si vzala chrániče a přilbu. Z kovboje se vyklube pěkný tyran. Nenechá mě odpočinout a znovu mě vyhodí do sedla. Prý musím něco vydržet. Skoro dvě hodiny mě drezůruje a honí po ohradě sem a tam. Když se potom svezu z koně dolů (o sesednutí nemůže být ani řeč), cítím každičký sval. A co víc, hrozně mě bolí zadek. Ale to už mě Tom sekýruje, že kůň potřebuje vytřít do sucha a vyčistit. Raději poslechnu hned, než si to zase rozmyslí a bude mě týrat v sedle. Myslela jsem si, že se jízda na koni bude dát přirovnat k letu na koštěti, ale řeknu vám, lítání je o moc snažší.
Když je koník v suchu, zavede mě Tom na verandu jednoho domku. Tam se usadíme do houpacích křesel a posloužíme si výborným sladkým čajem.
Kovboj Tom mě zasvěcuje do tajemství těchto čtyřnohých zvířat, které se teď v klidu pasou na pastvině. Ukazuje mi obrázky a vypráví mi o barevných variacích různých plemen. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi víc líbí grošák s bílou srstí a tmavošedými chlupy, nebo vraník, který je úplně černý.
Také mě zaujme, že podle postavení uší se dá vypozorovat, co si koník myslí. Když má uši vztyčené kupředu, zajímá se, co se děje a očekává něco pozitivního. Jedno ucho stočené na stranu naznačuje, že ho něco rozptyluje. Uši dozadu znamenají rozčílení nebo strach.
Už se smráká, když se chystám zpátky na hrad. Byl to zajímavý den. Naučila jsem se toho zase opět spoustu nového.
A jestli i vy máte chuť objevovat Divoký západ, nebojte se a běžte do toho. Bolavé pozadí z jízdy na koni za to určitě stojí.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear