Běžně je při pobíhání chodbami nevnímáme, pokud jimi zrovna omylem neprojdeme. Jsou součástí našeho hradu od nepaměti a spjati s ním tak silně, že ani jejich vlastní smrt je nedonutila školní pozemky opustit. Narážíme na ně denně, ať už v kolejních místnostech, ve Velké síni či v kronice naší školy. Duchové.
29. října slaví narozeniny havraspárská dušice, Eliah Tailesová. Je dost ironické, že zemřela několik dní před všemi svátky duchů, ať už mluvíme o Halloweenu, slavnosti Všech svatých nebo o Dušičkách. Nemůže si tak bohužel vychutnat to, že by slavila výročí smrti zároveň s oslavou své existence. Přesto se na Halloween může radovat, protože svátek věnovaný všem neživým přímo svádí k oslavě.
Prvním zemřelým studentem naší školy byl v prosinci 2004 Hanibal Lecter. Umírání je tudíž běžnou součástí hradu téměř od jeho samotného počátku. Navíc je na něj i přes mnohdy až katastrofický nádech po tolika tragických událostech pohlíženo bez většího zájmu… Ani úředníkům z Ministerstva kouzel nepřijde divné, že na našem hradě přišlo o život už celkem 17 kouzelníků. Možná i proto duchy spousta lidí nebere příliš vážně.
Duchové naší školy čelí celoročním vtípkům i diskriminaci, protože jim není dovoleno dělat to samé, co ostatním studentům, a až ve chvíli, kdy se na Halloween všichni za duchy převlékají, dojde hradní populaci, že by si měli šedých entit, které denně dotváří nezaměnitelnou atmosféru naší školy, vážit. Současná zmijozelská dušice Marguerita Laux se ohledně vyjadřování úcty vyjádřila: „Věčně mě někdo zdraví máváním skrz mě. Zavírají mi dveře před nosem, protože přece projdu skrz. Večeře na mě nikdy nezbyde, protože přece jíst nemusím. A spát? To přece taky nemusím. Moji postel někdo záhadně prodal.“
O tom, že respekt k zemřelým chybí nejen v zelené kolejní místnosti, vypovídá i odpověď mrzimorské Ankaret Riannon Sarkany: „Úctu?“ poškrábe se dračím ocasem na kočičí hlavě, „jejš, tak to jsem si fakt nevšimla. On by mi ji měl jako někdo projevovat? A u nás na hradě?“
Jak jistě uznáte sami, Halloween je pomalu jediným dnem v roce, na který se duchové mohou cítit vítaně a skutečnou součástí hradu. „Těším se, že tu konečně kolem budou chodit normálně oblečení kouzelníci. S dýní na hlavě, s vyschlou lebkou v podpaží, kosti budou trčet… Konečně normální den,“ přikyvuje Marguerita. Je totiž bezesporu náročné trávit veškerý svůj čas plachtěním po chodbách, zatímco ostatní pobíhají kolem, ani se nezastaví. Po nocích se dá povídat jen na Paní Norrisovou, témat k hovoru se studenty ubývá, protože není možné na sebe vzít šaty s posledním odstínem té překrásné lila barvy, a navíc ani profesoři s duchy nemají mnoho témat k hovoru, neboť většina duchů zemřela jako děti. Na Halloween jako by se však všichni najednou zajímali o ty, které celý rok přehlíží.
Je dost možné, že neexistence více Halloweenských dní během roku donutila jít „dál“ všechny duchy, kteří se na hradě do dnešních dní vystřídali. Zda tušili, že jinde je místo, kde jim bude lépe, nevíme, protože nám to žádný z nich neprozradil. Současní duchové však zvolili tuto podivnou existenci. Proč?
„Protože si nejsem jistá, jestli „dál“ je světlo na konci tunelu. Vždyť Zmijozel je tím největším světlem ve vesmíru!“ směje se při odpovídání Marguerita. I Ankaret se vyjadřuje v podobném duchu: „Opustit Bradavice? Nikdy.“ Pouta ke koleji, hradu či kouzelnickému světu – to je dle duchů asi nejsilnější důvod, proč se rozhodli zůstat v našem světě. Tím druhým je jednoznačně strašení, byť Marguerita uvádí: „Já nestraším! Ostatní straší mě!“ Ankaret mi však se smíchem přikyvuje: „Ano, straším moc ráda. Děsně mě baví na někoho vybafnout.“
Je tedy nasnadě se zamyslet nad tím, zda bychom my sami volili možnost stát se duchy, kdybychom si smrtelně ublížili. Sedmnáct lidí na hradě tak volilo – ať už mluvíme o duších z Nebelvíru, kterých se vystřídalo postupně šest – Mariah Jane Watsonová, Thomas Perchner, Lola Kaki, Phosgen Crestfall, Stella Wellington a Martin Matýsek – nebo třeba o dušicích Havraspáru, které byly „jen“ tři – Irma Pletichová, Arya de Hall a Eliah Tailesová. Kolej Zmijozelu měla možnost zažít duchy čtyři, stejně tak kolej Mrzimoru. Za Zmijozel si strašení vyzkoušeli Hanibal Lecter, Morgiana Jarwinská, Amanda Lembrijová a Marguerita Laux. Ze žluté do šedé si oblečení obarvili Arthur Jacobs, Susy Wernerová, Magrápa Česneková a Ankaret Riannon Sarkany.
Tímto bych každému z nich v tomto článku chtěla věnovat tichou vzpomínku. Je však důležité vnímat duchy i jindy než na Halloween, neboť bez nich by hrad nebyl takový, jaký je. Jsou to ti, co často srší dobrou náladou a zpříjemňují nám dny, kdy nám není do zpěvu, protože je za dveřmi termínová neděle. Je to obdivuhodné. Stejně tak jejich optimismus, ačkoliv se sami nachází ve stavu neživém. „Duší život je fajn. Sice spoustu věcí už dělat nemůžu, ale jiné zase ano.“ Demonstruje mi to tím, že proplachtí nejbližší zdí tam a zase zpátky. „Tohle nikdy neomrzí,“ zasměje se Ankaret. A má pravdu – radost z maličkostí je důležitá. I proto bychom si duchů měli cenit, máme se od nich totiž co učit.
Pro Denní věštec
Narcisse Cinerea
Netušila jsem, že to duší číslo je tak vysoké! +je v šoku+
Moc děkuji za úžasný článek, slečno Narci, hrozně ráda jsem si některá jména připomněla.