Pamatovala jsem ji jako zmijozelskou studentku. V poslední době jsem ji tu ale nevídala… Kdo mohl tušit, že se chystá umřít!
Amanda Lembrijová byla na hrad podle vlastních slov oficiálně přepravena 13. 4. 2010 a to ve stříbrné (lebkami zdobené) truhličce. A od těch dob tu straší.
V prvé řadě – upřímnou soustrast. Jak se Vám to stalo? ukazuje na průhlednou barvu
No… Moc si z toho nepamatuju, popravdě. Vím jen, že mě čekala spousta úkolů, v koleji byl tou dobou pořádný binec, nic jsem nestíhala… A tak, když jsem si šla na před školu nakopnout pár havranů pro radost, z ničeho nic mě zavalila tíha odpovědnosti za to všechno a pak… JABADABAHŮŮŮ.
Jak to přijali Vaši rodiče?
Rodiče si s tím hlavu nedělají. Oni nejsou rasisti a tak neřeší, jestli jste černí, nebo bílí. Jo, kdybych třeba zčervenala nebo zežloutla, tak nechť je mi urna pohodlná, to by mě přetrhli i za mrtva. Ale takhle mě berou takovou, jaká jsem.
Inu, rodiče si nevybíráme, pomyslí si profesorka.
Jak dlouho po smrti přišla nabídka stát se kolejním duchem Zmijozelu?
Popravdě to trvalo nějaký ten pátek. To víte, odvalit takovou tíhu odpovědnosti, to není jen tak. To je dlouhodobý proces.
Jak se cítíte zpátky ve Zmijozelu? Jaké máte plány do budoucna? Hodláte tady hodně strašit nebo se spíš stáhnete do temných částí hradu?
Plány? No… Jakožto studentka jsem bojovala za práva studentů. Nyní však vidím, že mě opět zavaluje tíha zodpovědnosti a nutí mě udělat něco i s dušími právy. Jaké prostředky, taktiku či nástroje použiji, však nemohu sdělit, tudíž se bližšímu rozvedení otázky vyhýbám. Ale sedět tu jak mrtvola rozhodně nehodlám. Však to znáte – co vás nezabije, to vás posílí. A co vás zabije – to vás opět nakopne k životu.
Jste ráda, že jste zpět na hradě? Cítíte něco jako nostalgii?
Tak především, nevracela bych se nemít to tu ráda a jelikož je všechen můj majetek fuč, logicky z toho vyplývá, že jsem tu kvůli lidem. Nostalgii, tu vnímám už tak od 3. ročníku když zavzpomínám na starý dobrý časy. Teď spíše pociťuji zmatek, protože si nemohu zvyknout na to, že se už nemusím složitě dobývat do pánských umýváren, že mám konečně vysněný bezedný žaludek, který je k dispozici nevídanému množství bůčku, a že po něm nemusím hubnout do plavek…Ale také třeba zmatek ze spousty nových věcí, které na hradě přibyly během mého zmrtvýchvstání.
Na hradě jste se objevila jako duch ve chvíli, kdy je na pultech u Madam Malkinové nová kolekce. Jak se Vám líbí? Dovolily Vám Vaše finance si ji pořídit? A není Vám líto, že na Vás teď tak nevyniknou barvy?
Popravdě, myslím, že spousta starších kousků stála rozhodně víc za vyprázdnění měšce než aktuální nabídka. Navíc, co se týče mých financí, nastoupila jsem s hrstkou srpců, tudíž na nakupování nemám ani pomyšlení. Když k tomu připojím i fakt, na který jste se ptala, že ani barvy oblečení nevyniknou, pravda, zamrzí to. Stejně tak třeba u účesů. Pak se ale člověk zamyslí, uvědomí si, že alespoň tolik nebude utrácet a když, tak třeba za věci, které by si dřív kvůli barvám nezakoupil, a je mu hej. Navíc s přihlédnutím k aktuální nabídce s hrůzou zjišťuji, že na PU se nenachází zhola žádná duší éterická móda. Což je jeden z dalších mých cílů, za kterým si hodlám jít.
Na co se těšíte nejvíc, až se trochu rozkoukáte?
Těšila jsem se především na správné to duchaření, pruzení nováčků a podporu koleji. Nevyšel mi ovšem především záměr trochu se vyřádit a nasbírat si zas nějaké ty nové školní tresty, neb na mě zkrátka nejsou tabulky. Tímto tedy vzkazuji profesorům – máte se na co těšit! No, a taky jsem se samozřejmě těšila, až budu mezi svými lehat do své milované urničky a společně podnikat nějaké křivár… Totiž samé správné věci.
Děkuji za rozhovor!