Je ráno. Takové to pondělní ráno, kdy se probudíte s tím, že za každou cenu vykročíte do nového týdne tou pravou nohou. Počasí vás v tom jenom utvrdí, sluníčko vyráží na cestu. Snad pomůže snídaně? Kdepak, žaludek má dneska svou hlavu. Kde se vzal, tu se vzal nápad otočit kalendář. Sejmula jsem žlutý kolíček a učinila tak. A co se nedozvím. Dnes je 17. 5. 2010 a začíná poslední osmý termín výuky.
Nevím jak vy, ale já jdu vždycky do toho s tím, že si tentokrát úkoly opravdu rozvrhnu a že nic nebudu honit na poslední chvíli. Občas se mi to i podaří. On totiž ten pohled v neděli večer je vážně skvělý. Každý zarytě mlčí a píše, občas někdo utrousí poznámku o tom, že neví jak na úkol. Tedy ne, že bych se radovala z cizího neštěstí, abych se přiznala, já se s tím minulý týden taky slušně poprala.
Opět jsem na sebe hodila předsevzetí, že úkoly dopíšu nejdéle do čtvrtka (samozřejmě toho druhého týdne). Příležitostí se naskytlo dost. Kupříkladu úterý. Hned jsem se do toho dala. Šlo to dobře, studovna prázdná, v mé blízkosti žádný rušivý element. Vlastně až na jeden. Byla to vůně. Přicházela oknem, které tady nechal někdo přede mnou otevřené (já okna ze zásady neotevírám, nejde mi to).
Ta vůně mi nebyla neznámá, naopak, byla to ta, kterou mám ze všech nejraději, ta, která oznamuje přicházející déšť. Byla to vůně deště. Brzy na to se strhl obrovský liják a hned na to se přidala i bouřka. Tato scenérie mě zaujala natolik, že jsem považovala za hřích dívat se na ni jen z okna. Úkoly jsem zabalila a vyšla vstříc ledovým kapkám. Mimochodem ano, jsem zvrhlá…
A tak se stalo, že jsem v té studovně seděla i v neděli večer. Pro následujících 14 dní si nezadávám žádné cíle, co já vím, kdy zase začne pršet?! Kromě toho, neděle večer je taky den… =)
A jaká je vaše výmluva…?